Tak jsem tu před víkendem slíbila hlášení o tom, které já zvítězí. Tak mě to vyhecovalo, že to líné já bylo zatlačeno do kouta a v sobotu jsem vyrazila s hůlkama a tepovým měřičem do terénu. Ještě že jsem ty hůlky měla, jinak bych domů asi celá nedorazila. Místy mi sloužily jako balanční kolečka (na ledu), místy pro vyprošťování z bahna. Dorazila jsem domů už po 35 minutách a neuspokojená. Tak jsem se vrhla na kalanetiku. Když jsem ji dala před rokem, tak teď musím taky! Hoďku jsem zvládla, ale teď se bojím kýchnout nebo zakašlat. Aspoň vím, že na břiše mám sem tam ještě něco jako svaly. Špeky přeci nebolí. Nebo jo? V neděli jsem něco přes hodinku házela lopatou, hrabala  a odmetala na parcele sníh a tak jsem už necvičila. Nic se nemá přehánět, že. Jak to tady tak popisuju, začínám přesvědčovat sama sebe, že bych si dneska taky měla dát pár cviků i tělem nejen pusou. Holky jdu na to, třeba i vyženu z hlavy pracovní chmury. Hezký zbytek večera a příjemné usínání. Čau J.