Datum registrace: 21. 01. 2013
nocar
Získané body
Počítadlo pohybu
Můj pohyb | |
---|---|
Chůze: | 0 km |
Kolo: | 0 km |
Cvičení: | 0 h 0 min |
Všichni uživatelé | |
Chůze: | 136538.25 km |
Kolo: | 66634.70 km |
Cvičení: | 5679 h 47 min |
nocar
Jak psát blog?Neuvěřitelný příběh
19. 04. 2013
Před několika měsíci jsem po mnoha letech potkal svého spolužáka ze základní školy. Žije sám, tzv. „starý mládenec“. Vypadal velice blahobytně. Až velice moc blahobytně. Ve STOBu by měl se svojí váhou jistě na medaili. Slovo dalo slovo a já jsem se ho mimo jiné zeptal i na jeho zdraví. Odpověděl mi s neskrývaným sebevědomím, že je léta naprosto zdráv a kdy lékaře navštívil naposledy, to že již si ani nepamatuje. Musím se přiznat, že jsem, jakožto dlouholetý diabetik, trochu blednul závistí. Kdo by také na mém místě neblednul, že..
A najednou, nevím co mne to napadlo, snad ta jeho obezita to zapříčinila, že jsem mu navrhl, že když tak dlouho u doktora nebyl, že mu alespoň změřím hladinu cukru v krvi. Neb „Glukáč“ nosím často s sebou. Pohrdlivě se usmál,ale aby nevypadal jako strašpytel, hrdinně mi nastavil svůj malíček.V mžiku jsem tasil svůj glukometr jak divoký Bill svůj kolt, vložil jsem elektrodu do přístroje,natáhl pero s lancetou a bodnul !Vymáčkl jsem mu kapku krve, umístil do elektrody a čekal jsem na výsledek.Dle jeho tlouštky a věku jsem očekával, že bude muset mít hladinu cukru alespoň trochu zvýšenou.
V glukometru nastalo odpočítávání.. pět, čtyři, tři, dva, jedna, tón a výsledek : neuvěřitelný ! 26 mmol !! Hodnota, kterou jsem za dobu měření mne i mého okolí nikdy nezaznamenal a ani zaznamenat nemohl. Pro nezasvěceného čtenáře musím uvést, že toto je hodnota, která některé jedince již dokáže usmrtit, v každém případě je to hodnota pro okamžitou hospitalizaci. A zde, přede mnou, stál můj růžolící, usmívající se a spokojený spolužák ! První, co mne napadlo, bylo, že můj glukoměr selhal. Opakoval jsem tedy měření a znovu se ukázala hodnota 26 mmol. Pro jistotu jsem změřil ještě sám sebe,abych se přesvědčil, zda glukometr ukazuje správně. Ukazoval správně. Mně naměřil hodnotu, která byla přesně v mezích mého očekávání. Byl jsem z toho přímo v šoku.Spolužák mně říkal : „ Tak co je ? „ A já mu, ještě v transu, neuvědomujíc si, že on nic o cukrovce neví, říkám, že jsem mu naměřil 26 mmol. A on mi s bezelstným úsměvem odpovídá : „ Tak to jsem v cajku, ne ?“ Odpověděl jsem mu, že v cajku není, ale že bude velice brzy v truhle, pokud ihned, ale ihned, nenavštíví lékaře. Vypadal jsem asi že to myslím smrtelně vážně, protože toho lékaře on skutečně (jak jsem později zjistil) navštívil.
Ale to není to hlavní, proč to vše píši. To hlavní nastalo až po několika týdnech, kdy jsem svého spolužáka opět v nějakém marketu potkal. Již z dáli se naše oči setkaly a já jsem očekával, jak ke mně přijde a dojatý, se slzou v oku, mi bude děkovat za záchranu svého života. A já budu tyto díky s předstíranou skromností ješitného starce odmítat. To jako že by udělal každý atd… Avšak můj spolužák mi žádnou možnost ukojit moji ješitnost nedal. Nepřišel ke mně, ani mne nepozdravil, tvářil se prostě a jednoduše jakože mne vůbec nezná. A ani můj pozdrav neopětoval. To již byla na mne trochu silná káva a tak jsem ho došel a přímo do očí se ho zeptal co se stalo, že se chová tak, jak se chová..Podíval se na mne tentokrát již velice smutnýma očima a pravil : „Tebe jsem neměl nikdy potkat ! Byl jsem naprosto zdravý a v pohodě ! Nic mě nebolelo, nic mi nescházelo ! Jíst jsem mohl co jsem chtěl a kolik jsem chtěl ! A teď ? Dostal jsem plnou tašku léků, po kterých je mi špatně, musím si píchat inzulín, po kterém je mi špatně, musím držet dietu po které je mi nanic, nesmím skoro nic jíst a je mi z toho všeho zle ! Lituji dne, kdy jsem Tě potkal ! A opovaž se někomu říct, že mám cukrovku ! To Tě nesmí ani napadnout ! A i kdybych umřel, tak ani po mé smrti se nesmíš opovážit o mé nemoci někomu něco říci !! “
Tak to byl pro mne další šok. Nečekal jsem sice, že mi bude líbat ruce za záchranu svého života, ale toto bylo pro mne přece jen hodně silná káva. Mé rozloučení s ním bylo smutné. Věděl jsem že spolu asi již nikdy nepohovoříme a že do smrti bude žít ve strašném omylu, jak jsem mu zničil život. A pokud mu třeba budou amputovat nohu, tak to budu stále já, kdo za to bude moci.
A tak nevím, zda jsem udělal dobře, že jsem mu tu cukrovku objevil. Manželka tvrdí že jsem dobře v tomto případě neudělal, že mohl žít třeba ještě rok v nevědomosti šťastně a spokojeně a pak, třeba ve spánku zemřít na mrtvici. V důsledku neobjevené cukrovky. Samozřejmě. Takto že se tu bude trápit ještě řadu let,s případně amputovanýma nohama či slepý.
Co si o tom myslíš vážený čtenáři Ty ? Který jsi kousek svého vzácného času (jak je nyní v módě říkat) věnoval mému příspěvku.
Komentáře je možné psát až po přihlášení.
Podle mě, jsi jedinou chybu udělal v tom, že ti zakázal to prozradit a ty o tom píšeš.
Netrápil bych se tím, udělals dobře. Spolužák ti možná nepoděkuje a bude tě obviňovat, ale můžeš žit s vědomím, že i díky tobě bude po světě chodit o nějaký ten rok déle a ono se to poddá, neboj...
Každý člověk je jiný,organismus každého člověka je jiný.U někoho nemoc přebývá dlouhá léta a přežije i ty , co ho opatrovali.Jiného zkosí za pár dní.Někdo o své nemoci neví a žije si šťastně a zemře na něco úplně jiného.
Mockrát jsem si kladla otázku: vědět, nevědět..., říct, neříct....
Někoho tím můžeme zachránit, někoho vyřídit. Tvůj spolužák už na Tebe nepromluví, protože jsi pro něj posel špatných zpráv. Ti se kdysi zabíjeli....Někdo jiný by Ti byl vděčný....Nebo Ti za rok zavolá a poděkuje.
A s tím říct nebo neříct- každý člověk má právo si zvolit sám, jestli chce špatné zprávy slyšet nebo nebo.Nebo kdy a v jaké situaci .( myslím tím hlavně od lékařů apod.)
Tohle byla netypická situace.A na kamaráda se nezlob.Zaskočilo ho to.
Třeba chtěl tuhle zprávu slyšet od lékaře.
A jinak - v těch těžších případech
Někdo dá přednost životu i s velikým omezením, někdo nechce žít nedůstojně a radši to vzdá.I ten pohled člověka samotného se mění
co se zdá dneska jako nezvratné rozhodnutí, může být zítra jinak.
Každý má právo se rozhodnout. Každý potom nese důsledky svého rozhodnutí. Ty, on, já ...
Za sebe říkám - nevím.
Pokud je ten člověk moudrý, najde si časem jinou zálibu než nezřízené jídlo a pití, naučí se s diabetem žít a radovat se ze života .... pak Vám třeba i jednou poděkuje ...
Myslím, že se tím nemusíte trápit
ale spolužák by potřeboval na zadek,jak malé dítě.
Právě tohle přátelé jeden pro druhého udělá, i když to ten druhý mnohdy neocení nebo nedocení...
Možná na to časem přijde, možná také ne, ale ty máš čisté svědomí.
nocar
Aktuality
Kvíz o ceny
Ankety
Jaké nové recepty byste chtěli na STOBklubu?