Dědičnost diabetu.

Cukrovku můžeme „dostat“ různým způsobem. Např. věkem (stařecká), nebo dlouhodobou nadváhou, nebo dlouhodobým stresem, někdy lze získat cukrovku v těhotenství, někdy i po jiné nemoci, kdy imunitní systém byl mimořádně zatížen,  někdy jako vedlejší  nežádoucí dlouhodobý účinek některých léků na jiné nemoci (na př. na vysoký krevní tlak), nebo dokonce i jako kombinace výše zmíněných variant, někdy se cukrovka tzv. „dědí“.

O co se při tomto „dědictví“ jedná :

Pokud je někdo z rodiny, kde jeden z rodičů, nebo dokonce oba měli cukrovku (rozumí se druhého typu. Cukrovka prvního typu se nedědí, ta vzniká tak, že imunitní systém omylem považuje beta buňky slinivky,které vyrábějí inzulin za nežádoucího vetřelce a zničí je), je zde relativně vysoké nebezpečí, že potomek touto nemocí také onemocní.  Ale podle mého názoru, lze toto nebezpečí minimalizovat za několika předpokladů.

-         Nikdy se nedostat do nadváhy a být stále vpohybu

To je základním předpokladem, jak se tomuto nežádoucímu„dědictví“ vyhnout.  Pokud potomek rodiče- diabetika je trvale v nadváze, začne se u něj nejprve  měnit jeho metabolismus (nastává u něj tzv.„metabolický syndrom) což je situace, kterou on pocitově většinou nijak nezaznamená, ani není lékařsky zjistitelná. Pak nastává další, tichá a plíživá druhá fáze přípravy na vypuknutí diabetu – inzulinová rezistence.  To je stav kdy (zatím není znám přesně mechanismus spuštění této fáze),  buňky sice přijímají cukr za přítomnost inzulínu, ale požadují přítomnost většího množství inzulinu, než kolik inzulinu požadují buňky zdravého člověka. Slinivka tomuto požadavku vyhoví a začne vyrábět více a více inzulinu. I v této fázi nemá zatím budoucí diabetik ani tušení, že se něco na něho chystá. Tato fáze trvá i řadu let. V této fázi se při kontrole u lékaře nic nezjistí, protože hladina cukru (díky většímu množství vyrobeného inzulinu) je stále v normě.  Lékař by sice mohl toto blížící se nebezpečí zjistit tak, že by nechal  vyšetřit krev kandidáta na diabet, zda se v ní nenachází nadbytečné  množství inzulinu ( tzv.vyšetření na „cépeptidy“) , ale tak se v naprosté většině případů neděje,protože toto vyšetření je poměrně drahé a zdravotní pojišťovny potřebují peníze na stavbu svých paláců a na pohádkové platy svých představenstev.  Takže toto blížící se nebezpečí se v této fázi nezjistí, budoucí diabetik nemá zatím žádné potíže, vše je na první pohled ještě stále OK. Ale bohužel jen na první pohled. Protože slinivka již vyrábí mnohem víc inzulinu, než by za normálních okolností měla. Slinivka je konstruována tak, aby za celý průměrný život (řekněme 80 let) vyrobila pro zdravého a rozumně žijícího člověka dostatečné množství inzulinu pro každý jeho den. U budoucího diabetika ovšem díky vynucené nadměrné výrobě inzulinu toto celoživotní množství vyrobí např. již v jeho padesátém roce života. A pak teprve nastává ta klasická situace zrození nového diabetika ! Slinivka nestačí již vyrábět dostatečné množství inzulinu, hladina cukru v krvi  narůstá, dostavuje se pocit silné žízně, malátnosti, nevolnosti atd. V tomto okamžiku již lékař konečně zjišťuje u nešťastníka cukrovku, ale to je již bohužel pozdě..

Pokud ale potomek diabetika ví čím je ohrožen, zná nebezpečí výše uvedeného scénáře, má dostatečnou inteligenci a vůli, tak má velikou šanci cukrovku nikdy nedostat. Jedině snad stařeckou v devadesátém roce svého života. 

Co musí potomek diabetika udělat aby cukrovku nikdy nedostal ? Je to velice jednoduché. Stačí mu k tomu dodržovat celoživotně dvě věci:

 1)     Celý život zůstat štíhlý

Proč : nemít žádné nadbytečné tukové buňky, které také inzulin potřebují  a které zbytečně limitovanou kapacitu výrobyinzulinu vyčerpávají. Navíc větší množství tukových buněk (zvláště kolem pasu)vyrábí různé hormony působící kontraproduktivně vůči inzulinu

 2)     Celý život se co nejvíce pohybovat

Proč : protože pohybem (mimo jiné) šetříme kapacitu slinivky, protože při pohybu tělo potřebuje  mnohem menší množství inzulinu než v klidovém stavu. Svalové buňky při zatížení jsou na množství inzulinu skromnější.

A to je vše. Já jsem se bohužel to, co jsem výše napsal, dozvěděl  až příliš pozdě. A proto píši tento článek, který bych byl velmi rád, kdyby si  ho přečetl alespoň jeden potomek diabetika, který by mu uvěřil  a vyhnul se tak všemu, čemu se mně a statisícům dalších nešťastníků  v tomto státě vyhnout bohužel nepodařilo. Abych ho nepsal jen zcela zbytečně.

Děkuji za pozornost.