Ježišmarjá, boha jeho, co jsem komu udělal? Proč já vůl jsem se vsázel, co mi s pupkem chybělo? Mohl jsem se pěkně válet u televíze, nebo se rochnit s knihou ve vaně, a místo toho si na mě brousí zuby nějaký hradní strašidlo z Nutriadaptu -Světa zdraví. Nu což se dá dělat. Čas plyne jako voda, a já ho mám samozřejmě dost. Zapisuji si laskominy, relativně dost cvičím , a chystám se na schůzku. Koncem prvního týdne si říkám, že bych se měl už trochu omezit ve žraní a vzít to vážně. Ale chci opravdu za x let vypadat jak mumie, bez nálady, jiskry v oku a smutně? Co když ta osoba tak vypadá a působí jenom proto, že jí jen věci ktré ji povolí nutriční deník, a prakticky otrocky plní příkazy svého jídelního guru? Není to pak druhý extrém a z pravidla "Jím abych žil, a nežiju abych jedl" se stává extrém nejhrubšího zrna bez nadhledu a další radosti? Jsem z toho tak rozladěn, že naráz požírám Mon Cheri středně velké pralinky s višňovou náplní. Dělá se mi hned lepší nálada a koumám nad tím, čím bych tu ženu - no ženu, prsa to němělo , jak my stoletý puberťáci říkáme, byli tam vyděšený nulky, postavu by si zezadu jeden splet s dvanáctiletým hochem, ale žena to asi byla, měla prstýnky, dlouhý vlas a naušnice, sukni až na zem. I když to mohl být nějaký hipík, v této době jeden nikdy neví co na něj bafne, a nebude li již zítra potřebovat od úřadu potvrzení o tom, že patří alespoň mezi lidi. Konečně chlapi v sukních a šatech jsem potkával jak v arabském světě, tak v budhistických klášterech na úpatí everestu. Nu což, je to lidský stvoření.  A tak teda co popáchám ve světě zdraví, abych se trochu pobavil. Schůzka se blíží a já se pilně chystám.  A byl tu opět den setkání s koučkou a výživovou poradkyní. Zkontroloval jsem zápisky, sbalil si plný 60 litrový pytel na odpad, zopakoval si Krebsův cyklus, trávení alkoholu, tuků, funkci slinivky a fungování základních trávících enzymů a vyrazil do jámy lvové s cílem zasmát se hodně na svůj, a maličko na jejich účet. 

"Á, pan Chemik , dobrý den, jak se pořád máte?" ptá se srdečně paní, a já cítím jak to je neupřímně myšlené. Někdy se prostě stane, že víte na první dobrou, že si s někým nesednete. A v případě, že mi kdokoli dá tento dotaz, odpovídám upřímně a nahlas "Stojí to za houby, díky za optání" . Tvářím se popudlivě, a sleduji reakci protějšku. Mnohokrát se stalo, že se člověk proti mě rozesmál, a pak nám oběma bylo jasné, že jedeme na stejné vlně.  Zde si dovolím malou odbočku k i od tématu: S dvěmi dobrými přáteli mám secvičené doslova herecké vystoupení, ale to děláme jen v místech, kde se trochu zdržujou lidi, aby si užili veselí. Aby bylo jasný, že jedeme svůj zdravící dialog  začneme první větu onikáním, v kterém dle libosti pokračujeme. A  abych snad pobavil i Vás, dialog zhruba zaznamenám,  myslím totiž, že to je opět hodno Vaší pozornosti, a mohlo by Vás to trochu pobavit. Představte si, že čekáte někde na zastávce MHD, a slyšíte v tom denním šumu přibližně toto: " Ježkovo voči, pan Chemik, a jak se maj takhle v tom schrumu, jsou nějakej špatnej, copak?" "Ále, ani se neptaj všechno je špatně, firma zkrachovala , kvelb padnul, děti jsou nemocný a blbý, žena mi odešla, nikdo se se mnou nebaví, nemám co do huby, dluhy mě tíží a doma je zima. " A Vašek na to:"Tak to maj blbý, ale mohlo by bej i hůř". "Jak to myslej, že by mohlo bejt i hůř?" "No, že bych já byl na jejich místě" . "A kampak jdou Václav? Nejdou třeba na oběd, že by mě pozval, kručí mi v břiše" ".Nenene, já spěchám na přednášku, bude tam zajímavá sešlost. Ale co ta jejich Lucka, že jich opustila? S tou sis Chemik neudělal dobře. A můžou si za to sám. Pamatujou co jsem jim říkal? Neberou si ji, vždyť ji měl už celej Turnov. A co von mi na to odpověděl? Co!? Odpověděl mi - Já tam jednou byl, a ten Turnov zase není tak velkej. Ale proč že jich teda opustila?, mluvěj přece!"  "Ále ani mi o ní už nepovídaj, předtím než odešla, pořád se na sebe dívala do zrcadla, prohlížela ten svůj knír pod rozpláclým nosem, poďobaný tváře, bradavice na čele, trojitý chlupatý obočí, srostlý pochopitelně, chlupatý uši a trojitou bradu. A pak jsem jednou ráno slyšel jak povídá :To mu patří!  A tak se nedivej Vašku, že jsme si nerozumněli"... Většinou se smějou lidi na 5 metrů daleko, nás to nic nestojí a trochu té ostudy sneseme. a už zase zpět ke světu zdraví. 

   Paní ale na upřímnou odpověď k dotazu jak se mám, nereagovala s nadhedem či úsměvem . Nasadila výraz jako by jí právě umřela dcera a povídá "Tak to mě mrzí". Chci se zeptat , proč ji to mrzí, ale neptám se ,abych ji příliž nerozjitřil. Začíná klasické kolečko, které se opakuje s každou návštěvou. Svléknout do spoďár a naboso na chytrou váhu. Ten pohled na mé skoro nahé tělo a na trenky co mi je šijou z plachty od vejtřasky, ten ji přeju. Jednou jsem chtěl po jisté státní kause s vojenskými padáky tyto odkoupit a šít si z toho pro sebe plavky a pyžama, ale neprodali mi je, a tak stát zase nevydělal. Opět se z váhy -krámu chytrýho- sypou data, hmotnost, tuky, BMI, fyzický věk. A jejda, přibral jsem o kilo. Naštěstí jen asi 20deka je podkožního tuku. Viscelární se drží na cca 16kg. Tfujtajbl, říkám si a v duchu velebím a obdivuji chirurgy, kteří se při operacích tlustoprdů (dutiny břišní) asi vůbec nenudí. 16 kilo tuku jsou v přepočtu dva 10 litrový kyblíky. Strašná představa mě na chvilku háže do deprese a vážných myšlenek. Jsem ale technik, právě se do mě nasypala data, vyhodnotím je v klidu doma. Teď si budu dělat trochu legraci z poskytovatele služby. "Pane chemiku, tak koukám, že jste nám už zaplatil, myslela jsem, že už nepříjdete, po té první schůzce" . Odpovídám na to "Ale paní Mumiová Sušenková, určitě jste v to doufala. Já vím, že jsem náramný sprosťák, co taky čekat od popeláře z ubytovny, ale neumím to ovládnout. A peníze jsem na ten váš kolotoč dostal od zaměstnavatele jako bonus. Co rok na kukavoze to tisícovka. Dvakrát se podemnou totiž ulomil stupínek, a řeknu vám, to jsem si ale namlel hubu a ti blbci kolegové se smáli tak, že mi ani nebyli schopný pomoc.  Když ve 40 km za hodinu najednou letíte, tak je to šupa, to se nestihnete ani leknout." Paní soucitně pokyvuje, a já pak dodávám dotaz "Jak se daří Vám? " Paní mi krátce sdělí , že ji bylo už i lépe, protože ji onemocněl manžel a ona sama si v důchodu musí takto přivydělávat, aby mohla podporovat vnučku na studiích. Docela mě to zajímá, jsem sběratelem lidských osudů, a tak se vyptávám opatrně dál, abych netlačil na pilu. "Zaplatila jsem si kurz koučingu a práce s lidma, ráda bych ještě někomu pomohla a na klientech je po pár měsích vidět, jak hubnou. Líbí se mi, že vidím jak si pomáhají , a jsem ráda, že jim v tom můžu ukázat cestu." Jsem úplně odzbrojen odpovědí. Sakra, ona to není jen baba prospěchářská, ona je to taky jenom člověk. Z řeči těla a formulované odpovědi vidím, že to myslí upřímně od srdce, jenom v té pracovní stránce to neumí prodat, a chová se škrobeně. Musím svůj koncept překopat, a trochu ji potěšit. Mám na to skoro rok. "A kolik máte mužskejch ?" ptám se. "Vy jste první, chlapi se stydí, nebo si nepřiznají, že mají problém, nikdo z nich nechodí". "Já bych sem taky nešel", povídám, abych ji ujistil v jejím závěru, "Ale panstvo poručilo..." "A tak abychom se do toho dali" uzavírá paní naší soukromou chvilku a vrací se do role poradkyně. Role ji ale nesedí a je to strašně znát. Vyhodnocujeme výsledky váhy, namítám, že je ten krám cinknutej a ukazuje kde co, protože jsem se vážil u kámošů ve sběrně železa, ta ručička váhy co tam mají mi ukázala o dvě kila méně, nežli jejich elektronický a přetechnizovaný váhy. Trpělivě mi vysvětluje, že je to váha kalibrovaná a že váží přesně. Načež paní vysvětluju, že jakmile pomyslím na měření a vážení , tak z toho mám nerva, a musím to zajíst. Paní si bohužel nevšímá, že jsem sice přibral, ale 600 g na svalech, 200 na vodě a 200 na tuku.Neupozorňuju na to. "Máte strašnýho viscelárního tuku" , povídá a já si nechám vysvětlit co to ten "vizkózní" tuk je. Poté co mi to vysvětlí a snaží se mě vyděsit každou větou, se tvářím náramně spokojeně a říkám ji, že to je vlastně dobře, že ho mám tolik, protože jak tlačí na ty vnitřní orgány, tak je v nich teda méně místa a já toho pak míň sežeru. Paní se kouká zkoumavě a  za cca 5 vteřin vyhodnotí situaci tak, že mé závěry nebude komentovat. Je to škoda, měl jsem připravený další cirkus, nevadí, ušetřím si to napříště. "A co jste za těch 14 dnů všechno jedl?" ptá se . Ukazuji jí zápisník a otevírám pytel na odpadky, který mám plný obalů od čokolád, bonbonů, baget a sušenek , a s provinilým úsměvem sděluju, že jsem byl línej to zapisovat, a tak to nesu s sebou jak jsem slíbil prvně. Zalovím v pytli a vytahuju obal od fidorky, kterýžto začnu jako nervózně žuchlat asi jako dělníci žuchlali čepice v budovatelských filmech z padesátých let. (Veškerý bordel do pytle mi nanosily děti ze školy, brali mi to i od spolužáků.) . Probíráme správné stravování a to, že především já musím mít vůli a dodržovat jídelníček, co jsem dostal. "Koukněte se do tabulky na obalu, kolik to má zbytečné energie, kolik to má cukrů a tuků, tím se nemůžete cpát, podepíše se to na vašem zdraví". povídá mi paní. Chtěl jsem začít rozebírat to trávení a úsady tuků, ale po dnešní lekci jsem narychlo přehodnotil taktiku komunikace a nechal to spát. Jen ji na tu tabulku povídám "A proto to taky moc dobře chutná. Co je na vovesnejch vločkách dobrýho, co? To tak akorát v zimě sypu ptáčkům, a oni mi za to opeřenci akorát zeserou a zaneřáděj balkon." Paní nasucho polyká, já se uvnitř směju a říkám si , "sakra ženská, uvolni se!" ,  Propracovali jsme se do půlky schůzky (lekce cca 1/2 hodiny) a já dostal jeden podprahový štulec -"K tomu co jíte potřebujete probiotika a prebiotika" nechám si vysvětlit co je co a pak paní střelí. Můžeme vám je zde nabídnout a to za dobrou cenu, za necelých 700 korun za balíček. (hups, za Biopron v té době se platilo cca 220 korun+-, měsíční kůra) , děkuju ji, a nesměle odporuju, že když se ten bordel vyrábí z jogurtu, tak si koupím radši jogurt za patnáct, nežli nějaký tablety za 700. (jogurt, neměl jsem tuto pochutinu již x let, uvažuju zdali stojí kolem 15 korun a docházím k závěru, že jsem rozhodnutím za měsích ušetřil asi 250 korun zde, ale s biopronem z lékárny zase na jogurtu prodělávám. Musím se ale soustředit na roli popeláře , a svoji lakotnost odsunout)  . Povídáme si dále o chutích a co mám rád, a kolik toho sním. "Tady v sobotu jste si napsal, že jste měl kachnu. Měl jste stehno, nebo křídlo?" Schválně jsem si napsal kachnu a těšil se, zdali to budeme probírat. Vzpomněl jsem si totiž na vyprávění pana Sováka a jeho vtípek od doktora, a chystal jsem se jej aplikovat zde. Naštěstí se paní Sušenková nachytala , a už se vezla na tobogánu, aniž by to tušila. Povídám "Tu kachnu jsem sežral celou, s lahví červenýho zelí a dvouma šiškama bramborovýho knedlíku. Paní se viditelně zhrozila, a povídala, že to je nedělní oběd pro celou jejich rodinu. Zasmál jsem se a odpověděl "Proto jste tak hubená, pořádně se ani nenajíte. Proboha dělit kachnu rodině, vždyť na tom zvířeti nic zhlola k dělení není." Nadechnu se skoro vykřiknu "Vždyť je to vevnitř dutý, úplně prázdný, vzduch obalenej kostma!". Koušu se do jazyku, abych se sám nerozesmál a vychutnávám si svůj triumf. Paní nic, jenom opáčí že se nad tím musím zamyslet. "Já vím, no. Zkusím s tím něco udělat, abych se nezabil žrádlem" , dodávám pokorně. Paní mi nabízí doplňky stravy, které omezují chuť k jídlu Stojí to strašný peníze. Odpovídám, že nemám prachy už ani na rohlík a ptám se, zdali má nějakou provizi z prodeje. Povídá, že nemá z toho nic. Nevěřím ji, ale nechávám to plynout. Loučíme se s tím, že se za 14 dní uvidíme. 

Přemýšlím nad paní. Není zlá, jen si vybrala povolání ve kterém hraje na klienty až moc škrobeně. A tak ji to dávám trochu sežrat. Taktika je jasná, dovést paní k tomu, aby sama pochopila, že jsem si zaplatil co 14 dnů megaprank a klaunské představení, byla sama ráda že to rozklíčovala, a zasmála se mě, i sama sobě. Když jsem sem ale vlezl, musím i zamakat na sobě, ten viscelár mě trochu vyděsil. Uvidím co se sebou udělám, jak to pujde dál.

Děkuji za Vaše komentáře, za toleranci s pravopisnými chybami,  a doufám, že jste se alespoň trochu pobavili. Ahoj všem