Devadesát pět kilo! Tak to už jsem někde mezi mastodontem a skříní po babičce. Jenomže abych se definitivně probrala, musela jsem si pořádně prohlédnout fotky z dovolené. Tak dlouho jsem kecala o tom, že hubnu do plavek, až jsem se v nějakém pomýlení smyslů do těch plavek opravdu narvala a vyběhla na pláž. Vlastně mám štěstí, že mě ochránci zvířat nezatáhli na širé moře jak vorvaně uvízlého v písku.

Ulička hanby byla o to delší, že paměťová karta z domácího foťáku měla jakousi mouchu, díky které se nepodařilo manželovi snímky stáhnout z žádného zařízení, které máme k dispozici doma. Takže dovezl kartu ajťákovi do práce. Tím se rozšířil okruh lidí, kteří fotky viděli. Podařilo se mu to totiž na první pokus a já zalitovala, že jsem bikiny nevyměnila za burkiny. Ne, opravdu definitivně jsem zalitovala, až když jsem si všimla, že je manžel ze samé radosti obratem umístil na facebook.

Doteď jsem si mohla říkat, že tohle tričko mi přidává kila, tyhle kalhoty zkracují nohy, tahle váha je stará a zrcadlo zaujaté. Spiknutí věcí bylo nasnadě, protože jsem se přes všechny příznaky plížící se obezity cítila báječně. Teda až na džíny, kterých jsem se odmítala vzdát i přesto, že jsem je musela zapínat pouze vleže. Ještě půl roku jsem je měla ve skříni jako motivační, než jsem celou kauzu uzavřela jako důsledek nešetrného praní. Ne žraní...praní. Byla jsem z toho venku.

Motivační oblečení se lehce stane demotivačním. Zvlášť u podprsenek to chce hodně odvahy vyběhnout mezi lidi, když máte nad původním poprsím ještě jedno náhradní. A špekový záchranný kruh nad zaříznutými bokovkami může považovat za sexy tukový proužek jen naprostý úchyl. Knoflíkové dírky napnuté jak tětiva luku a hrozící, že každou chvíli vystřelí, donutí ke kapitulaci ledaskoho. I mě.

Vždycky pro mne bylo snazšší hledat alibi v oblečení než vrátit nedojedené jídlo. Nejjednodušší je nakoupit oblečení jiné. Bylo by to snadné, kdyby pořád v marketu neustále nestěhovali regály. Stojan, kde jsem vždycky vybírala kalhoty je najednou pouze pro dětské oblečení a moje kalhoty jsou na druhém konci prodejny s označením PLUS SIZE.   Co se nezměnilo, jsou střihy. Výrobci a návrháři dokážou z vašeho čtvrt metráku nadváhy vykouzlit metrák komplexů a ještě to prodat za 999Kč.

Naštěstí několik magazínů s křídovým papírem a vychrtlými modelkami tvrdí, že oversize svetry a maxi trika jsou zase v módě, a tak mi ani není trapné zakoupit ve sportovním oddělení jeden stan na běžné nošení a jeden s flitry na zvláštní příležitosti.

Ještě je tu stahovací prádlo. Nikdy nevím, jestli je na něm uvedená velikost aktuální nebo požadovaná. Vyhlédla jsem si jedno triko, u kterého výrobce sliboval skutečně nepřekonatelný efekt a objednala ho ve velikosti mé pubertální dcery. Stahovalo vskutku nepřekonatelně. Kostice od podprsenky mi otisklo do žeber jak raznice pamětní minci. Zdálo se, že kalhotky budou sázkou na jistotu. Výrobce myslel na vše. Aby mne nezaškrtily vejpůl jak provázek masovou roládu, měly vysoký pas. Opravdu vysoký pas. Když říkám vysoký, tak kam se hrabe Ještěd. Byl tak vysoký, že jsem nenašla odvahu se v nich projít po bytě. Vypadaly jako hrobka manželského sexu. Ale nejvíc ze všeho jsem se bála, že mne v nich uvidí děti.  Vysvětlím jim, proč hřmí blesk, létá letadlo a jak je to s bludičkami, ale tohle…..to prostě nedokážu.

Tohle už prostě neokecám. Přestávám věřit na špatný prací prášek, neschopnost čínských švadlen a dietní hemenex. Zhubnu.

Ne tak jako každého prvního ledna. Prostě odteď. Je 4.září. Ale tohle prosecco ještě dopiju.