Můj názor – laika diabetika – na zdravého partnera diabetika, ke kterému jsem došel léty poznávání :

Cukrovka je nemoc, při které diabetik velmi významně svojí znalostí problémů a naprosto důsledným dodržováním pravidel životosprávy (skladba jídla, objem jídla,dávkování jídla, pohyb atd.) může ovlivnit svůj další život. Jeho kvalitu,délku, oddálení možných komplikací i jejich intenzitu. Toto jsou věci samozřejmě mezi edukovanými diabetiky notoricky známé a neoddiskutovatelné. Nicméně není na škodu je připomenout dalším diabetickým novicům „začátečníkům“.

Pokud nežije diabetik sám, je jeho partner dalším velmi významným činitelem, který může kladně (ale i záporně !) ovlivnit další vývoj diabetu svého partnera.

 O co se jedná a co by měl ideální partner diabetika vědět :

 -  cukrovka je vážné,doživotní,  nevyléčitelné onemocnění.

 -  je třeba se seznámit podrobně s problémem diabetu bez ohledu na to, zda tak učinil          partner- diabetik či nikoliv(v některý případech zcela „hloupý“ diabetik může být zcela  dobře a úspěšně „veden“  svým zdravým partnerem, kterému na zdraví needukovaného záleží více než diabetikovi  samotnému.)

- pokud je diabetik typu, který vůbec nepochopil a nechce pochopit „která bije“, musí to být právě jeho edukovaný zdravý partner,  který dohlédne na stále nechápajícího diabetika a donutí ho se chovat tak, aby ho partner nemusel v dohledné době vozit na invalidním vozíku. (perlička: znal jsem např. manželský pár, kde muž – neukázněný diabetik – pořádal přímo gastronomické orgie a jeho o něj pečující manželka dávala bedlivě pozor, aby – po hromadě skonsumovaných klobásek a dortů  – si do kávy dal vždy cukerín, když má tu cukrovku !)

- pokud je diabetik naopak psychicky labilní jedinec, nebo kterému shodou okolností v jeho blízkém okolí zemřelo příliš mnoho známých a blízkých na tuto nemoc (a třeba za tristních okolností), je naopak nezbytně nutné, aby se partner diabetika snažil jemu jeho psychický stav zlepšit, protože špatný psychický stav = vždy špatná glykémie (při stresu vzniká mnoho vůči inzulínu kontraproduktivních hormonů a buňky pak obtížněji mohou přijímat glukozu) . Jak jeho psychický stav zlepšit je již věc individuelní, kterou nejlépe zná jen partner diabetika. V žádném případě ho „nevodit do cukrárny“ a netvrdit mu, že ta cukrovka nic není, když se tento měsíc vrátil z druhého pohřbu známého diabetika… Ale je nutné ho utvrdit v oprávněném názoru, že když se nesesype, když bude mít silnou vůli a když bude přesně vědět co má dělat (ne jen si myslet, že má jíst méně sladkého!), tak nemusí mít nikdy problémy, kterými prošel nebožtík, ale naopak může žít dlouho a relativně bez problémů. Ale že to záleží především na něm. Na tom, jak má rád život a svého partnera po případě své děti a vnoučata. Jak je vůči sobě a svému okolí odpovědný.

- partner diabetika by rovněž neměl před diabetikem jíst žádné laskominy, které si on nemůže dovolit. I když diabetik si toto nepřeje a většinou nechce, aby se partner kvůli němu takto „obětoval“, je to nutné, jelikož ať si to diabetik přizná či nikoliv, není možné dlouhodoběji přecházet konzumaci laskomin ve svém okolí, aniž by to na psychiku diabetika nezapůsobilo.

I z praktického hlediska je velmi komplikované – pokud jsou již partneři na př. v důchodě, aby se vařily dvě různá jídla. Odměnou partnerovi, který přestoupí na jídelníček diabetika je mimo jiné to, že od tohoto okamžiku jí zdravěji než dosud a rozhodně i jeho neduhy věkem přinášené budou podstatně menší a později …

Pokud je diabetikem muž, má tu výhodu, že ženy většinou bývají pečlivější, důslednější a starostlivější než muži a tak většinou má diabetik „vystaráno“. Podmínkou ovšem je, aby zdravá partnerka ihned pochopila o co se jedná, aby se v diabetu dobře zorientovala a dle toho jednala.Muži většinou se o cukrovku „moc nestarají“, je to jaksi „pod jejich důstojnost“. Ale jen do této doby, než „spadne klec“. To pak přestávají být hrdiny, kteří jsou nad věcí ( ala „cukrovka se musí bát mě, ne já jí ! ) Ale pak je již pozdě „bycha honit“…Takže u cukrovky mužů záleží velice mnoho na jejich dalším osudu také na tom,jak tuto diagnózu pochopí partnerka a jak se k celé věci postaví. Občas se stává, že se partnerky diabetiků (v dobré víře) omezí jen na to, že nedělají svým dia partnerům jídla z bílé mouky, což je sice dobře, ale zdaleka to nestačí se omezit jen na tento druh „péče“.  Cukrovka je nemoc nesmírně složitá týkající se ve svém dopadu prakticky všech buněk těla, tedy i všech orgánů. Proto informace o tom, co se s diabetikem či v něm děje a co je nutné v této situaci dělat, jsou poměrně obsáhlé, ale pokud je skutečný zájem,aby partner s tímto problémem žil co nejdéle a pokud možno bez problému,není jiné cesty než se vzdělávat v této oblasti a získané poznatky nemilosrdně a důsledně zavádět doma do praxe. Není jiné cesty. Je nutné si uvědomit, že problém cukrovky je obsažen v tisících drobných a (nejprve)bezbolestných chyb, které často ukolébají diabetika i jeho partnera do smrtelného omylu, že „když to nebolí, tak to nic není“. U cukrovky se musí uvěřit neuvěřitelnému : „Že i když to (zatím) nebolí, tak to velice vážný problém je !“ A kdo této pravdě uvěří a podle ní se zachová, bude na tom vždy mnohem lépe, než v opačném případě.

Přeji všem diabetikům ty nejlepší partnery jaké mohou mít.Nejen milující a obětavé, ale také diabeticky maximálně vzdělané a důsledné.