Sedím na gauči s notebookem, naproti on u počítače...každý jsme si dělali své... slyším jak si s někým píše, směje se u toho... v hlavě mě napadá..určitě zase Vendula..naše společná kamarádka..poslední dobou se s ní pořád směje... pak se na mě podíval a řekl, ty se vůbec nesměješ a já na to a čemu se mám smát? Opravdu  mi nepřijde nic směšného.. a on já nevím čemukoliv... jenže mě se opravdu nechce smát... a pak si vzpomenu na minulou rozepři, kdy jsem se mu omluvila, že bohužel nemůžu na výlet který naplánoval (opravdu to nešlo, měla jsem střevní chřipku, teplotu a nemohla se hnout ani na krok od záchoda...byla jsem totálně zničená :( ) a on mi řekl jak ho to nebaví, že mi pořád něco je, že mám své nálady a tak podobně... jo občas prostě mám svou náladu jako třeba teď, ale možná by stačilo se zeptat co se děje... ale že by to bylo pořád to rozhodně ne a to, že jsem chytla chřipku jsem vážně neudělala schválně, jak asi... no prostě mrzelo mě to... a tak tady teď sedím a tak nějak si říkám..za týden dvouleté výročí...cítím, že už to není to co na začátku ale rozhodně ho miluji... přepadají mě myšlenky typu co když ode mě odejde, mám mu vlastně co dát? sedím zabalená v dece, v teplákách a mikině (ještě jsem se z toho uplně nedostala).. je mi jasné, že by vedle sebe chtěl mít krásnou holku, která se bude smát, bude ho bavit, ale já prostě nemůžu...nevím, nějak nemám sílu...

jen jsem se chtěla svěřit..