Když jsem jel na kole a duši pích,
ve větru, v dešti, ztratil jsem smích.
Od té doby všude marně ho hledám,
šuplíky otvírám, koberce zvedám.

Odešla Zima, zas napad však sníh,
já stále nemohu najít svůj smích !
Všichni ho mají as plné hrsti,
mně bez smíchu smát se je proti srsti.

Chtěl jsem si ho koupit třeba v interšpáru,
tam o tomto zboží však nemaj ani páru.
Nabízeli mi jen pytlík, co se pořád směje,
prodavač netušil, co ve mně se děje.

Navštívil jsem zastavárny ba i sekáče,
smích nikde neměli. Bylo mi do pláče.
Stačilo by mi ho málo, třeba deset deka,
že již ho nenajdu se duše má leká.

Smutný a unaven jsem sed si na lavičku.
A asi jsem usnul. Možná. Na chviličku.
Náhle jsem ucítil ručku na zápěstí :
Malé dítě tam stálo. Tam stálo moje štěstí !

Podívalo se hluboce do očí mých
a já jsem ucítil, jak dává mi smích.
Děkuji Ti za něj, za vzácný ten dar,
za koření pro život, pro roků pár ….