Omlouvám se náhodnému návštěvníku mého blogu, že ho nepobavím ani nerozesměji. Ale od toho je spousta médií, která lidi baví a rozesmávají od rána do večera. Já píši jen to, co jsem viděl, či prožil a co se mne dotklo. Jako na př. toto setkání. Které popisuji přesně tak jak probíhalo. I ta meluzína skutečně kvílela...

Potkal jsem v marketu děvče z dětství a řekl na rovinu :

„Už třicet let jsem Tě neviděl ! Vypadáš skvěle ! „

Usmála se na mě a tiše řekla : „Mám rakovinu.“

Tvářila se mile,  snad jen trochu rozechvěle.

Zíral jsem nevěřícně na moji dětskou vzpomínku,

nevěděl co jí říci, jakou mít záminku.

Pozval jsem ji na  návštěvu. Upřímně, srdečně.

Pozvání s díky přijala, zachovala se báječně.

Nevěřil jsem, že přijede, vždyť co asi se jí hlavou honí,

však týž den odpoledne někdo nečekaně zvoní .

Že poctěni její návštěvou budeme jsem vůbec nevěřil,

to netušil jsem ještě, jakým životem ji Osud pověřil.

Před dvaceti lety ji zemřel manžel - jaká ironie –

ortel nad ním byl ten samý : „ Leukémie ! „

Tři malé děti  se tehdy tiskly  k její sukni.

Člověče vypij si svůj pohár a ani nemukni !

Již dvacet let sama, v trnitém života houští,

sama s dětmi žila jak karavana v poušti.

Dvacet let šla životem s otevřeným hledím,

teď v mém domě sedí, já mlčky na ni hledím.

V kamnech oheň hoří, v komíně meluzína kvílí,

ani jsem si nevšiml, že stmívá se již chvíli.

Naslouchal jsem vyprávění,  již osmou hodiny mé bijí,

my černou hodinku jsme měli, já v duši fantazii.

Viděl jsem život její jak v sestřiženém filmu,

viděl jsem Bagdád starobylý, v něm aleje jilmů,

viděl jsem mnoho dalších jejích anabází kvačit,

místy až fantazie má nemohla mi stačit.

Je málo času.Dnes i v budoucnosti.

K čemu dobré jsou všechny lidské ctnosti !

Selhal její anděl strážný, selhal docela.

Krutá nemoc její stejná, jak nemoc manžela.

Sedí v šeru u kamen a klidným hlasem hovoří,

ví  dobře,co čeká ji až svíce dohoří.

Má jen jednu šanci a tou je Naděje.

Dokud v ní bude věřit, snad k cíli dospěje.

Už čas. Pomalu vstává ve slušivém svetru.

Spolužačka. Z malin nezralých a stříbrného větru.

Poslední slova, poslední na rozloučenou fráze ?

Jen obejmutí, políbení.  Beze slov jde to snáze.

Těším se opět na setkání s tou ženou,

ženou andělem strážným zcela opuštěnou.

Co přáti asi lze jí v tomto okamžiku !

Kolik život skrývá v sobě otazníků ?

Přeji ji jen jedno : aby zvítězilo štěstí,

aby zlá sudička její dostala ránu pěstí,

aby se mohla probudit ze sna,

aby ji brzy uzdravila Vesna.