Už jsem se naučila snídat, pít, nosit si svačiny a obědy, ale večerní "chutě" nebo "žravost", či jak to ještě jinak nazvat (myslím, že většina spoluhubnoucích bude vědět, o čem je řeč), mě stále neopouštějí. Ráno a dopoledne mi naplánované jídlo v pohodě stačí, někdy se mi zdá, že je ho až moc. Ale odpoledne a hlavně večer mám kolikrát hlad.

Včera byl zase krizový den. Odpoledne jsme stěhovali v jedné neziskovce šicí dílnu - takže takový velký úklid. Svačinu jsem si s sebou sice vzala, ale trochu se to protáhlo, ujel nám vlak a čekala jsem hodinu na další, už bylo po sedmé, svačina dávno snězená. Měla jsem s sebou ještě musli tyčinku pro úplně nejkrizovější situace, ale vědomí, že už i s naplánovaným jídelníčkem jsou sacharidy ve žluté, mi ji nedovolilo sníst, však mám doma uvařené lečo, to už tu půlhodinu vydržím! Takže jsem nakonec večeřela po osmé, už jsem fakt měla hlad a to i po jídle, taková ta klasická situace, když člověku hodně vyhládne a doslova sežere, na co přijde. A strašná chuť na sladké! Doma naštěstí nic snadno dostupného nebylo, až na tu musli tyčinku v kabelce. Umíte si představit, jak se mi kolem ní točily myšlenky! Nakonec jsem učinila konečné rozhodnutí - mám na ni strašnou chuť, tak si ji dám - ale až zítra ráno. A to mě uklidnilo a úplně uspokojilo. Těšila jsem se, že zítra ráno si dám tu sladkost, na kterou mám teď takovou strašnou chuť, napila jsem se vody a čaje a bylo mi fajn. Samozřejmě, dnes ráno jsem si udělala k snídani špaldovou kaši, chuti na sladké jsem učinila za dost lžičkou javorového sirupu a tyčinka už mě nelákala ani trochu. Na zastávce jsem ji raději strčila do ruky synovi.

Jak zvládáte večery vy? Tak trochu tuším, kde je zakopaný pes. Na únor si kromě 5 h pohybu týdně dávám ještě jeden úkol - snažit se povečeřet do 20 h. Pokud tento úkol zvládnu, mohla bych mít vyhráno. Možná to bude znamenat, že kromě uspěchané snídaně ani jedno denní jídlo nesním v klidu doma. No uvidíme na konci února. Hned o přestávce si to jdu dát jako kolonku do tabulky.