Tak jsem zpátky, unavená, zas mám pocit, že mám tělo v totální devastaci, hrůza.

Zdá se, že mi nějaká vyšší moc nepřála rychlý úspěch a tak mi do cesty postavila zlomeninu stehenní kosti. Kdyby byla ta zlomenina moje zřejmě by to nebylo tak traumatizující jako když si nožičku zlomila 20 měsíční dcera, kdo nezažil větší úraz dítěte zřejmě netuší o čem mluvím. Stres, výčitky svědomí, že jsme mohli nějak zabránit tomu úrazu, což rozumem posouzeno je blbost, protože upadla na rovině na zahradě a tomu se fakt zabránit nemohlo, ale vysvětlete to svědomí.

 Nejprve jsme byli 14 dní v nemocnice, kde byla malá zavěšená za nožičky. Tam se ještě jídlo dalo dodržovat, protože nemocniční jídlo jsem nejedla, nechávat malou samotnou na několik desítek minut než se přesunu do jídelny pro rodiče, najím se a dostanu se zpět, se mi nechtělo, tak mi manžel vozil moje jídlo z domova. Sice přežívat na pečivu, zelenině a tvrdých sýrech nebylo úplně ideální, ale dalo se to. Co jsme přišli dom, tak o nějakém dodržování režimu nemohla být řeč. Malou mi zasádrovali od prstíčků na noze po prsa, může jen ležet, takže jí chybí možnost pohybu díky tomu je mírně řečeno nevrlá, a tak jí pořád nosím a mazlím atd. atd.

 Doma jsme 4 týdny a jak píšu nahoře cítím se totálně vyčerpaná, v nepohodě. Částečně je to určitě tím, že malá v noci moc nespí, taky i se sádrou váží 20 kg, což není zrovna málo, když má člověk tu váhu zvedat 100x za den, ale kdyby se mi podařilo správně jíst věřím, že únava bude menší, takže jsem se dneska naštvala a rozhodla se, že i přes náročnost koordinace péče o prcka, druhou dceru, manžela, tchána a domácnost, zařadím péči o sebe. Snad se to podaří a místo abych ošidila sebe, ošidím třeba úklid anebo pečení buchty pro chlapy :-D