Ahoj všem
už jsem tu zas. A předem se omlouvám, protože dneská skáču od tématu k tématu jak žába mezi kameny:

28.1. jsem tady začla zkoušet měnit svoje stravovací návyky.
O pár dnů později jsem se tu svěřovala s pocitem permanetně přelitého demižonu, protože pitný režim 2,5 l (cca) představoval asitak 300% změnu.
Teď mám za sebou něco přes dva týdny, a mám potřebu zase bilancovat.

Nejdřív musím přiznat, že posledních pár dnů (řekněme od pondělí) dost drsně hřeším.
Lžička nutelly sem, půl pytlíku brambůrek tam a vyváženost BTS je v tahu, o celkovém energetickém příjmu nemluvě. Jenom ta voda to drží (aha, napsat teď "nad vodou" asi není stylisticky příliš podařené  :-). Doma je pošmourno, mužíček v práci poněkud trpí a bohužel to přenáší domů. Logicky se snažím být hromosvodem jeho špatných nálad, aby děti byly dotčeny co nejméně, leč to pochopitelně nahrává ke stravovacím úletům. (Z jeho strany se nejedná o nic drastického, ale znáte to - stokrát nic toho osla prostě složí.)

Prozatím tři dny v kuse (doufejme, že jich už o moc víc nebude) doma pouštím ČT4 Sport, abych slyšela někoho normálně mluvit. Jiné programy mě nějak nenalákaly na svou nabídku a navíc ti sportovní komentátoři mají takový uknlidňující hlas. Děti totiž se mnou takovým tím běžným hlasem ještě konverzovat neumí - buď jásají nadšením, nebo je berou záchvaty dětské puberty (ta nejstarší, skoro pětiletá), záchvaty vzdoru (prostřední tříletá) nebo ještě moc mluvit neumí (syn zvíci čerstvých 14 měsíců). No a muž, jsouce těžce vytočen z pracovního procesu přichází domů, zavírá se k počítači, poté večeří s tuhou mimikou a nakonec uléhá a usíná bez jediného slova. Ráno vstává velmi brzy, takže ještě napůl spím, no a pak už to jede v zajetých kolejích tohoto týdne.

Výsledkem toho je, že po celém dni vstřebávání energetických výbojů omladiny se těším na "normální" povídání a dostává se mi ticha, nebo přinejlepším jednoslabičných a dvouslabičných odpovědí na téma "už chceš večeřet?" - "jo"; "chceš s něčím pomoct?" - "ne"; "co s načatým večerem?" - "nevím". Jistě chápete, že ta čokoláde ve sklenici potom vypadá veeeelice lákavě.

Nicméně, aby to nebylo jen na špatnou notu, přistihla jsem se, že mě to sledování kolik čeho sním fakt baví. Přijde mi to totiž jako detektivka - dá mi to dost bílkovin? bacha, cukry lezou! ach jo, zase mi chybí stovka zeleniny! páni, co to mám v součtu za hausnumero? Nějaké to povědomí o energetické hodnotě potravin jsem měla i dřív, sem si člověk to drobné písmu na obalu přečte a třeba během těhulení jsem docela chtěla hlídat chemii (aneb "ééčka"). Jen jsem si neuvědomovala, kolik toho vlastně za den sfutruju.

Abych si ulehčila život, v podstatě dávám dětem jíst dost podobně, protože vařit až tři různá jídla pro jeden oběd mi přijde poněkud ujeté (a časově náročné), takže třeba budou do budoucna mít trochu náskok, než se začnou ničit mcdonaldem, kfc (mimochodem, mňam) a podobnými jinými pochutinami. Ještě že nebydlíme ve velkém městě a nebližší takovou provozovnu máme 10 km od nás na dálnici - jenže znáte, ty potvory nedospělé jsou tak vynalézavé, že si vůbec nedělám iluze - a navíc, stánky s pizzou, a nějaký ten "český fastfood" se pochopitelně najde i u nás.

Teď pro mě zůstává otevřená jedna důležitá otázka a jedna spíš zvědavá:
1) Opravdu to za těch 12 týdnů zautomatizuju a bude to fungovat dál samo?
2) Kde sehnat software, který by mi spočítal hodnoty živin z mnou připravovaných jídel, když hodnoty syrových a vařených surovin se liší.

A jedna dobrá zpráva nakonec: Už vím, že jedno rajče u nás běžně k dostání má 75-80 gramů - takže rajčata už nevážím!

Kdo slavíte, přeju hezkého Valentýna. Kdo neslavíte, hurá blíží se víkend. :-D
T