Nenech se odradit a vytrvej. Oni si zvyknou a až uvidí, jak Ti to sluší, přestanou.

po mých letitých zkušenostech z hubnutím jen ty

Stejně jak psaly holky. Podobné je to i u mě. Babička si občas rýpne jak jsem "pořádně udělaná", ale když pak odmítnu buchtu začne dělat scénu, proč hubnu, ať se nesnažím zbytečně být jako modelky a pokud jsem našim řekla, že hubnu ať to či ono nekupují, že mě to láká řekli jen: "Tak to nejez, i když nevím jestli ti jde o to být anorektička...." Ale i tu kamarádku ti závidím, já nikoho takového v reálu nemám. Většinou mám kamarádky (viz. můj jeden blog), které mají 50 kilo a posedle dál hubnou a běhají 2x denně a nebo naopak kamarádky, které sport nesnáší...

Předpokládám, že vaši rodiče s váhou problém nemají nebo si ho nepřipouštějí. Já mám dvě děti va vašem věku a pokud by se do hubnutí pustily, snažila bych se je podpořit, i když dcera mi připadá. že to ani nepotřebuje. Asi i vaši rodiče mají pocit, že hubnout nepotřebujete a mají před očima články o anorektičkách. Chápejte jejich obavy a zkuste v klidu a trpělivě vysvětlovat a stát na svém, určitě se to za pár týdnů poddá. Možná je ten problém obecnější, my rodiče se postupně musíme naučit vidět ve svých dospělých dětech osobnosti s vlastními názory a respektovat je, ale někdy nám to nejde hned a drhne to

Musím říci, že po 5 týdnech už přestali cokoliv říkat a začali se i zajímat :) Jsme ráda, že jim došlo, že nedělám nic špatnýho, ale užitečnýho pro svoje zdraví :)

Jsem ráda, že v tom nejsme samy =). Je vidět, že rodiče o nás mají prostě strach a skoro ve všem vidí jisté "nebezpečí", i když si myslím, že tady je to zbytečné.

Držím pěsti holky, když to tak čtu, tak mám fakt pocit, že rodiče jsou si v jistých věcech hodně podobný- pořád měli blbé řeči když jsem si k večeři dala chleba, nebo dala o 1 ks koláče víc, a když jsem pak hubla, tak toho zas bylo, jako že proč si nenaložím víc, proč chodím každý den běhat apod....holt asi s náma nebudou nikdy spokojeni..ale důležité je vydržet, nevdávat to, řečí si nevšímat a prostě se nebát říct ne, oni to časem pochopí, a když nepochopí, tak si minimálně zvyknou :)

Sanny - nejsi já? ;-) Jsem na tom přesně jako ty. Měla bych vážit tak o 10 kg míň, hubla jsem přesně tak, jak píšeš. A doma? Ani ve srandě nesmím říct, že hubnu. Oproti tobě mám naštěstí jednu výhodu - že jsem už skončila školu a přítel má vlastní byt. Takže to řeším tak, že z práce jdu k příteli, tam si nachystám jídlo, zvážím se (večer je to sice blbost, ale co nedělám), vezmu si věci do tašky a doma pak nejím, řeknu, že jsem jedla u přítele nebo tak něco. Přítel se sice taky moc netváří a když převažuju každé smítko, tak obrací oči v sloup, ale aspoň mi to nekazí, jako by se to dělo doma.
Neboj, bude to dobrý, rodiče holt mají jiný názor a nejspíš se nezmění. Zbytečně se tím netrap. Když jídlo zvážit nemůžeš, tak ho nevaž, zkus ho odhadnout a zbytečně se nehádej.
A podporu určitě najdete tady. :-) Držím palce.

No musím říct, že i já jsem měla ze začátku problém s mamkou - kvůli zdraví táty jsem se k nim vrátila na barák abych jim pomohla a mamka vařila a vařila - no a já si vařila své jídlo ... stále jsem slýchla "tobě už moje nechutná, už neumím vařit, atd.." chvíli jí to trvalo ale pochopila - občas si u ní taky vezmu, ale přiměřeně ;-)

Sem si stoprocentně jistá, že naši by určitě pochopili, kdybych NEMOHLA, ale tohle je něco jiného. Nechci s nima mít špatné vztahy "jen" kvůli tomuhle. Je mi jasný, že to nemyslí zle, ale jak už jsem tu několikrát řekla, mrzí mě, že mě v hubnutí nepodporujou... Takže nám s Dendou nezbývá nic jiného než si být oporou alespoň navzájem, za což jí patří můj velký dík. Samozřejmě jste nám oporou i vy, ale jak každý víme, "na živo" je to něco trochu jiného...

Ahoj zdravím vás :) Jak tady čtu tak Kačka to napsala za nás obě dost výstižně :) Nebýt jí tak sem stím dávno sekla jediný co nás drží je fakt ta opora a to, že se hecujeme navzájem. Dneska sem si nestihla zvážit oběd dopředu a tak sem musela před tatou a dostalo se mi jen odpovědi, že sem blbá proč si to vážím? Nevím, co je za problém opravdu nechci být za pár let obézní a mít nadváhu. Jenže, jak jim to vysvětlit, že chceme prostě jen trochu upravit váhu a cítit se aspoň psych. dobře? Jak už napsala Kačka nemít jedna druhou tak se to nedá.. Sem ráda, že jsme do toho spolu šli a to co tu bylo již napsáno je povzbuzujíci, děkujeme :)

to ajuga: problém je ale v tom, že příbuzní pochopí, že řekneš "ne" když nemůžeš. Ale zpravidla dlouho trvá, než pochopí (pokud vůbec někdy), že řekneš "ne", když nechceš. A takhle já STOB chápu. Že můžu všechno, ale něco nechci. A tohle vysvětlit, je opravdu problém.

jo jo, to je ono. cizímu řekneš "ne" jednou, dvakrát, maximálně třikrát. rodině 1000x (natolik jsem napočítala ten zákaz pro mladší dcerku). Navíc dítě je pořád v podřízené pozici toho "malého a hloupého", kdo musí poslouchat. Je na rodiči emocionálně závislé a pokud nemá osvíceného rodiče, který ochotně dává prostor, či buřičskou povahu, aby se vzdal dobrých vztahů a své si vybojoval i za cenu vyostřeného konfliktu, pak je jednání vskrytu docela přijatelnou cestou. někdy se vztahy narovnají s odstěhováním se, někdy s narozením vnoučat... a někdy se nenarovnají.

Ona má každá mince dvě strany. Já se naučila asertivně chovat až po nemoci, která mě ochromila. A rodina také dlouho nemohla pochopit, že když řeknu ne, tak proto, že nemohu. Ne, že nechci. A trvalo to dost dlouho. Ale zvykli si.

Ajugo: asertivita má jednu nevýhodu. Mezi blízkými lidmi funguje dost blbě. To je její dost nepříjemná nevýhoda. Třeba já teď doma asertivně trénuji, jak dlouho bude osmileté dcerce trvat, než pochopí, že jí fakt nedovolím sedět na mé židli. Židli mám tři měsíce, den co den jí říkám tak 2-3, když ji tam načapám, že tam nemá sedět. tak kolikrát jsem to už říkala? 250x? snad. naštěstí to není záležitost s emocionálním podtextem, tak to skutečně mohu pojmout jen jako cvičení. zatím to furt zkouší. Mladší vydržela pokusy o zakázanou činnost ve stejné frekvenci víc než rok, včetně několika nepříjemných represí (našupáno na zadek, když mi kvůli neuposlechnutí zničila celodenní práci). Jak říkám: asertivita je hezká věc, ale mezi blízkými lidmi to funguje jinak. víc si dovolí, víc to zkouší směrem děti-rodiče , a víc podceňují směrem rodiče-děti. Kolikrát si říkám, jak by bylo fajn, kdyby se k sobě lidi chovali jako "cizí".

Já neříkám že všechno je chyba mých rodičů. Je to samozřejmě můj problém, jen je mi líto, že všude čtu, jakou mají všichni oporu v rodině a já nic...

Moje reakce bude odlišná od předešlých. Z toho, co tu čtu, je mi trochu smutno. Nemyslím si, že chyba je v rodičích. Pkud něco chci dokázat (v tomto případě zhubnout), trvám si na svém. I rodičům se dá říci NE. Klidně, slušně, důrazně. A časem i oni pochopí.

Opět moc děkuju za vaše milá slůvka =)... Nevím teda, jak je na tom Denda, ale mě rodiče spíš nutí, abych jedla "normálně" (normálně pro ně, takže tak, že se zhubnout nedá, spíš naopak) a pokud chci zhubnout, mám zapojit víc fyzické aktivity, což beru jako samozřejmost (i když teď před maturitou opravdu moc času nezbývá), ale myslím si že zdravá strava k hubnutí neomylně patří. Koukala jsem na to hravezijzdrave a musím říct že to je přesně moje babička =D. Plný stůl jídla a řekněte, když vás každých deset minut někdo pobízí, ať si vezmete něco, co je tak lákavý, že máte problém se udržet, tak se prostě neudržíte =D... Dopis asi psát nebudu, ale zkusím si o tom s našima nějak promluvit - teda až budou mít zase něco proti mému jídlu a v případě nutnosti jim třeba ukážu i tyhle stránky. Ještě jednou moc děkujeme za podporu ;)
PS: Ano, na té fotce je moje mladší ségra =)

Držím palce, a rozumím tomu, že to není jednoduché. Jestli se ti daří hubnout kilo za měsíc, tak je to skvělé, a moc přeju, abys vydržela.
S rodiči je to "kapánek" složitější. A to v každém věku. Já i moji rodiče jsme o 1,5 generace strarší než ty a ti tvoji, ale některé věci se prostě nemění. Pochopitelně s nimi už nežijeme, a do života si moc mluvit nenecháme, ale přesto se při našich návštěvách, kdy jsem odmítal to či ono, zpočátku odehrávaly diskuse. Moji rodiče totiž jsou klasické venkovské typy, které vyznávají zásadu že strava musí být vydatná, hutná, mastná - zapomínajíc na to, že na rozdíl od nich, kteří celý život manuálně pracovali, mám výdaj zanedbatelný. A to co jsem odmítal považovali za vyjádření nespokojenosti s jejich kuchyní a těžce to nesli.
V mém případě zabralo to, že jsem začal poukazovat na jejich zdravotní problémy, a že mně můj doktor doporučil, pokud se chci vyvarovat potíží obdobných změnit životní styl. Ano, podle mne přijatelná, milosrdná lež. Ale zabrala, a dneska už dávají pokoj. Ale pochopitelně nevím, jak na tom jsou vaši.
Možná by taky nebylo možná marné jim udělat (nebo alespoň mamince - ta už si tátu zpracuje :-)) exkursi na tyhle stránky a dát jím přečíst některé blogy, články......Doporučuji si předem najít ty zajímavé, na které pak náhodně zabrousíš :-)
Je dobré také zdůraznit, že stránky dělají odborníci - český člověk má v sobě ještě od dob císaře pána zakódovanou úctu ke vzdělancům, zejména doktorům. A navíc je to v tomto případě pravda.
Občasné vynucené vybočení z zaplánovaného optima neřeš, maximálně to ber jako motivaci pro zvýšení výdeje. A hlavně neřeš rodiče, protože my jsme zvláštní - z lásky k dětem jim někdy i ubližujeme, a trvá nám to než na to příjdeme. A spor s rodiči může vést jen k psychické nepohodě, která je při hubnutí to nejhorší.
Ještě jednou přeju hodně úspěchů a budu rád, když se dozvím že jsi rodiče "zpracovala" :-)

Ahoj,
je super, že zatím se máš aspoň s kým podporovat a nejsi v tom sama. Jestli hubnete hezky pomalu, je vidět, že to máte v hlavě srovnané a víte, že takto to bude natrvalo a že je to takto zdravé.
Souhlasim s mopikem, moc to nerozmazávat, řečí si nevšímat. Nakonec to co sníš navíc, byť nemáš hlad, nakonec stejně budeš muset hubnout ty sama. Je otázka, jak to máš s máte s rodiči, zda se s nimi "dá mluvit" nebo ne. Pokud se to nedá, tak je zbytečné se snažit cokoliv vysvětlit a podporu je nutno hledat jinde. Třeba tady! :-) Ta vítej a když se budeš s něčím trápit, můžeš napsat nám. ;-)

Ahoj Kačko. Posílám Ti odkaz na dopis prarodičům ze stránek www.hravezijzdrave.cz . Možná tam najdeš argumenty, kterými své rodiče přesvědčíš. Můžeš jim třeba i podobný dopis napsat sama. http://www.hravezijzdrave.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=132&Itemid=31

to je mladší sestřička, se kterou jsi vyfocená?
to je těžký - jsou rodiče, kteří přijmou racionální argumenty - tabulky a výpočty - a je s nimi řeč. Jestli jsou vaši takoví, tak by pomohlo seznámit je se svými parametry a se systémem stobu. ovšem jsou rodiče, se kterýma rozumná řeč není a pořád si budou opakovat to své bez ohledu na cokoliv. nějak mám pocit, že takových je většina. pokud máš pocit, že by rozhovor pomohl, zkus to.

Vítej a držím palce ať se Vám oběma s námi daří :-)

No se mnou mamka hubla, jí to samý co já a hloupý řeči, že určitě pořád hubnu a budu anorektička má stejně.... :-) No prostě se o mě bojí, no... :-)
Držím palce ať se daří. :-)

Děkujeme za vaší podporu =)... Hned je to lepší pocit, vědět, že tyhle problémy nemáme jenom my :). Sice chápu, že o nás mají rodiče starost, ale myslím, že už by nám mohli důvěřovat a věřit, že už máme svůj vlastní rozum...
Mopik: Ve vaší mamce úplně poznávám svýho taťku =D... Úplně stejnej případ, rodičům se prostě asi nedá zavděčit na sto procent...

To věřím, že je to otrava.. U nás to bylo tak, že mamka do mě furt rejpala, že jsem tlustá, ale jak jsem začala hubnout, tak měla pořád blbý řeči.. Dodneš pořádně nevím, o co jí šlo :) Popravdě hubnutí a udržování mi jde lépe až když bydlím sama. Myslím, že je super, že máš oporu v kamarádce. Rodiče je těžké neřešit, ale možná bych doporučila se těmto tématům vyhýbat a neupozorňovat na to - vážila bych si jídlo třeba v pokojíku :) Na druhou stranu bych se nenechala manipulovat a nandala si na taliř jen to, co chci. Ty hloupé řeči je jednou přejdou, zkus na to nereagovat, nebo říct, že nemáš tolik hlad. Prostě moc to nerozmazávat. Snad je to časem přestane bavit.
Jinak v tom určitě nepřestávej! Je snažší shodit pár kilo teď, než se mordovat za pár let s desítkami kil. Takže budu držet palce ať se daří a ať tě doma nechají být..
PS: Je třeba možné, že je děsí, že dospíváš a nemají nad tebou takovou kontrolu.. že se osamostatňuješ a děláš si, co chceš. Tak jim dej čas, ať si zvyknou. Případně si o tom zkus v nějaké klidné chvíli bez vyhrocených emocí pohovořit..

Musíš rodiče přesvědčit, že chceš změnit svůj životní styl a požádat je o podporu, maminka může nakoupit vhodné potraviny a tatínek pomoci se sportem. To zvážené, zapsané jídlo a vyhodnocení kvality našeho jídelníčku o něčem vypovídají. Mohou se k tobě přidat, ve vyšším věku kila navíc přinášejí zdravotní problémy jako vyšší tlak , horší pohyblivost a další.......

Ahoj, jak to tak vypadá, tak si pomůžete jedině vy samy - holky, zvládáte to opravdu pěkně, když uvážím, že příležitostí vážit je málo. Není pravda, že všichni tady mají podporu v rodině, v partnerech. S rodiči je to trochu komplikovaná diskuse, protože hubnout pro většinu z nich (zvlášť, když mají sami třeba i nějaké to kilo navíc) znamená nejíst - a skončit jako anorektičky. Takže až si mamka nebo táta všimne, že potřebuješ menší kalhoty a "vystartuje" s podezřením, že nejíš, tak jen řekni, že jíš zdravěji, ale všechno a nemáš hlad... a nech je to nějakou dobu "prodýchat". Za čas třeba přijde příležitost na podrobnější informace. Můžeš třeba u oběda utrousit, že je něco zbytečně "mastné", a že zdravější je losos než krkovička. Apod. Věřím, že to bude dobré! Podporu najdete tady a za čas třeba můžeš rodičům ukázat, že tu zdravě hubnou i lidi v jejich věku nebo i starší, a kolik toho už dokázali. A když budete potřebovat podporu, najdete ji určitě tady! Držím palce! :-)

ahoj je to dost smutné a také jsem to zažila, když jsem žila s rodičim nechápali proč to či ono nemůžu:( Bohužel vám zbyde jen být oporou sobě navzájem s tou kamarádkou. A tady vám taky pomůžeme. Pro mě je veliká motivace, pročítat si zde blogy a komenáře. Přeji ti hodně sil a držím palce!