Nějak se nemůžu rozepsat a pořád mažu, ačkoliv toho mám tolik na jazyku.
S jarním až skoro letním počasím jsem trochu poupravila moje sportovní aktivity. Taky už mi zbývají jen dva měsíce do cíle, kdy chci vypadat hezky do plavek.
Stále chodíme 3x týdně na Zumbu - všechny jsme za 7 měsíců prvidelného cvičení zhubly - ale jak už to s jarem chodí, někdy se prostě nesejdeme z důvodu příliš hezkého počasí na to být v tělocvičně. Jídlo si stále držím pod kontrolou až na malé nyní velikonoční prohřešky, ale sportovní zátěž jsem přidala. Jsem plná energie, to jaro mě úplně nabíjí, nejradši bych pořád jezdila na kole nebo chodila v lese.
Kromě Zumby 3x týdně (někdy méně) jsem přidala posilování břicha. Zpočátku je to trochu dřina, ale právě břicho mě hodně baví a je spousta cviků, takže člověk nesklouzně k monotónosti. Břicho se může posilovat denně, i když to někdy bolí. Ve dnech, kdy nemám Zumbu jezdím buď na kole - dávám si tak 25 km v kopcovitém terénu, časově mi víc nevychází - nebo jezdím doma na elipticalu, někdy se mi podaří vytáhnout manžela na procházku. V těchto dnech přidávám ještě další posilovačku doma - nohy, ruce, záda, buď cviky s vlastní vahou, činkami nebo plnými petkami. Našla jsem si pár intenzivních dynamických cviků, protože mám ráda spíš akční věci, co mají spád.
Ještě něco k té motivaci. Všechno je v hlavě. Mně trochu dýl trvalo se rozhodnout být opravdu štíhlá. Protože se trochu zabývám metodami programování mysli, začala jsem na sobě pracovat i v tomto směru. Začala jsem se vidět štíhlá, cítím, jaké to je, když si nakupuji oblečení a chodím po pláži v plavkách. Minimálně každý večer se takto pozitivně programuji. I ve skutečnosti se vidím v zrcadle štíhlá a hezká. Dřív se říkalo, že sebechvála smrdí. Myslím, že je to úplně naopak. Já se chválím a mám se ráda taková, jaká jsem.