Na kopečku za Křincem, na Chotuci,

hrávali si  kdysi mladí, holky –  kluci .

Na kopci hřbitov a malý kostel.

A pro ty, co zde leží, poslední postel..

Kostelík stařičký, stárnoucí časem,

na stranu se chýlí jak zralé zrno s klasem.

Vstoupil jsem do něj pod rozpadlými dveřmi,

co jsem tam spatřil, to člověče věř mi !

Na místě oltáře pár sbitých trámů,

nevěřil by očím stavitel chrámu.

Na místě, kde stával a kázal kněz,

jen hromada smetí, člověče věz !

Na místě, kde stávali andělé a svatí,

pavouci jen v sítích ospale se klátí.

Na místě, kde seděli zbožní občané,

jen prach. Vzpomínka na mši zde zabrat dostane.

Honosná hrobka stávala tu kdys,

čas a vandal zadrápal, jak do stromu rys.

Není již úctyk minulosti naší,

mladé lidi minulost as straší.

Líbil ses mi Chotuci! Krásný výhled z Tebe !

Pod nohou zajíc mi vyskočil, nade mnou modré nebe.

Viděl jsem z Tebe do dáli, jak orel z hnízda vidí,

jen jedno mi tam chybělo : Nebylo tam lidí.

Nebuď však smutný, nechmuř své obočí,

na památku z Tebe jsem utrh si klokočí.

Z klokočí budu mít šňůrku jak z korálků,

vzpomínku na Tebe si promítnu na dálku.