Před pár měsíci mi /nečekaně/ zavolali moji dva bratranci z Moravy od Křtin, že se vydají do krásného Českého Krumlova a navštíví mne. Snacha provozuje hostel pro turisty, tak jsem jim zajistila nocleh / prý je doveze kamarád / pro tři a v inkriminovaný den na ně čekala před místní samoobsluhou. Plánovala jsem pro ně prohlídku města a posezení v hospůdce. Oblékla jsem si džíny a delší modrou košili a vyčítala si svůj nedokonalý vzhled, neboť jsme se neviděli od jinošských roků, kdy jsem bývala štíhlejší...

   Na kraji silnice zastavila starší škodověnka a kdosi na mne mával. Že by Zdeněk? Nebo Hynek? Kdepak, to byl ten třetí do počtu, řidič a kamarád. Na sedadle vedle něj seděl Hynek, velmi mohutný kníratý muž připomínající Salvátora Dalího, a na zadní sedačce jsem zahlédla snad jakousi obrovitou ženu v pletené čepičce na temeni hlavy ...není možná, to je Zdeněk. A už na mne z auta vesele halekali. Po celou dobu jejich třídenní návštěvy mne neopustila výborná nálada. Bratránci perlili vtipem ,postelové drátěnky na hostelu prožily obří zátěž, ale vydržely... Pouze program jsem musela pozměnit. Vzhledem k neschopnosti obou bratrů ujít více než 100 metrů v kuse se prohlídka Krumlova konala jen z taxíku a valná část návštěvy proběhla v místní restauraci. Bylo mi s nimi dobře, ale zažila jsem na vlastní kůži, jak morbidní obezita učinila z jinak inteligentních a příjemných lidí invalidy s milionem nemocí a nedobrým životním výhledem. Ostatně pamatuji si, jak teta, jejich maminka s tělem Heleny Růžičková, seděla sama na gauči pro tři a křičela na strejdu - nenech mne chodit, nenech mne chodit, a on sám obstaral pohoštění pro návštěvu... /později mi došlo, že i prostá chůze ji musela bolet/.

   Moji milí bratranci měli i svérázný jídelníček. Na hostelu denně snídali uherák a k tomu popíjeli šampus. Každý měl šišku salámu, ukusoval bez chleba a zapíjel. Zvláštní menu korunovala slivovička z domova. Upřímně, byla jsem třetí den šťastná, že moji milovaní bratránci žijí a že je řidič opět nasoukal do auta a odjel směr Morava. Jeden váží téměř 200kg, druhý tak 150. Téměř všichni moji příbuzní, pokud ještě žijí, jsou velice korpulentní a infarkty a jinými neduhy prolezlí. Jak říkal Vladimír Menšík, my z Moravy jsme prostě prdelatí...

   Snad jsem vás příliš nenudila svými dojmy ze setkání po třiceti letech. On si tak člověk občas cosi uvědomí, třeba jak je důležitý pohyb a aspoň trošku zdravý životní styl. Na závěr dodám třešničku na dortu: přes padesát let mého života jsem se necítila tak krásně a štíhle jako ve společnosti mých moravských bratranců, to mi věřte!