Pokud nám na někom hodně záleží, máme problém říkat mu nepříjemné věci. Jenže tím zhoršujeme komunikaci i ovzduší ve vztahu. Nevyřčený problém v nás kvasí, jsme na partnera či kamaráda naštvaní a on možná vůbec neví proč. Zato ale vidí, že jsme na něj naštvaní, takže se logicky také naštve, protože co já na něj mám být bezdůvodně (z jeho pohledu, protože on neví, co se mi honí hlavou) naštvaná. Perfektní začarovaný kruh.

Paradoxně se mnohem konstruktivněji chováme ve vztahu, o který až tolik neusilujeme. Nemáme problém říct, čím nás protějšek naštval. A on si příště dá pozor, když ví, že nám to vadí.

Z hlubokého citu neřešíme problémy a situace může přerůst v nenávistné dusno.

Z rozumu problémy řešíme hned, protože nám ten druhý nestojí za přemáhání, abychom v sobě nosili negace. Tím vztah upevňujeme a utužujeme. Oba víme, že se dokážeme domluvit a dusno vůbec nenastává.

Kéž by nám emoce nezatemňovaly mozek.

Nedávno jsem slyšela zajímavou přednášku na téma inteligence a chování. Jeden postřeh z ní: Průměrný český člověk dosahuje v IQ testu 90-110 bodů. Pokud ovšem jeho mysl ovládne silná emoce (hněv, láska, velký strach...), může se IQ DOČASNĚ snížit až o 30 bodů. Ovšem hranice debility je definována pod 68 IQ bodů. 90-30 = 60 .... Tak proto se občas všichni, kteří máme horkou hlavu, chováme jako blbci. A co takoví dva emocemi zmítaní, o inteligenci dočasně připravení, chytráci, mohou vymyslet a vyřešit.