Tak jsem dnes zabalila běhání.

Už ráno jsem vstala zřejmě zadkem napřed. Můj vážící den- ráno jsem vstala o půl 6 ráno s přítelem (normálně tak vstávám taky) a stoupla na váhu- 68 kg. To mě vytočilo natolik, že jsem šla ještě spát. Znovu jsem se vzbudila o půl 9!!! (můj rekord). Stoupla jsem si na váhu znovu- 67.6- fajn, to už si zapíšu- jenže jsem s hrůzou zjistila, že přes břicho nevidím pomalu na displej. Kristova noho, já to mám zase snad dostat!!! A nálada byla v pr...

Ti, co už moje výlevy četli, vědí, že jsem na začátku července byla na operaci- a ta operace byla gynekologického rázu. Doktor, jež mě operoval a který vypadal, že pamatuje nástup posledního císaře na trůn, mě pro jistotu rval i přes moje protesty hormony- na včasnou menstruaci, na oddálení menstruace a na bůhví co...jediné, čeho dosáhl je to, že mi cyklus úplně rozhodil.

Říkala jsem si, že ten vztek vyběhám- ale ...  prd. Vadilo mi všechno- vlasy, spodní prádlo, čepice, vodítko, všechno mě obtěžovalo. Tak jsem to zabalila a šla vzteklá domů. Dnes bude peklo vůbec vydržet sama se sebou.

Takže teď tady sedím a přemýšlím, jestli má vůbec cenu zapisovat nějakou váhu, když jsem s ní díky hormonům jako na houpačce.

A teď babo raď ;-)