Tak začínám ... znova ... tak jako většina lidí, točím se i já v začarovaném kruhu. Jednou se člověk pro něco nadchne, nějakou dobu se drží, maká, snaží se a po pár týdnech přijde vyhoření, jednou povolí a už se to s ním veze. Těžko se pak začíná znova a když už se to podaří, brzy nastane stejná situace. Já však zastávám názor, že se nic nemá vzdávat, i když to vypadá zoufale a cíl je v nedohlednu, jednoho dne ty výsledky přijdou, jednoho dne začnete naposledy, protože pak už Vás nic nezastaví. Stačí k tomu jen dostatečná motivace. Motivace je totiž jediný opravdový hnací motor Vašeho snažení. Člověk dokáže mluvit hodiny o tom, čeho by chtěl dosáhnout, kam by se chtěl vypracovat, ale málokdo umí své sny zrealizovat. Ona je to totiž sakra velká dřina a já bych strašně nerada dopadla jako většina národa. Nechci, aby se ze mě stala zaprdnutá mamina, která je nespokojená se svým životem, má pocit že nic nedokázala a vrcholem její aktivity je posezení v hospodě nebo návštěva kina. Život by se měl prožít a ne přežít.
Jmenuju se Věrka, je mi 27 let a celý život bojuju se svou postavou. Během té řady let snažení se o zlepšení své fyzické i psychické kondice jsem dosáhla přijatelných výsledků, které by leckomu stačili ke spokojenosti. Mně ale ne. Měřím 162 cm, vážím cca 62 kg a moje konfekční velikost je 38 (M). Před 4 lety jsem potkala svého současného přítele, jehož vášní je sportovní lezení. V průběhu těchto 4 let se snažil, abych tomuto sportu přišla na chuť. Bohužel moje první zkušenosti s lezením nebyly moc příjemné a po prvním večeru stráveném na boulderu, kde se ukázalo, jak na tom fyzicky skutečně jsem, jsem začínala mít vůči lezení spíš averzi. Ne kvůli tomu, že by se mi tenhle sport nelíbil jako takový, ale kvůli tomu, že jsem na to zkrátka neměla. Při každé přítelově zmínce o tom, že bychom mohli zajít na stěnu, se mi ježili chlupy na těle. Snažila jsem se to nedávat na jevo, ale jak mě se nechtělo "trapčit" na laně a pokoušet se tam o něco, co v mém podání muselo vypadat naprosto uboze. Navíc většina lezkyň a lezců vypadá fakt dobře a já se v jejich přítomnosti cítila jako velryba.
Jednoho dne mne přítel s kamarádem vzali poprvé na skály. Strašně jsem se bála i když nebylo vůbec čeho. Když jsem byla téměř na konci nejlehčí cesty, kterou by oba vylezli bez jištění, přepadla mne panika, nebyla jsem schopná udělat krok, byla jsem protivná a chtěla jsem se na to vykašlat. Cítila jsem se strašně hloupě. Když přítelovi ruply nervy a odešel pryč a kamarád, který mě jistil, raději mlčel, zvedla jsem nohu a posunula se nahoru. Ten krok nebyl vůbec těžký, stačilo jen přestat se bát. Všechno to bylo jen v hlavě. Nakonec jsme si výlet do skal hezky užili. Nedávno jsem se zase  po delší odmlce (když nepočítám velmi zřídkou návštěvu boulderu) dostala na umělou stěnu. Přesto že se mi moc nechtělo, jsem se nakonec nechala přesvědčit a vyrazila jsem s klukama. Ten den byl naprosto parádní. Přišli jsme na stěnu už dopoledne, protože jsme ten den měli všichni volno. Bylo tam jen pár lidí a plno cest jen pro nás tři. Ten den se ve mě něco zlomilo. První cestu jsem vylezla bez remcání, jen jsem si párkrát musela odsednout a odpočinout si. Druhou už jsem zvládla na jeden zátah a světě div se, třetí taky. Samozřejmě nemám výdrž, takže i když jsme tam strávili skoro celý den, moc jsem toho nevylezla, ale nesmírně jsem si to užívala. Začala jsem doma s přítelovou asistencí posilovat na balkně a stanovila si jasné cíle. Chci zvládnout shyb bez dopomoci, abych se mohla v lezení posouvat dál. Aby se mi toto podařilo, musím kromě toho, že budu trénovat také zhubnout. To znamená upravit jídelníček a dát svému snažení nějaký řád. A proto jsem tady ... připravená dokončit, co jsem začala a pokračovat ještě dál...