Milé dámy a pánové (škoda, že jich je tak málo nebo se stydí se s námi bavit)!
Chci se s vámi podělit o svoje pocity, důvody, proč jsem tady a možná později o úspěchy, které mě tak povzbuzují, když tu o vás čtu, jak jste byli pilní a kolik už jste se STOBem zhubli.
Od mládí jsem sportovala a to i vrcholově. Vedl mě k tomu můj otec, který byl vždy pro mě tím nejdokonalejším člověkem na světě a dokázal vše, do čeho se "obul". Jako horolezec byl pod vrcholem Annapurny, kde ochrnul následkem výškové nemoci a nebýt svého nejlepšího kamaráda, který ho téměř snesl dolů, už by se mi nemohl věnovat. Nenaučil by mě lyžovat, plachtit, potápět se, nezažila bych pocit vítězství z pokoření skalní stěny, nejezdil by se mnou na kole atd. Přes tento, pro mě hrůzný zážitek, až do vysokého věku lezl po skalách a velehorách dál a nikdy se nezalekl žádné sportovní dřiny. I dnes, ve svých 78 letech brázdí moře celého světa na plachetnici a já mu děkuji, že tu je a dává mi sílu prát se se životem.
Vždycky jsem i při značné míře pohybu měla problémy s váhou, vždycky jsem stres a zlé věci zajídala čokoládou. Jak šel život, aktivit ubývalo a kil přibývalo.
Poprvé jsem začala váhu řešit podle knížky D. Russose těsně po revoluci v roce 1989. Tehdy jsem vážila při svých 159 cm 86 kg a ta váha mi přišla obludná. Kéž bych jí měla dnes! Zhubla jsem dělenou stravou za 3 měsíce 17 kg a poměrně dlouhou dobu jsem si váhu držela. Pak přišly další životní trable a další čokolády.
Když jsem se v roce 2002 po 20 letech manželství rozváděla, začala jsem nový život tím, že jsem ostříhala dlouhé vlasy na ježka a z tehdejších 120!!! kg zhubla na 93. Chodila jsem denně do fitka, přestala kouřit, jedla zdravě (v té době již žádné bláznivé diety - kvalitní stravovací režim), prostě jsem si řekla, že do druhé půlky života půjdu jinak a lépe ve všech směrech.
Zhruba po roce a 27 kg dole! jsem si při dobíhání tramvaje natrhla kolení vaz a fitko muselo počkat.
A tady začíná moje poslední tragédie s váhou - dlouhá nečinnost, stres z nedostatku pohybu, na který jsem si zvykla, strach z trvalých následků, psychicky náročné zaměstnání a v neposlední řadě problémy v "novém" vztahu mě zase hodily o několik let zpátky a přibrala jsem téměř vše, co jsem s velkým úsilím shodila.
V životě jsem měla "štěstí" na chlapy, kterým se moje "oplácaná" postava líbila a prakticky mi jen komplikovali každou snahu o hubnutí.
Před rokem a půl, když jsem se znovu dopracovala ke 117 kg a k velkým problémům s páteří, ochablou po ukončení tréninku ve fitku dlouhým nicneděláním, jsem se seznámila s Tomáškem. Tento člověk, jako první chlap v mém životě, nekompromisně trval na tom, že musím shodit aspoň 10 kilo, abych mohla normálně chodit a spát a nebudila se v noci bolestí zad, a když jsem to konečně dokázala, tak pokračoval na vyšší level a posunuje mi cíl dál a dál... Za každou dosaženou metu je slíbená cílová odměna a nikdy se nepokusil vyhnout se jejímu splnění. Díky jeho důslednosti, trpělivosti a podpoře jsem se ocitla tady a hodlám nemilosrdně zatočit s kily i s nezdravým životem jednou pro vždy. Ne kvůli němu, protože on to nechce kvůli sobě, ale abych si mohla vážit sama sebe a normálně se pohybovat po tomhle krásném světě bez bolesti. Chci se ve zdraví starat o vnoučata, rýpat se v zahrádce a cestovat, chodit po horách a sbírat houby, plavat a jezdit na kole a třeba si ještě zahrát squash nebo sjet červené sjezdovky v Alpách, aby mi za skříní nezplesnivěla raketa a lyže. To je důvod, proč jsem sem přišla, proč jsem začala sestavovat jídelníčky a cvičit, i když pohyb mi stále dělá potíže, protože páteř a klouby bez svalů prostě nefungují a fungovat nemohou. Je mi 48 let a pořád mám přeci tu druhou půlku života před sebou!!!
Tak s chutí do toho. Teorii mám nastudovanou za ta léta dokonale, teď je čas zapracovat na praktických ukázkách, že to funguje!
Závěrem děkuji všem odborníkům ze STOBu, protže tahle jejich činnost je skvělá, stránky a materiály dokonalé a kdyby jediného člověka přiměly zhubnout jedno kilo nebo prodloužit si život o jediný den, tak jim za to Bůh žehnej a lidstvo jim blahořeč :-), tím spíš, když tu čtu o desítkách vašich úspěšných pokusů. Šiřme všichni tu zprávu dál, mezi své zatím neuvědomělé nadměrné kamarády a známé (a je nás fakt čím dál víc), že pomocná ruka je tu a je třeba jí pevně chytit a nepustit!
Všem hodně zdaru!
Vaše Dáša