Milý bločku, mohu tě tak oslovovat, nemám totiž pejska, zato mám dvě roztomilá děťátka, která by mi, mít ještě stále necelých 160 kg leckdy přivodila , jak říká sousedka, inkfart :-D Ale i přesto je miluji nade vše. Takže milý bločku, tak nějak do tě mám opět co napsat. Tyto stránky znám již nějaký čas, účet zde jsem si zřídil před nějakou dobou, ale jelikož jsem ve spoustě věcí maximalista a individualista, neb v mém okolí nejsou lidi, kteří by mne buď chápali, či stíhali v mých aktivitách  myšlenkových pochodech, nechodil jsem sem. Až poté, co jsem tak nějak řízením osudu, blbost, řízením vlastní mysli a vůle, donutil sám sebe odhodit minulý rok 40 kg břemene, které jsem s sebou denně vláčel a že to vláčení nebylo v těch nejotylejších dobách vůbec komfortní, ale naopak bolestivé, úmorné a únavné. Ale už ne jako aktivní shazovatel, nýbrž jako motivátor těch, co mají tuhle těžkou, ale reálnou cestu ještě před sebou. 

A celkem mne opět začalo bavit si psát deník, či spíše bych řekl, občasník.

Jelikož jsem se vrátil tak nějak k normálnímu dennímu režimu, ovšem snažím se držet jídlo 5x denně a s alkoholem to moc nepřehánět, chvála bohu nemám potřebu jíst sladké, chybí mi pohyb, protože jsem, jak mnozí s oblibou říkají, kancelářská krysa v současnosti čelící pekelnému psychickému vypětí v podobě finišování podání žádosti o státní účelovou dotaci na zřízení kamerového systému, musím se holt hýbat po práci. A musím ti říct, milý bločku, že jak jsem byl před cca rokem ten nejlínější tvor v západních Čechách, dnes mi pohyb, pokud jej den, dva nemám, chybí. Přes zimu není tolik příležitostí jezdit na kole, které se stalo mou drogou, na podzim jsem z kola dokonce sbíral i houby po lese, dokonce i v místech, kam jsem nikdy nedořídil auto, natož došel pěšky a navštívil místa, která jsem neviděl celá léta, protože se tam prostě nedalo dojet. Okolo je spousta lesů a míst, která by byl hřích nevidět a nenavštívit, tudíž jsem začal opět chodit pěšky. Pěšky stylem severské chůze, jak naši přátelé z United Kingdom říkají "Nordik Vólking". Mamina mi koupila onehdá hůlky, se kterými budím dojem lyžaře, který zapomněl běžky ve vlaku, ale chůze s těmito dvěma doplňky přidává pohybu na čerstvém vzduchu další dimenzi. Pokud nasadím svoje obvyklé tempo, které se snaží kopírovat rychlé metalové songy, které mi hrají pravidelně do sluchátek, za cca dva kiláky jsem slušně mokrej nejen zvenčí deštěm, ale hlavně zevnitř, protože moje tělesná teplota stoupne vlivem aerobního spalování a tzv. optimální tepové frekvence, kterou si měřím aplikací Instant Heart Rate PRO (stojí nějakých 39,- Kč) o jeden, dva stupně, prostě leje ze mne jak z vola, někdy i jako ze dvou, má chůze s hůlkami efekt blížící se jízdě na kole a člověk i vydává téměř tolik energie. Je až s podivem, co dokážou dvě přerostlé hůlky na sushi.

Dnes jsem v pět hodin doklopýtal domů, ometl sníh z auta, zajel pro náhradní díly na stavbu počítače pro jednoho známého, dovezl je domů a pocítil absťák, neb v neděli jsme s mou paní pouze korzovali lehkým krokem okolo místní říčky a řekl si: dneska je sice hnusně, že by ajťáka budovat síťové rozvody v akci ZET nevyhnal, ale dneska by to přesto šlo.

Takže: synátor dostal inštrukce, že se má připravit do školy, dcera po telefonu také, já hodil do obýváku krabice s díly na PC, na záda nasadil baťoh, do uší sluchátka, na hlavu papachu, na ruce hezky popořadě nejdřív rukavice a pak hůlky a vyrazil sněhu a dešti natruc do tmy. Ještě jsem zapomněl dodat, že abych se v lese neztratil, na hlavu jsem si připevnil čelovku, kterou jsem kdysi vyhrál na školení firmy Novell, která uměla posluchače zaujmout hodnotnými cenami, muhehe :-D Na Vlastíka jsem ještě křikl, že se vrátím za hodinu a frrrrr, za mnou zůstala pouze brázda rozžhaveného vzduchu po forsáži, kterou jsem nabral, GPS mi ukazovala místy rychlost devět km/h. Tomu jsem až sám nevěřil, leč vločky a kapky bubnovaly a občas se snažily přehlušit kapelu Meshuggah v jejich hudebním snažení ve sluchátkách. Metl jsem jak Hujer od Rumunské delegace zadem okolo holobytů ke koupališti, za chvíli rozsvítil svítilnu na čele, takže jsem z dálky mohl budit dojem přerostlé světlušky z knížky Jana Karafiáta o Broučkovi, hehe, z vesmíru na mě musel bejt pohled, když tu najednou se mi kousl telefon a muzika přestala hrát. Přemohl jsem vtíravou myšlenku fláknout s tím kusem křemíku o zem a ukončit konečně jeho trápení. Přeskočil jsem koleje a pouze jsem po cestě přeinstaloval firmware v telefonu:-D Po pěti minutách, kdy jsem v jedné ruce držel rukavici a dvě hůlky a v druhé dotykový telefon HTC HD2 mi nový firmware konečně naběhl a já si mohl pustit konečně muziku, tentokrát nové CD od "Hellowínů" s názvem Straight out of Hell. To už jsem se blížil závratnou rychlostí k obci Božičany, v tom letu jsem stihl zkorigovat trajektorii pohybu mírnou distorzí kursu, nasadit telefon do kapsy, na volnou ruku rukavici a posléze hůlku, srovnal torzní pohyb trupu způsobený nerovnoměrným umístěním těžiště a nasadit pravidelné tempo, které se snažilo kopírovat pekelné kopáky metalové muziky v mých sluchátkách. V Božičanech jsem míjel místní večerku zrovna když Vietnamka otvírala dveře zmatená blížícím se světlem jak lesní včela a snažila se prohlásit: pane, tady levny pivo, levny mliko, levny secko. Poryv větru způsobený neaerodynamickým tvarem mé čepice a lampy na mém vysokém čele zavřel dveře konzumu tak mocně, že tam chudák ještě hodinu seděla na zemi a opakovala stále dokola: neumi šesky, neumi šesky a vzhledem k tomu, že má pracovní dobu do 0:00, opakuje nejspíš neustále. 

Prosvištěl jsem pravotočinou šikanu a nabral kurs do kopce, cesta se vinula do černočerného lesa. Vzhledem k tomu, že se jedná o končiny, kde dávají lišky bezdomovcům dobrou noc, mírně jsem znejistěl a při míjení zahrady, ve které jsem zahlédl obrněné vozidlo pěchoty a Pragu V3S natřené vojenskými barvami, vydal jsem svištivé zvuky simulující zvuk motoru Tatry 815 a zařadil vyšší převodový stupeň. Nutno říci, že v té chvíli Lvové bijící o mříže museli blednout závistí, neb má noha parou cválala a druhá jí společně s rukama zdatně sekundovala. Tak rychle jsem ten kopec snad nevyjel ani na kole a že jsem ho jel už mnohokrát, holt tma je prevít... Cestu mezi stromy jsem prosvištěl a po několika desítek minut jsem se notně splaven ocitl opět v civilizaci... Musím říci, že jsem poryvy větru a nárazy deště se sněhem přestal vnímat už dávno před tím a soustředil se pouze na pohyb. Ještě jsem zaskočil do místní večerky pro mininákup za sedumdesatsest a notně unaven dorazil domů. :-D

Děti se už ani neptaly, kde jsem byl, stačilo se podívat na pošuka s baterkou na hlavě :-D

Ovšem moje čtrnáctiletá dcera prohlásila, že, cituji: zejtra jde se mnou, protože nechápe, co je na tom běhání s těma hůlkama tak super. No to teprv uvidíš, děťátko :-D

A hele, že nekecám, tady je moje trasa :-D http://mapy.cz/s/6e5X 

Musel jsem si ji teda vytýčit sám, protože telefén mě poslal tam, kam chodí i císařpán pěšky.

Přeji hezký zbytek večera a tobě, milý bločku, hezkou STOBnoc. :-D