já si dneska v hotelu, kam chodíme na jídlo, poprosila na zítra přírodní tresku a brokolici jen vařenou ve vodě, no, kuchař koulel očima, ale vedoucí se rozplývala, že není problém, a pak ze mě tahala rozumy :o))), je t děsná drbna, ale snaží se, tak jsem to práskla i tam :o)))

Já to tedy netajím, ale asi bych to ani nevydržela. Doma jsou zvyklí, tam jim to ani nepřijde. Trochu mám pořád ještě blok, když si mám v práci odvážit suroviny, ale už to taky dávám. No lepší, když tam nikdo není. Mamka začala zapisovat taky a má i pěkné výsledky, takže to vždy probereme. Vlastně jsem se ani nesetkala s tím, že by mi někdo něco nutil. Možná to "děkuji nechci" říkám z dostatečným důrazem :-D

ahoj Bojovnice a Monim - díky za vaše reakce, víc a víc mě všichni přesvědčujete ot om, že je to dobře, že prásknout ... pravda, když si jdu v práci udělat jídlo do kuchynky, která je v kanceláři štíhlých, stydím se, ale co, rozhlásím, že prstě takhle musím a je to. Některým jsem to i v práciuž řekla :o) a na mnohých je bnužel vidět, že mi nevěří ... nedivím se. Ale už to nechci dokázat jim, ale sama sobě :o)

Tak já to řekla rodině a kamarádkám nejbližším. Oni mi fandí a když se mi to některý den nepovede tak jak bych chtěla - a nebude to poprvé - tak mi řeknou něco hezkýho a já se do toho zase další den pustím.
Drží mě to při chuti něco se sebou dělat. Já jsem totiž znamením ryba - a tudíž TROCHU lenivá - a kdyby nebylo podpory okolí, prostě bych si řekla, že i se sto kily se vlastně mám.......

Nedopsala jsem tam konec...........takže za mě určitě prásknout! Ty co pomáhají a respektují, klidně i poprosit o radu, a ty co nevěří a třeba i pomlouvají, nechat prostě být, ještě rádi se chytí za hlavu!!!

Romčo, já to na sebe práskla postupně, vždy když byla příležitost, většinou na oslavách, kde mě nutili dorty, chlebíčky a podobné věci. Nejvíc se divili asi v práci, sice s nimi dál chodím na obědy, ale bez polévky a piva. Když si k odpolednímu kafi donesu kedlubnu nebo ovofit, vidím ty oči v sloup, "a jé už zase, stejně to nesvede, to jsme zvědavé jak dlouho jí to vydrží". A já se jenom směju....nevím kde jsem v sobě našla sílu, ale prostě vím, že tentokrát to chci, zvládnu to a výmluvy musí stranou. Sama mám dost kilo navíc, a vždy jsem měla kupu výmluv, ale najednou mě prostě štvou, u sebe i u ostatních. Takže žádná hanba nebude, spíš spadlé brady ostatních a kolegyně ještě budou škemrat "o recept". Pokud jsi obklopená lidmi co ti fandí, určitě to dotáhneš do správného konce. Držím pěsti!

:o))) jojo, velrybu ti nechám, toje krásné a chytré zvíře :o)) takové ladné, to já být nemůžu ;o). K moři tak nejezdím, z téhož důvodu, plus nesnáším vedro plus mám alergii na slunce, ale vodu miluju, to zase jo. mě to trvalo rok, Heli, než jsem s tím vyrukovala a i teď není úplně jednoduché říct: léčím se na obezitologii, ale zdá se , ž tady to bude mít mnohem mnohem větší efekt, na obezitologii mě jen zváží a změří, nabídnou operaci ... a všchno je to pro mě neuěřitelnej stres a hrůza. Tady je to zábavný a má to efekt a bude mít dál, doufám :o). TeĎ jsem se prima "napráskla" obědem - upekla jsem králičí nohy na zelí, no mňamka neuvěřitelná a manžel v sedmým nebi :o))))

Ahoj Romčo. Promiň toho hrocha, krásně se mi hodil do pusy. Ale je Tvůj. Celý - a mimochodem, krásný. Ono ve zvířecí říši je víc ubožáků, které můžu zneužít. Co třeba velryba? Ta by mi sedla. Jednou mi dcera řekla, že definitivně tlustá budu, až mě u moře budou "grinpís" tahat z pláže zpátky do vody. Tak radši nejezdím k moři.
A o tom mluvení - ukecaná jsem jedna radost. Extrovent jak víno, prásknu na sebe cokoliv. Jen tohle nějak nejde. Je to nějaké podebrané. I tady si zatím připadám jako na pláži v dvoudílných bikinách.
Ale parta je tu fak príma. Tak se to snad poddá. Přeju Ti krásný zbytek neděle a pohodový týden. Budu se na tebe těšit. Heluš

to Stajana: super, gratuluju! já jsem se kdysi taky chtěla přihlásit do kurzu STOB, je to už nějakých možná 7 let. Jenže u nás v pralese, když jsem tam přišla, byli tam lidi, co měli tak mezi 60-70kg a už na začátku probíraly (takový slípky, s prominutím), jaký si koupily tepláky, jakou značku bot a jak jsou přííííííšeně tlustý ... no ... dívaly se na mě jako na švába a když jsem zjistila, co za nepříemnou ženu ten kurz ved, vzdala jsem to a utekla. Ale nelituju, ikdyž bych ráda nějaký normální kurz, tohle bych bývala nedala ...

Ahoj Romčo a všechny ostatní spolubojovnice,
i já jsem s tím měla zpočátku problém, ale protože jsem se s podobným problémem setkala zhruba před 1,5 rokem, když jsem přestala kouřit (a toho si nešlo nevšimnout). Sama jsem fakt nevěděla jak to dopadne a tak jsem vše popravdě říkala, že nevím, jak to dlouuho vydržím - týden, měsíc, rok. Je pravda, že mne zpočátku všichni sledovali jak barevnou televiziá, ale časem je to přešlo a dnes už se nikdo nad tím že nekouřím nepozastavuje. Faktem je ale to, že si po nějaké době začali všímat toho jak úspěšně kynu a věty typu "tedy vypadáš dobře" = milosrdněji řečno - tys ale přibrala mne začaly dost deprimovat a tak jsem si řekla dost a koncem listopadu jsem se přihlásila do kurzu hubnutí ve STOBu. který začal 6.1. a jen tak mimochodem je bezva. No a hned jsem to také začala rozhlašovat, protože čtvrtky, kdy ten kurz je, jsme s kolegyněmi měly vyhrazený na popovídání při vínku či pivku, tak aby mne "nehledaly". A všem jsem znovu řekla že nevím, jak to dopadne a to fakt nevím. Když dobře a zhubnu budu šťastná, když ne tak to budu muset zkoušet dál.
Zatím se občas někdo zeptá jak na tom sem, protože ta 3 kg z nejméně 20, která bych měla zhubnout, zatím fakt nejsou vidět. Ale já o nich vím a to je pro mne důležité...

Ahoj Romčo :-)
já jsem se "práskala" postupně. Před přítelem a blízkými přáteli, se kterými občas děláme grilování (tedy ne teď v zimě) nebo oslavy bych dost těžko zatajila, že já, která si /s prominutím/ "hubu nikdy neošidila" najednou nechci jíst to, co mám tolik ráda. Před přítelem bych nedokázala zamaskovat že si dělám do práce tři krabičky (snídaně, svačina, oběd) namísto občas jedné (oběd). Přiznala jsem se, že nechci být tlustá, že chci zhubnout. Je fakt, že jsem vždycky byla spíš "hodně oplácaná", než vyloženě tlustá, ale... je mi necelých 30, zatím nemám děti...jak bych asi dopadla potom?
Naštěstí jsem se setkala s pochopením :-) První měsíc jsem ještě nevěděla o sebekoučingu, jsme to každý večer počítali podle kalorických tabulek stobu. Já jsem vážila, přítel počítal (myslím, že ho trochu mrzelo, že mu sebekoučing tuhle zodpovědnou činnost vzal :-D)
Ostatním jsem to přiznávala postupně. Mamce třeba až když jsem zhubla prvních 5 kilo a po vánocích jsme jeli na návštěvu. Musela jsem jí nějak vysvětlit, že si beru s sebou v butylkách jídlo :-))
No a když si toho začli všímat ostatní, tak jsem to prostě řekla tak jak to je. Že chci být laň :-D a že vím, že to nebude hned, ale že mám čas a hodlám s tím něco udělat.
Reakce ... jak od koho, někdo to znevažuje (většinou ti, kteří by sami potřebovali nějaké to kilíčko dolů), někdo mi fandí (nejvíc ti hubeňouři od přírody :-DDD ) Ale co, je mi to fuk, já to nedělám pro ně. Ale pro sebe. Chci mít ráda svoje tělo, chci se v něm cítit dobře, abych se mohla "snést" sama se sebou :-)
A jsem moc ráda, že jsem tady, protože tady jsem "mezi svými" a je mi tu fajn :-) Petra

to Helus i všichni ostatní:
děkuju za krásné komentáře i vaše osobní zkušenosti. Já jsem byla tlustá vždycky, všichni mí kamarádi byli sportovci, byl to boj, se vším a všude, vlastně jsem jim do dneška vděčná, že se mnohdy kvůli mě tak omezovali v aktivitách. Světe div se - měli mě prostě rádi. Když jsem se před rokem přihlásila na obezitologickou kliniku, protože už jsem nevěděla, jak dál a začala o tom pomalu po 31 letech život mluvit, byl to pro mě neprůlomovější a nejtěžší rok. Dva chlapi - kamarádi - kterým jsem o tom vyprávěla, jak moc se celý život trápím a čeho se dobrovolně vzdávám, brečeli jak želvy a já jako jejich celé stádo. Byli všichni v šoku. Brali mě sice jako tlustou, ale naprosto pohodovou kamarádku, kterou nic neporazí a nikdo ani netušil, co mě to všechno stálo. Připrala jsem s i na pomoc psycholožku, mám hodně bloků z dětství, některé se mi zdálo, že sama prostě nevzládnu. A teď se mi zdá, že nacházím obrovskou vlnu podpory tady, i za ten krátný čas. Je úžasný, že se o vás najednou začnou zajímat "cizí lidé", zdánlivě bezdůvodně a přesto velký důvod je - jsme na stejné lodi. Síla komunity (kterou jsem sama v sobě při registraci naprosto odmítala ze strachu z vystoupení z anonymity) je obrovská a pro mě najednou jako mávnutím kouzelného proutku i vítaná. Je hroznou úlevou se otevřít, alespoň pro mě.

Romčo, myslím, že není hanba, když to "zase neklapne" - důležitější je přijít na to, proč to dřív neklaplo - a třeba na to přijdeš díky tomu, žes to všem vysypala? Teď o tom s nimi můžeš otevřeně mluvit - tedy asi jak s kým, ale jistě se najde víc těch, kteří jsou schopni si normálně popovídat. Já o tom mluvím s mámou, s bráchou a jeho rodinou a samozřejmě s přítelem, s kterým máme 2,5 letého chlapečka. Teď hubne se mnou - tedy ne kvůli mě, ale zároveň - a je to mnohem lepší, než když jsem loni držela dietu a vařila tři různá jídla. Navíc jsem se snažila držet jídelníčku, který mi rozepsala osobní instruktorka z fitnesska - a po třech měsících jsem shodila přesně tři kila, přitom jsem celou dobu chodila pravidelně cvičit :( Jak jsem si pak spočítala, měl s bídou 4000 kJ - takže už se nedivím ničemu. Ani tomu, že jsem se ho snadno vzdala, ani tomu, že jsem měla do léta sedm kilo navíc. Teď jsme si koupili kuchařku Hubneme s rozumem tvořivě, jím mnohem víc než loni, a první kilo bylo pryč "stokrát rychleji" než loni s tou hladovkou. Jsem nadšená! Nemám hlad a těším se, že až budou kila dole, budeme si podle toho spočítaného rámce vařit dál - s tím, že si jednotlivá jídla budeme upravovat podle chuti - drobné úpravy se dopočítají podle tabulek mnohem snáz, než když by si člověk měl podle těchto zásad vytvořit celý jídelníček sám. Třeba by podobnému nadšení pro zdravé vaření propadli i "vaši"? Ta jídla se dají snadno upravit na vydatnější a dietnější, opravdu doporučuji, pro ty, kdo se starají o rodinné vaření, je to velká pomoc!

Máš můj obdiv. U mě půjde do tuhýho, až to budu muset doma vybalit. Mamka mě moc nepodporuje, ale možná si myslí, že mě tak vyhecuje. Když přiberu nějaký to kilčo, má řeči, že mi zas narost zadek, ale když nechci smetanovej jogurt, ptá se s pozvednutým obočím, překvapená: "To už zase hubneš? Alee..." Kéž bych to měla jako ty. Moc by mi pomohlo, kdyby mi někdo věřil, že to myslím vážně a že potřebuji i psychickou pomoc, snad najdu pár přátel i tady...

Tak já jsem se práskla rodině i širokému příbuzenstvu hned na začátku, v práci jsem to dlouho úspěšně tajila, ale už si těch 10 kg všimli, takže jsem se přiznala, že prostě žiju zdravě. Zatím mi všichni fandí, takže mi to opravdu pomáhá.

Ahojky , jsem tu první den a rozkoukávám se. Jsem suprhroch nebo spíš mamut. Jenže to nebylo vždycky. Během půl roku jsem nabrala strašný kila a teď s tím už tři roky bojuju. Zatím sama a naprosto to nefunguje. Tak to zkouším tady v Váma. Ale zatím mám pocit, že se cpu do party, která funguje a co já tady. A k tvé otázce. Máš můj obdiv. Já na to zatím nemám. Právě funguje ta hrůza, co když to nezvládnu. Víš, mě bere moje okolí jako že jo, je tlustá, ale je s ní sranda. Nějak se bojím mluvit o tom. Jak jsi to dokázala?

Já to tajím, možná z důvodu, že by mi bylo trapně, kdyby to nevyšlo, možná z důvodu, abych ostatní překvapila, až mě uvidí jako laň. No dobře, ještě dlouho jako hrocha, pak oteklou laň a doufejme, že někdy i jako krásnou štíhlou laňku. Sama nevím, který z těch důvodů je pro mě důležitější. Ale je to teda docela námaha krýt se s každým jídlem (a že jím opravdu často, až to nemám kam "dávat" a cítím se pořád plná) a vážit každou potravinu tak, aby mě nikdo neviděl..

Ahojky Romčo, já to taky radši všem preventivně práskla. Popravdě bych to stejně před manžílkem a holkama těžko utajila...a takhle je to pro mě další dobrý důvod se snažit:) A taky se musím přiznat, že ti co mi nevěřej že dokážu zhubnout mi možná pomahají ze všech nejvíc, protože mě to nutí pořádně se zapřít a zamakat:)

Já jsem to právě všem řekla- to abych nemohla couvnout- zatím to funguje.. Dřív, když jsem to tajila, tak jsem mohla nevydržet- a taky nevydržela- vždyť se to nikdo nedozvěděl- jen já :-(

tak to jsme dvě, celý týden s kým jsem komunikovala se motal jen kolem mé "diety" táké jsem to řekla všem a držím se hesla, že to dokážu a tu radost jim neudělám, aby to neklaplo... budu se snažit ze všech sil a pokud to nevýjde půjdu k odborníkovi, aby mi pomohl, zatím to jde a pomáháte mi všichni tady, mám za sebou co to jsou výčitky svědomí, když něco sním co mi neprospívá a to mě kope zpět, ale také tu děsnou radost, když se mi celý den povede žít zdravě i pokud by váha nešla dolů, tak si říkám, že se proto alespoň snažím něco dělat, již po týdnu se mi lépe dýchá, když nejsem "přežraná" a to je super, myslím že až se nám to dostane do hlavy, že to je ta nejlepší cesta, tak nás ani myšlenky na nějakou hanbu nenapadnou