"Nemůžu bez cvičení být ...","když dlouho necvičím, prostě mi to chybí...", "já jak se neservu, nejsem to já ..."

Tak takové a mnohé jiné výroky slýchávám kolem sebe. Hmm...nechápu? Závidím? Obé ... Já to tak nemám, nikdy jsem neměla, k pohybu jsem měla vždy posvátný odpor, nechuť, byť se objevilo v mém životě několik světlých chvil, bylo to ale jen proto, že MUSÍM a dlouhého trvání to nemělo. Dílem proto, že jsem NESKUTEČNĚ LENIVÁ, dílem proto, že počáteční hypernadšení jsem vždy "přepískla" ... 

O co se snažím - to všichni víte, ostatně není tu nikdo, kdy by měl jiný cíl, jen cesty k němu jsou rozdílně dlouhé. Ano, poslední půlrok byl sice ze všech nejúspěšnější, ALE ... Kousek mozaiky prostě chybí. Pro mě, zdálo se, nepřekonatelný. Skoro všichni, kdo se mnou hubnou, relativně intenzivně cvičí a nevadí jim to - sakryš, tak proč je to pro mě vždycky mučení, ke kterému se kopu jen silou vůle a svého Edu (elptical) nenávidím k smrti, ačkoli mi nikdy nic zlého neudělal? 

Nedokážu to vysvětlit, snad jen tím, že tak  jako se někdo nikdy nenaučí cizí jazyk, mě není dán sport. JENŽE mě nezbývá nic jiného, než to zlomit. Váha se zastavila, do "tolerovatelné" (v žádném případě ovšem normální) váhy mi zbývá ještě půlka - čili dalších 35 kilo. No a co dál? 

Nezbývá, než udělat další (poslední možný) krok : CVIČIT ... Chce se mi? Ale jooooo, teoreticky jooo, ale ....

Omlouvám se za dlouhý úvod, ale potřebuju si to nějak sama prosebe v sobě poskládat. 

Takže, včera byl můj první cvičící den, první krok do nového života.

Den: 31.8.2011

Hodina: 19,00 - 20.50

Místo: INJOY International Sports - and Wellnessclubs

Pocity před: strach, nervozita, trapnost, úzkost, obrovský stud

Pocity po: NADŠENÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!  (no jo, na počáteční nadšení, na to já jsem expert – obvykle jak rychle přijde, tak rychle odejde :o))

A takhle to bylo:

Po deseti minutách krčení se v autě (přijela jsem o půlhodiny dřív – můj neskutečně obtěžující nešvar) jsem se plíživými kroky přikradla k recepci a marně doufala, že si mě nikdo nevšímne. Ouha, sympatická služebnice ke mě přihopkala, zvesela a přátelsky pozdravila a že ví, že ví, mám PRVNÍ termín s Birgit, přece ... Na tak tady jsou klíčky od šatny a šup se převlíct. No tak jo, šla jsem, šatna samozřejmě společná (pro mě ovšem něco nepřijatelného – před KÝMKOLI se svlíct??????) Nahlídnu do sprch – aha, tak tady bude obvyklý kámen úrazu – budu se muset sprchovat doma, je to jedna místnost z mnoha sprchami – upřímně tohle uspořádání nechápu, nepřijde mi to normální, mámpocit, že doby: všechno všem a všichni dohromady jsou jinde a pryč.

No, oblíkajíc se do rudého „dresu“ se sladěnou ponožkou i botkou dělám ze sebe obrovskou shnilou jahodu a „hopkám“ vstříc Birgit. Je těžko vidět, tahle ultraštíhlá trenérka, ale úsměv má nezpochybnitelný, radostně mě vítá (jsou všichni sjetí? nene, to je jen pověstná německá zvdvořilost a slušnost, možná i upřímná radost ze zákazníků) a už mě postrkává „na plac“ a vybavuje megakelímkem nápoje (přála jsem si vodu) s maxibrčkem.

Zahřátí: kromě všech spolucvičenců, kolem kterých se snažím projít s hlavou zabořenou mezi rameny (jak se stydím – tlustej tam není nikdo), ovšem jejich veselé pozdravy mě donutí dívat se na cestu v úrovni svého zorného pole. Blížím se k OBROVSKÉMU Edovi, čili nějakému tomu běhadlu, elipticalu, či co to je, je to obrovský, narvaný elektronikou, mnoha tlačítky, čudlíky, světýlky, sluchátka, programy televize i rádia ... a světe, div se! BĚHÁ TO SAMO!!! Tedy, měla jsem takový pocit. 15 minut zahřátí – pak strečink.

Další fáze: KRUHOVÝ TRÉNINK: tady to popsat neumím, bylo toho na mě moc, nicméně jsou to posilovadla, mučidla na výdrž, cardiostroje atd. Mají to vymakaný, Birgit vše vysvětluje (nic si nepamatuju), nastavuje stroje i mě a cvičím. Na některých po minutě, na některých po 4 či 10. Uprostřed jev jakési floře zasazen skleněný válec s vodou, který vesele buble. Když začne a než skončí = 1 minuta. Pěkné, milé, praktické :o). Po první „rundě“ jsem trochu zpocená, ale cítím se skvěle. Strečink. Runda číslo dvě. To je ještě zábavnější. Zasunu čipovou kartu a stoj se začne zábavně pohybovat sem a tam, na sedátku jezdím nahoru a dolů – no Prátr hadr – stroj se nastavil na mou váhu, výšku, věk, délku rukou, nohou atd., hubnoucí program a pozoooor – válec bublá – jedu! Po ukončení se uloží data na kartu a jedu dááál. Mezi tímmi Birgit doplňuje vodu a začínají lehké přátelící se pokusy se spolucvičencem.

Po druhé rundě chci VÍC!!!! Nene, kroutí hlavou Birgit – v žádném případě a vysvětluje, proč. Je třeba snížit puls – běžím v ústrety „ležícímu kolu – kde mám za úkol pomalinku šlapat tak dlouho, dokud se můj puls nedostane na požadovanou hodnotu. To je trošku otrava, říká, že na začátku to trvá, měla pravdu, dalo mi to skoro 20 minut.

Pak šatna, uzavření smlouvy – srabácky jsem si vybrala půlroční a samozřejmě pěkně drahou variantu, ale vážně mám strach se upsat na dva roky, takže mě to nakonec místo 13EUR stojí pekelných 19EUR/týdně. Ale co, platím tedy ¼ roku dopředu a domlouvám termín na pátek, odnáším si mraky materiálů, poukazy na bílkovinový shake, dárkový poukaz na týdenní cvičení zdarma pro kohokoli.

Ufff, kdo dočetl až sem, klaním se mu až k zemi :o)))

Ráno cítím lehce záda (zaměřujeme se na ně, mám s nimi problémy), ale jinak jsem FIT, stále NABITÁ a děsně se TĚŠÍM na pátek!!!!!!!!!

Jo! Myslím, že mě to BUDE BAVIT!!!!

Díky všem za podporu a rady při rozhodování, jestli do toho jít,či nikoli!!!!!!