Tak jsem zase tady, moje milé i milí, mé zpřízněné duše (troufale jsem si vás zařadila to téhle krabice),

už od rána přemýšlím, že sem hodím to, co se mi honí hlavou, vlastně spíš pro sebe, než že by to přineslo užitek někomu jinému :o)), někdy si prostě dovolím být malým sobcem ;o)

Kde začít, co sdělit? Co je tou metou?
Mám PANICKÝ strach z lékařů, a to takový, že jsem vždy byla ochotná abslutně riskovat i svůj zdravotní stav proto, abych nemusela k lékaři, proto, aby mě nikdo nechtěl ZVÁŽIT.
Já vím, je to blbost, ale nebyla jsem to schopná překonat, bylo to zlé. Jenže s odhozenými třiceti kily, (byť jich minimálně dalších třicet je ještě přede mnou) a s postupnou "defragmentací" mého chorého mozku se i tohle mění a já jsem šťastná jako blecha. Jsem astmatik, léčím se a pravidelně dojíždím do fakultky v Plzni. Před každou návštěvou jsem nespala, zvracela, přeobjednávala se a lhala, jako když tiskne.
A dnes?
Jela jsem naprosto v pohodě a dokonce se těšila, až jen tak mimoděk nahláším sestřičce na funkčním: sestři, prosím Vás, upravte mi tam MALIČKO tu váhu .... A tím to začalo :o))))))) Nastal obrovský výslech dvou sester (neuvěřitelně milý ženský, vážně), COŽEEEE????? 30????? (nene, 31,7 kg - chich :o))) Od kdy? Od lednaaaa?????!!!!!!! To není možný - operace??? léky??? tak co teda??? A já, no ... STOB a psychoterapie po skypu :o). Musela jsem jim hned v ordinaci vše vylíčit a napsat webovky a při loučení mi sestřička asi milionkrát poděkovala.
Následoval přísný pan doktor: téééda, vy máte ale dobrý výsledky, jak je to možný? Kapacita plic ze 70% na 90%!!!! no to už je norma, paní inženýrko, to je už v normě rozumíteeeee????? Rozumím, pane dokotore, jsem ráda, že těch 30 kilo je znát ;o) a nastal další výslech, další pláccání po rameni, gratulace.
 
Rouhám se, vím, že jsem v půlce (vlastně ani to ne ještě), ale já jsem si to prostě dneska MUSELA UŽÍT, tak nějak za odměnu, či co ;o).

A cestou domů jsem si uvědomila, že jsem měla od manžela na začátku ledna slíbeno a zapsáno na smlouvu v pomůcce Kam kráčíš, že když do roka a do dne budu mít o 30 kilo míň, můžu si pořídit u oblíbené modní návrhářky kabelku :o)). V sobotu jsem to přání přehodnotila - počkám na dalších dvacet a koupím si kolo. Jo, těším se, jako dítě a náctiletá jsem je milovala, pak nic a ráda bych zase šlápla do pedálů... (tajně jsem to zkusila po 15 letech na taťkově, aby mě někdo neiděl, normálně jsem se všelijak pajtlovala, ale bylo to super, jen jeem se bála, že mu ho rozsednu :o))

Uff, nějak se mi leskne a vlhne oko a už se mi špatně kouká, radši budu končit....

Závěr?

VELKÉ MEZIČASOVÉ DÍKY !!!!

STOBu, Evě (má terapeutka, taky lektorka STOBu a psycholožka) a VÁM - VÁM VŠEM !!!!!

Hrošík Romčík :o)))