TOPlist
Sledujte nás:

Datum registrace: 21. 01. 2013

Jak si nahrát profilovou fotku?

nocar

Získané body

Tento měsíc: 0
Celkem: 901
Zobrazit více

 

?

Jak sbírat body

Počítadlo pohybu

Můj pohyb
Chůze: 0 km
Kolo: 0 km
Cvičení: 0 h 0 min
 
Všichni uživatelé
Chůze: 136538.25 km
Kolo: 66634.70 km
Cvičení: 5679 h 47 min

Přátelé

Upozornění: Jedná se o blog uživatele STOBklubu, který neprochází kontrolou a nemusí splňovat zásady STOBu.

Neuvěřitelný příběh

19. 04. 2013

Před několika měsíci jsem po mnoha letech potkal svého spolužáka ze základní školy. Žije sám, tzv. „starý mládenec“.  Vypadal velice blahobytně. Až velice moc blahobytně. Ve STOBu by měl se svojí váhou jistě na medaili. Slovo dalo slovo a já jsem se ho mimo jiné zeptal i na jeho zdraví. Odpověděl mi s neskrývaným sebevědomím, že je léta naprosto zdráv a kdy lékaře navštívil naposledy, to  že již si ani nepamatuje. Musím se přiznat, že jsem, jakožto dlouholetý diabetik, trochu blednul závistí. Kdo by také na mém místě neblednul, že.. 

A najednou, nevím co mne to napadlo, snad ta jeho obezita to zapříčinila, že jsem mu navrhl, že když tak dlouho u doktora nebyl, že mu alespoň změřím hladinu cukru v krvi. Neb „Glukáč“  nosím často s sebou. Pohrdlivě se usmál,ale aby nevypadal jako strašpytel, hrdinně mi nastavil svůj malíček.V mžiku jsem tasil svůj glukometr jak divoký Bill svůj kolt, vložil jsem elektrodu do přístroje,natáhl  pero s lancetou a bodnul !Vymáčkl jsem mu kapku krve, umístil do elektrody a čekal jsem na výsledek.Dle jeho tlouštky a věku jsem očekával, že bude muset mít hladinu cukru alespoň trochu zvýšenou.

 V glukometru nastalo odpočítávání.. pět, čtyři, tři, dva, jedna, tón a výsledek :  neuvěřitelný !  26 mmol !! Hodnota, kterou jsem za dobu měření mne i mého okolí nikdy nezaznamenal a ani zaznamenat nemohl.  Pro nezasvěceného čtenáře musím uvést, že toto je hodnota, která některé jedince již dokáže usmrtit, v každém případě je to hodnota pro okamžitou hospitalizaci. A zde, přede mnou, stál můj růžolící, usmívající se a spokojený spolužák ! První, co mne napadlo, bylo, že můj glukoměr selhal. Opakoval jsem tedy měření a znovu se ukázala hodnota 26 mmol.  Pro jistotu jsem změřil ještě sám sebe,abych se přesvědčil, zda glukometr ukazuje správně. Ukazoval správně. Mně naměřil hodnotu, která byla přesně v mezích mého očekávání.  Byl jsem z toho přímo v šoku.Spolužák mně říkal : „ Tak co je ? „ A já mu, ještě v transu, neuvědomujíc si, že on nic o cukrovce neví,  říkám, že jsem mu naměřil 26 mmol. A on mi s bezelstným úsměvem odpovídá : „ Tak to jsem v cajku, ne ?“ Odpověděl jsem mu, že v cajku není, ale že bude velice brzy v truhle, pokud ihned, ale ihned, nenavštíví lékaře. Vypadal jsem asi  že to myslím smrtelně vážně, protože toho lékaře on skutečně (jak jsem později zjistil)  navštívil.

Ale to není to hlavní, proč to vše píši. To hlavní nastalo až po několika týdnech, kdy jsem svého spolužáka opět v nějakém marketu potkal. Již z dáli se naše oči setkaly a já jsem  očekával, jak ke mně přijde a dojatý, se slzou v oku, mi bude děkovat za záchranu svého života. A já budu tyto díky s předstíranou skromností ješitného starce odmítat. To jako že by udělal   každý atd…  Avšak můj spolužák mi žádnou možnost ukojit moji ješitnost nedal. Nepřišel ke mně, ani mne nepozdravil, tvářil se prostě a jednoduše jakože mne vůbec nezná. A ani můj pozdrav neopětoval.  To již byla na mne trochu silná káva a tak jsem ho došel a přímo do očí se ho zeptal co se stalo, že se chová tak, jak se chová..Podíval se na mne tentokrát již velice smutnýma očima a pravil :  „Tebe jsem neměl nikdy potkat ! Byl jsem naprosto zdravý a v pohodě ! Nic mě nebolelo, nic mi nescházelo ! Jíst jsem mohl co jsem chtěl a kolik jsem chtěl ! A teď  ? Dostal jsem plnou tašku léků, po kterých je mi špatně, musím si píchat inzulín, po kterém je mi špatně, musím držet dietu po které je mi nanic, nesmím skoro nic jíst a je mi z toho všeho zle ! Lituji dne, kdy jsem Tě potkal ! A opovaž se někomu říct, že mám cukrovku ! To Tě nesmí ani napadnout ! A i kdybych umřel, tak ani po mé smrti se nesmíš opovážit o mé nemoci někomu něco říci !! “

Tak to byl pro mne další šok.  Nečekal jsem sice, že mi bude líbat ruce za záchranu svého života, ale toto bylo pro mne přece jen hodně silná káva.  Mé rozloučení s ním bylo smutné. Věděl jsem  že spolu asi již nikdy nepohovoříme a že do smrti bude žít ve strašném omylu,  jak jsem mu zničil život. A pokud mu třeba budou amputovat nohu, tak to budu stále já, kdo za to bude moci.

A tak nevím, zda jsem udělal dobře, že jsem mu tu cukrovku objevil. Manželka tvrdí že jsem dobře v tomto případě neudělal, že mohl  žít třeba ještě rok v nevědomosti šťastně a spokojeně a pak, třeba ve spánku zemřít na mrtvici. V důsledku neobjevené cukrovky. Samozřejmě. Takto že se tu bude trápit ještě řadu let,s případně amputovanýma nohama či slepý.

Co si o tom myslíš vážený čtenáři Ty ? Který  jsi kousek svého vzácného času (jak je nyní v módě říkat) věnoval mému příspěvku.

Hodnocení (10 hlasů):

Komentáře je možné psát až po přihlášení.

30. 04. 2013 10:00
je to těžké, vemte to i z jeho pohledu - byl rád, že mu nic není a pak zjistí, že je nemocný, prostě se s tím nesmířil, ale vás může těšit že jste mu pravděpodobně prodloužil život i když to nikdy neocení :-)
21. 04. 2013 21:55
Je jisté že se musí smířít ze skutečností kterou prožívá a pak teprve si vše v hlavě přebere a teprve přijde ten vděk.Je to asi rána.
20. 04. 2013 00:02
Takhle zaslepenost je prostě příšerná. "Nic nechci vědět ". Co to je? Je to snad z doby, kdy nebyla pomoc, doktoři nic neuměli ? Nebo doktoři a vyšetřovací metody nebyly ? No to prostě dnes nejde. Prevence je nejlepší, nejmíň bolestivá a taky nejlevnější.
Podle mě, jsi jedinou chybu udělal v tom, že ti zakázal to prozradit a ty o tom píšeš.
19. 04. 2013 18:10
Udělal jste dobře a tečka. Neříct příteli že má těžkou nemoc,když o ní neměl nejmenší tušení by bylo strašný. Jistě,mohl jste mlčet a dělat že nic,ale to je zbabělost a nezodpovědnost. Udělal jste moc dobře.ten člověk tady ještě může pár let být a těšit se třeba z vnoučat.A že Vám není vděčný? To mě v dnešní době vůbec nepřekvapuje.
19. 04. 2013 17:26
Jsem zdravotní sestra, takže bych měla napsat, že jsi udělal dobře (to jsi také udělal). Na druhou stranu jsem byla minulý rok v podobné situaci a dodnes lituji, že jsem se tenkrát ve všem moc šťourala :°-(. Mrzí mě to o to víc, že se jednalo o velmi blízkou osobu, která by sice kvůli své diagnóze odešla brzy, ale asi by to tak rychle nevzdala :-(.
19. 04. 2013 16:49
udělal jsi dobře, jen tvůj kamarád je extrém. třeba mu vše jednou dojde. ajestli nedojde, tebe to mrzet nemusí.
19. 04. 2013 15:10
Udělal jsi správně a kamarád, až mu to jednou dojde, ti přijde poděkovat .
19. 04. 2013 14:25
Je to o přístupu ke svému životu. Tvůj spolužák by nejraději nic na svém způsobu života neměnil, žil podle své představy dobře a spokojeně. Tys do jeho života vnesl strach a odpovědnost. Jemu udělalo dobře, že za svůj nesprávný životní styl obviní tebe a do tvé hlavy vnese výčitky. Nediv se, že ti neděkuje, Ty sám nejlépe víš, co všechno mohl a nyní NESMí. Jednal jsi správně a nyní je na něm, jak se svým životem naloží.
19. 04. 2013 11:14
Ahoj ! Když jsem to četla, tajil se mi dech. To je tedy dilema ! Každopádně, tys mu to už řekl a samozřejmě v dobré víře. Jak strašně by ti bylo, kdybys mu to neřekl a on třeba za týden zemřel, celý život bys měl zřejmě výčitky, žes pro to mohl něco udělat a jeho život prodloužit. To, že se na tebe zlobí, zkus zasunout někam dozadu a nepřipouštět si to. Třeba jednou jeho rodina v duchu ti poděkuje, že s ním mohli strávit o nějaký ten pátek déle ;-) Já bych to určitě taky vybalila. Protože by mě asi jako většinu z nás, nenapadlo, že se ve finále bude zlobit...
19. 04. 2013 10:23
Podívej, kdyby spolužák opravdu nechtěl nic vědět, tak nešel k tomu doktoru. Je to pro něj spíše prvotní šok, on si to uvědomí, neboj.
19. 04. 2013 10:20
Ahoj, tomu se říká blažené nevědomí. Myslím, že jsi udělal dobře, jen prostě spolužák nebyl připraven na to, že není v pohodě, jak říkal. Obezita s sebou nese vždycky zdravotní rizika a on by možná pár let ještě v blažené nevědomosti žil a pak by najednou nežil. Pokud to neumí ocenit, je to fakt jen jeho problém, znám hodně lidí, kteří tvrdí, že dokud nešli k doktorovi, byli naprosto zdrávi. Ale oni jen ignorovali příznaky nemoci a nebrali v potaz to, že jim zkrátila život...
Netrápil bych se tím, udělals dobře. Spolužák ti možná nepoděkuje a bude tě obviňovat, ale můžeš žit s vědomím, že i díky tobě bude po světě chodit o nějaký ten rok déle a ono se to poddá, neboj...
19. 04. 2013 10:16
5ekla bych, že to bylo správně a po odeznění šoku - jsem nemocen - to jistě ocení i spolužák.
19. 04. 2013 10:12
Jsou chvíle, kdy je všechno co člověk udělá, špatně. Kdy prostě žádná z voleb není dobře.Je to nespravedlivé ale je to tak.
Každý člověk je jiný,organismus každého člověka je jiný.U někoho nemoc přebývá dlouhá léta a přežije i ty , co ho opatrovali.Jiného zkosí za pár dní.Někdo o své nemoci neví a žije si šťastně a zemře na něco úplně jiného.
Mockrát jsem si kladla otázku: vědět, nevědět..., říct, neříct....
Někoho tím můžeme zachránit, někoho vyřídit. Tvůj spolužák už na Tebe nepromluví, protože jsi pro něj posel špatných zpráv. Ti se kdysi zabíjeli....Někdo jiný by Ti byl vděčný....Nebo Ti za rok zavolá a poděkuje.
A s tím říct nebo neříct- každý člověk má právo si zvolit sám, jestli chce špatné zprávy slyšet nebo nebo.Nebo kdy a v jaké situaci .( myslím tím hlavně od lékařů apod.)
Tohle byla netypická situace.A na kamaráda se nezlob.Zaskočilo ho to.
Třeba chtěl tuhle zprávu slyšet od lékaře.
A jinak - v těch těžších případech
Někdo dá přednost životu i s velikým omezením, někdo nechce žít nedůstojně a radši to vzdá.I ten pohled člověka samotného se mění
co se zdá dneska jako nezvratné rozhodnutí, může být zítra jinak.
Každý má právo se rozhodnout. Každý potom nese důsledky svého rozhodnutí. Ty, on, já ...
Za sebe říkám - nevím.
19. 04. 2013 10:11
Bohužel je spousta lidí, kteří si nedokážou připustit, že vina je na jejich straně. Hledají pak viníka jinde.
Pokud je ten člověk moudrý, najde si časem jinou zálibu než nezřízené jídlo a pití, naučí se s diabetem žít a radovat se ze života .... pak Vám třeba i jednou poděkuje ...
Myslím, že se tím nemusíte trápit
19. 04. 2013 10:08
Myslím že už bylo řečeno vše ,Jsi správný chlap.
19. 04. 2013 10:00
Richarde, je otázka jakýma očima se na to díváte a v jakém období. Pokud se na to díváte očima edukovaného diabetika, udělal jste tu jedinou správnou věc. Očima toho spolužáka jsste mu zničil zbytek života. Takže jste měl mlčet ..?... jenže: On je teď ve fázi popírání a obviňování. Většina lidí se z ní časem dostane a poděkuje Bohu, že se to dozvěděl a může ještě něco zachránit. A pak je malé procento těch, kteří skutečně chtějí raději umřít brzy a v nevědomosti, neoběžováni veděním, než měnit svůj životní styl. Ne každý stojí o to být zachraňován. Můj názor? Příště se nejprve zeptejte, jestli dotyčný o takovou pomoc stojí. Někdy jsme v dobré víře a snaze příliš horliví a každý má právo o svém životě rozhodnout sám.
19. 04. 2013 09:58
Udelal jsi dobre. A myslím ze spoluzák si to casem také uvedomí. To je asi ten pocátecní sok. Me se vzdycky líbí, kdyz vidím reportáze v televizi, jak opravdu obézní lidé tvrdí, ze je jim dobre, ze je nic neomezuje. nemají zádné bolesti a ze jsou takhle spokojeni.Je to jejich právo rozhodnout jak chtejí zít, ale nutne musí lhát. Me vadí i kdyz mám o 10 kilo navíc. Bolí me kycle, záda a clovek se cítí jako mamut.
19. 04. 2013 09:49
Na tvém místě bych se asi zachovala stejně. Myslíš to s ním dobře a on se k tobě zachoval dost drsně. Musel to být pro tebe tedy velký šok. Mě by to osobně hodně mrzelo. Komu není rady - tomu není pomoci. Ale je docela možné, že se mu to časem rozleží v hlavě - pochopí o co jde - a třeba se ti i časem omluví.Třeba je ještě ve stádiu smiřování se s nemocí a kope kolem sebe - obviňuje všechny kolem a nehledá chybu u sebe. A pokud ne - tak to není moc charakterní člověk a není třeba se tím trápit.
19. 04. 2013 09:43
Udělals dobře a jeho chování si nemůžeš brát osobně, je to prostě šok z toho, že je najednou nemocen. Po čase to jistě nebude vnímat tak dramaticky a i váš vztah se zlepší. ;-)
19. 04. 2013 09:35
já nevím,ale myslím,že manžel by měl tatínka raději slepého a bez nohou než mrtvého.má také cukrovku.
ale spolužák by potřeboval na zadek,jak malé dítě.
19. 04. 2013 09:28
Udělal jsi tu jedinou správnou věc!
Právě tohle přátelé jeden pro druhého udělá, i když to ten druhý mnohdy neocení nebo nedocení...
Možná na to časem přijde, možná také ne, ale ty máš čisté svědomí.
19. 04. 2013 08:02
Můj bratr (67 let), měl léta cukrovku a nevěděl o tom. Vždy říkal, že doktora nepotřebuje, že když tam vleze, tak mu něco najdou. Potom padal do diabetického kómatu, myslel, že je mu jen špatně. I za jízdy se mu to stalo, ještě že měl spolujezdce, který vše zvládl. Když se mu udělalo naposledy špatně na chatě, padl na zem a narazil si žebra, tak konečně odjel do nemocnice, kde mu naměřili 28 mmol cukru. Měl zástavu srdce. Dostal kardiostimulátor, bere spoustu prášků, cukr se mu díky dietě snížil, ale ŽIJE ! Teď ví, že jeho fanfarónství nebylo na místě a chová se celkem pokorně.

Kvíz o ceny

Soutěž o produkty Meggle
Soutěž byla ukončena, gratulujeme výhercům. Výhru je nutné si vyzvednout na Dni Zdraví 22.10.2022 v Praze na Pankráci. Více info zde

Ankety

Jaké nové recepty byste chtěli na STOBklubu?

Naši partneři