Jak jsem tu už několikrát zmínila, dostala jsem po operaci kolena od pojišťovny 28 dní lázeňského pobytu. Jezdím do Jáchymova, zatím vždy jako samoplátce, až teď...

Vše bylo zalité sluncem, krom stravování. Vyplňovala jsem semaforky, pokud to jen trošku šlo, a vždy jsem zjistila - moc sacharidů, moc tuků, málo bílkovin. Měla jsem nahlášenou diabetickou dietu a mohla si vybrat z několika jídel, ale už ne třeba přílohu. Šunka občas byla, ale tak 10dkg. Zdravé hovězí bylo taky, ale s knedlíkem atakdále.

Jako samoplátce jsem předtím připlácela za švédské stoly, teď jsem si příspěvek na 28 dní na jídlo nemohla dovolit, už tak jsem doplácela za jednolůžák + lázeňský poplatek skoro 9.ooo,-.

Napsala jsem tam povídku složenou z mých veselejších zážitků, tak jestli máte někdo chuť, zasmějte se spolu se mnou...

            Všední den v lázních.

7,00

Čekám na zavolání sestry, mám ještě před snídaní koupel v radonové vodě. Vedle na lavici sedí muž nevalného zevnějšku /ihned mu dávám přezdívku Traktorista, a to značně zanedbaný/ a dává se se mnou do řeči.

-   Co říkáte na to, že rádium objevila nějaká ženská? , vyráží mi dech naprosto nečekaným tématem.

-   Četla jsem náhodou knížku Tvrdohlavá Marie, paní Marie Curie Sklodowská vědecky pracovala a ten objev je její zásluha.

-   NESMYSL...to byl vynález jejího manžela a ona jen slízla smetanu, prohrábnul si bujnou čupřinu.

-   Proč si to myslíte?

-   Ženy nemají geniální myšlenky, to je ENERGIE VYSÍLANÁ Z VESMÍRU a zasahuje pouze muže. Já sám, ještě než jsem byl zmrzačen, jsem měl až sedmnáct geniálních vnuknutí denně!

Bohužel jsem volána na proceduru, ale setkání se zneuznaným géniem mne potěšilo.Zajímalo by mne, jaká byla jeho, nyní nevalná, vizáž ještě před záhadným zmrzačením! Začíná můj, zdánlivě všední, den v lázních Jáchymov.

12, 00

-   Máslo, všude samý máslo, vykřikuje s nefalšovanou hrůzou v hlase jeden ze tří spolustolovníků v místní jídelně. - Copak jsem nepsal do objednávky NESOLIT,NEMASTIT? , hořekuje bělovlasý asketický pán mnou pojmenovaný Jogín a cosi podivného kutí s talířem. Nejprve vidličkou rozhrnul brambory, vytvořil z talíře nakloněnou rovinu a pěšinkou odpouští rozpuštěný tuk na pomocný talířek. Poté každé sousto kouše asi tak stokrát a dlaněmi zahřívá sklenku džusu, aby získala správnou teplotu. Opravdu nevím, koho mám pozorovat dřív. Manželé Koblížkovi, další spolustrávníci, pod stolem hamižně nalévají džus do přinesených plastikových lahviček - ušetří za kupování vody na pokoj, a po snězení své diety /oba jsou diabetici/, následuje plačtivá scénka. Paní Koblížková si vynucuje na servírce Aničce přídavek - buchtičky s krémem - a roní u toho slzy, jako by jí šlo o život, když ten nášup nedostane:

-   Aničko, srdíčko, aspoň trošku na ochutnání, já o vás pak napíšu do Knihy přání pochvalu... A jelikož Anička manžele zná již devět let, vyhoví jim - cukrovka necukrovka.

-   Musíte zajít odpoledne k nám na pokoj, mladá paní, zve mne pan Koblížek, a s paklíkem suchých chlebů v ubrousku i s kulaťoučkou paní opouštějí spokojeně jídelnu. Dojídám a poslouchám Aničku, jak Jogínovi vysvětluje, proč je tak bezbranná proti přáním paní Koblížkové, prý je nemocná "na hlavu" a nesmí se jí odporovat, jinak dostane záchvat. Za odměnu vždy napíšou pochvalu na půl strany do oné Knihy a výsledkem je, jak s úsměvem konstatuje servírka, že ji pan ředitel lázní podezírá z milostného poměru s panem Koblížkem...

13,00

Posadila jsem se v internetové kavárně a nechala donést presso kávu, píšu pokojně pohled domů a náhle na mne vykoukne mladík zpoza svého počítače s podivnou otázkou:

-   Co myslíte, kolik vážím?

-   No / odhaduji pohledem jen těžko, když ten člověk sedí a je zakryt počítačem/ tak...osmdesát kilo?

-   Á...BINGO...kdybychom se vsadili, teď bych měl láhev šampusu! Vážím 108 kilo, to je,co? A ponořil se opět do svého díla. Tak nevím, jestli jen já mám kliku na zvláštní individua jako je tenhle, který si ze své váhy vytvořil soutěžní otázku pro každého...

-   Á...ještě něco jsem vám chtěl říct: představte si, jen odjedu do lázní, umře mi doma bytná, to je, co? Volala mi, vlastně ONA ne, když umřela, haha, to je fór, co? A opět ťuká do počítače. Dopíjím kávu, loučím se a odcházím. Čekají mne další procedury a další nevšední zážitky.

16,00

Hledám pokoj s číslem 814 v šestém patře lázeňského domu, mám schůzku s Koblížkovými, což je pochopitelně jedna z mých přezdívek pro zvlášť legrační postavičky, které tu potkávám. Prý mi chtějí vyprávět, jak vyzráli nad lázněmi a co za to získali, tak musím osobně zavítat k nim na pokoj. Jogína zvali taky, ale odvětil, že má cosi MOC důležitého na práci a tvářil se u toho jako nositel Nobelovy ceny za světový mír, tak jsem zvědavá, zda nám prozradí, co měl na programu dne.

-   Vítám vás, mladá paní, pojďte si nabídnout, uvařím kávu, zve mne Zdenda /pan Koblížek/, dál. Stolek se prohýbal pod tácky se salámy, ovocem a lahví kyselých okurek. Už vím, nač potřebují nosit z jídelny tolik krajíců chleba, samotný salám by jim asi nechutnal...

-   Paní doktorka se pokaždé diví, že nezhubnu ani při redukční dietě, ona myslí, že jsme závislí jen na jejich blafech, ale pořádný zásoby z domova, to je základ, vite mladá paní? /paní mne ráda oslovuje slůvkem viďte, ale vždy z toho vyjde VITE/. To bychom hladem neusnuli, viď taťko? A vůbec, vykládej tady panince, jak to bylo s naší výroční odměnou, aby věděla, jak se nenechat ošidit...

A tak jsem vyslechla, jak od někoho Koblížkovi slyšeli, že když jsou v Jáchymově podesáté, mají nárok na upomínkové předměty od vedení lázní a řekli si: - Sice jsme tu podeváté, ale CO  KDYBY a vydali se na ředitelství. Zde jim zopakovali, že jim budou dárečky předány, ale až za rok, načež paní předvedla hysterický pláč /znám již z jídelny/a že je to strašná škody a že mysleli, když jsou tak věrnými klienty, mohli by něco dostat už nyní, až se vedení poradilo a předalo Koblížkovým deštník a svícen s logem lázní, což mi hrdě ukázali.

-   Ano, je to tak, líná huba - holý neštěstí, vite mladá paní,. člověk se nesmí dát. Dík za návštěvu, sejdeme se za chvíli u večeře, už nám nějak vyhládlo...

18,00

Zase všichni u jednoho stolu, Jogín se tváří nezvykle - napůl odříkavě a napůl hltavě se pouští do večeře a hudruje, že má málo omáčky a do jídelníčku přitom psal VÍCE OMÁČKY, ale že to asi NIKDO nečte...  Koblížkovi se syti odvalili na pokoj a cestou k výtahu mi Jogín vážně povídá, co dělal tak důležitého odpoledne, až málem nestihnul večeři: viděl včera v lese koně, jak sváží dřevo po těžbě stromů a všimnul si, kolik mladých stromků zůstalo na svahu vyvrácených. Zapůjčil od správcové lopatku a celé odpoledne zarýval smrčky zpátky do půdy...strašně se ušpinil a zpotil, ale cítí slunce v duši, i když lilo jako z konve. Má zde pokoj s vanou, jde se do ní naložit...doma si nesmí dát plnou, zde je v ceně lázní, tak si dopřává vrchovatě koupelí. No prostě ekolog tělem i srdcem. Tak zase ráno, u snídaně nashle.

19,00

Mám ráda plavání, a tak jako pokaždé navečer mířím do místního aquacentra. Bazén je skoro prázdný, pacienti žijí spíše společenskými akcemi a pro mne je relax ve vodě nade všechny tanečky. Náhle slyším z vířivky volání o pomoc. Doplavu k ní a vidím vpravdě OBROVSKÉHO chlapíka rozhazovat rukama se slovy - Mladá paní, pomozte mi, já jsem zahučel do vody a teď nemůžu z vířivky ven... Tak mu podávám ruku. Naštěstí jsou nám nakloněny fyzikální zákony o tělese ponořeném do kapaliny, v tomto případě tak dvousetkilovém, a pán za vydatného funění jest vykulen z vířivky. Díky včetně pozvání na víno neberou konce...musím se spasit útěkem, což je vzhledem k jeho fyzičce celkem snadné.

22,00

Další z obyčejných lázeňských dní končí. Usínám s lehounkým úsměvem. Časem na drobné příhody jistě pozapomenu, jednotliví aktéři ve vzpomínce vyblednou, ale dnes se z nich ještě těším a usmívám se jim. Jak jen mi manžel mohl tvrdit, že je v lázních nuda?