Drahé i drazí,

kaju se, sypu popel na hlavu, doznám, že jsem flink, že si neumím zkoordinovat čas, že nic nestíhám, že tu jen tak poletuju, čtu velmi rychle, spočítám jídlo a frčím pryč. Mám teď hektické období, ne v tom špatném slova smyslu, ale nestíhám :o). Takže se omlouvám, ale myšlenkou a i srdcem jsem tu s vámi stále, to mi věřte.

Vlastně nemám ani nic nového, všechno při starém, snažím se jít po své cestě kilových úbytků. Dnes je prima den (ale už dávno nepatří mezi ty zlomové), slavím pětatřicátiny. Tedy, zatím ne věkem, tam jsem na tom o dva roky "líp", ale váhově. Prima pocit. Jsem přesně v půlce (první etapy :oDDD). Asi některé zděsím, dřív i sama sebe, ale najednou mi to nepřijde nic hroznýho. Jo, shodit patětřicet kilo je "strašnej" úkol ... zdálo se mi dřív, ale je půl roku pryč a ZCELA bezbolestně je to tady. Děsím se toho, jak to bylo jednoduchý, jejda, není to jen sen? :o))) Snad ne.

No, přiznávám, že se pro mě kila najednou přestávají být tím nejdůležitejším, začínám je chápat jako příjemný vedlejší produkt, takový prima bonus. Ale mění se mi moc HLAVA. Kromě toho, že mi děsně padají vlasy :o((, je to ale změna veskrze k lepšímu :o)) . Jsem tak nějak v pohodě (svojí psychoterapeutce Evě tvrdím, že se mám "trapně dobře" :oD, ale je to tak). Najednou si uvědomuju spoustu věcí, které můžu, resp. které si začínám dovolovat, že můžu i já, ta hnusně tlustá holka, která dřív "neměla žádnou cenu a neměla na nic právo". Bojuju sama se sebou, to lehké není, ale zatím jsem     v tom boji stále vítězem a to je OMAMNÉ. Chce se mi udělat něco velkého a nevím co ... Ale asi není nic třeba, a tak se "modlím" jen za jediné: za ZDRAVÍ pro sebe i své blízké, protože mám najednou euforický pocit, že jinak zvládnu moc a není se čeho bát.

Nemám pointu, vlastně jsem chtěla poslat všem jen pozdrav a zase jsem skončila sebestředně u sebe :o)).

Ale já vím, že vy mě chápete, mám vás ráda a hrozně bych se přála se s vámi někdy setkat osobně ... třeba na Dni zdraví :o)

Krásný zbyek neděle.

Romča