Cukr a fet aneb cukr očima svérázného lékaře

MUDr. Karel Kubát

Posadil se k cukrovému stolu, vzal do ruky cukrovou tužku a začal psát.

Štěstí! To je to, oč tu běží. Každým okamžikem bychom měli usilovat o to, abychom byli šťastní.

Chviličku se zarazil.

Nějak mi vyprahlo. Udělám si čaj.

Odložil tužku a šel si uvařit čaj. Dole u vchodu byl nějaký hluk. To tak ve tmavých podchodech bývá. Staré historické budovy mívají tmavá zákoutí. Občas si tam heráci šlehnou svoji dávku. Člověk je při tom nesmí vyrušit. Jednou se mu stalo – to byl ještě dítě – že v umývárně narazil na feťáka, co si tam čichal toluen. Ten feťák jej vynesl za krk ven – ale měl štěstí, neuškrtil ho při tom.

Člověk se naučí, že nemá rušit ty, co si dělají radost.

Donesl si čaj ke stolu a psal dál.

Pocit štěstí cítíme tehdy, když si dopřejeme něco, co nám chybělo. Něco, co je důležité pro náš život. Sakra, ten čaj nemá chuť. Zvedl se a odešel do kuchyně pro citron. Tak, teď to bude konečně dobré.

Napil se – a spálil si jazyk.

Brr. Chuť to má, ale nedobrou! Nedobrou!

Znovu se zvedl a odešel do kuchyně pro cukr. Osladil, zamíchal.

Pak se napil.

V jeho krvi začala kolovat energie, mozek se nastartoval. Odložil tužku, vzal si počítač a začal rychle psát.

Měsíc omezení cukru? Lidičky! Co to koho napadlo! Cukr je přece příjemný! Chceme ho!

Štěstí – to co potřebujeme nejvíce. A šťastný obchodník je ten, kdo pozná, čím nás nejvíce potěší. Ten má zajištěný odbyt. Ten, kdo lidem dá, po čem touží, ten se o svou budoucnost nemusí starat. Jak znělo zadání na ten článek? Měsíc omezení cukru? Lidičky! Co to koho napadlo! Cukr je přece příjemný! Chceme ho! I mně se kroutila pusa, když jsem měl čaj s citronem a nedal jsem si do něj cukr! Proč by mi někdo chtěl platit za to, že mu budu zakazovat něco příjemného? Prosím, jako doktor můžu svým pacientům dávat rady. Budou to ale chtít i čtenáři?

V minulosti lidé umírali hlady. Trocha energie jim často zachránila život. A to, že nějaké jídlo obsahuje energii, to poznali velice snadno: stačilo ochutnat. Cukr, ten životodárný nositel energie již při prvním doteku jazyka vyvolal nádherný pocit, skvělou chuť. Znáte přece to pořekadlo: Sladké jak … jak ňadro! Maminku jsme v dobách kojeneckých milovali celou – ale ta její sladká ňadra nejvíce! Tam odtud tekl život. A nemohli jsme se splést. Bylo to sladké. Bylo to skvělé.

V chudých dobách zachraňoval dostatek energie život člověka. Ale v době bohatství a dostatku jídla se pro mnoho lidí stal z dobrého sluhy špatný pán. Pro většinu z nás to skutečně platí! Přebytek cukru člověku škodí. Nemyslím tím snad přímo výrobce hnědých limonád typu cokoli-cola nebo prodejce cukrové vaty na poutích. Tam bych snad dokázal pochopit, že mají hezký vztah k cukru. Ale pro nás ostatní by se pár problémů našlo.

Tak třeba: smůlu mají zubaři. Představte si, že byste byli zubařem, který má rád lidi. Přijde k němu taková roztomilá holčička, otevře pusinku – a on vidí jeden kaz vedle druhého. Myslíte, že z toho může mít radost? Měl by ty kazy vyvrtat a – a to je přece strašně bolestivé! Má, dejme tomu, tu nejlepší vrtačku, má šikovné ruce a… Ale i když bude dělat to nejlepší, čeho je schopen, ví, že to jeho pacientku bude i tak bolet. Dobrá, může jí píchnout injekci proti bolesti. Ale on přece ví, že i ta injekce bolí!  Pacientka bude mít dřevěnou pusu, nebude ji cítit a nejspíš se kousne do tváře! A pak ji bude bolet i ta rána ve tváři! A co hůř.  Možná to nebude bolet jen pacientku. Která mladá dáma se udrží, když jí vrtají zub, a nekousne za trest zubaře do prstu? Tak tohle všechno si zubař uvědomuje, když znovu a znovu s hrůzou přistupuje ke svému křeslu. Snad několik málo šťastných jedinců, kteří kromě zubařiny provozují i cukrárnu, si uvědomí, jak mnoho se dá vydělat na prodeji sladkých limonád a zákusků. Ale takovýchto šťastlivců je málo. Většinou člověk dělá jedno nebo druhé. Buď dělá zubaře, nebo kšeftuje s pochutinami.

Další skupinou lidí, které cukr vyrývá vrásku do čela, jsou diabetologové. Lékaři, kteří se starají o nemocné s cukrovkou. Někteří z jejich pacientů nejsou schopni dobře zacházet s cukrem, protože nemají nejdůležitější hormon, který uklízí cukr z krve do buněk. Ten hormon se jmenuje inzulin a vyrábí jej zvláštní buňky (nazývané beta-buňky) ve slinivce břišní. Někteří z nás však o své buňky vyrábějící inzulin přijdou a ti mají velký problém. Jakmile sní něco, co obsahuje takzvané rychlé cukry, třeba to, co ve své kuchyni označujeme slovem „cukr“ (řepný cukr či cukr z cukrové třtiny), nesmírně rychle se jim zvýší v krvi hladina jejich krevního cukru. (V tomto případě se jedná o takzvaný krevní cukr, glukózu. Omlouvám se za zmatky v názvech, v dalších řádkách se pokusím vysvětlit rozdíly mezi jednotlivými cukry.) Vysoká hladina glukózy nemocným poškodí nervy a cévy. U nemocných – mimochodem, nazývají se diabetiky prvního typu – stoupne po dobrém zákusku hladina cukru. Zvýší se nepřiměřeně, příliš rychle a příliš vysoko. A mají problém. Diabetolog, který samozřejmě brzy zjistí, že jeho pacient má velké kolísání cukru, má problém též. Takový doktor zesmutní. Má zkušenosti s mnoha pacienty z minula a ví, jak to dopadne. Jak špatně to dopadne. Do ordinace mu chodí řada pacientů, kteří již nevidí. Někteří přijedou na vozíku, mají amputované nohy. Jak s tím má diabetolog žít?! Co má říci pacientovi, který sice necítí žádné obtíže, ale jeho cévy se pomalu mění na křehké praskající trubky? Litovat jej? Nadávat? Ignorovat? Hrozit? Lákat a přemlouvat?

Znal jsem jednoho nemocného. Vždycky, když snědl krabici čokoládových bonbonů, píchl si o „něco“ větší dávku.

Pravda. K tomu, aby příliš nestoupla hladina cukru u diabetika, který je závislý na injekcích inzulinu, by mohlo pomoci, kdyby si píchl větší dávku inzulinu. Znal jsem takového nemocného. Byl zároveň nemocným i lékařem. Potkali jsme se na zámku proměněného v léčebnu dlouhodobě nemocných. Vždycky, když snědl krabici čokoládových bonbonů, píchl si o „něco“ větší dávku. Běhal mi tenkrát mráz po zádech. Byl jsem mladší lékař v té léčebně, a ještě jsem viděl. Takže jsem viděl, že si natahuje z lahvičky inzulinu jakékoliv množství. Občas tam měl dvojnásobek inzulinu, občas málo, místo inzulinu si nasál bublinu vzduchu. V noci mně pak někdy sestřičky budily, že kolega upadl do bezvědomí, protože to s dávkou inzulinu přehnal. Ale většinou to stačily zvládnout samy. Ani mne nebudily. Stávalo se to někdy i dvakrát za noc. Tak si zvykly. Prostě v noci přišly k lékaři v bezvědomí, daly mu vykapat infuzi glukózy a on se probudil. Člověk si opravdu zvykne na leccos.

Ale nepovídejme o diabeticích prvního typu. Těch je relativně málo. Povídejme si o lidech zdravých, jako jste vy nebo (doufám) já. Ano, o svém zdraví bychom měli mluvit především. Možná, že bychom mohli začít upřesněním, jak to s těmi cukry je. Co to je za nesmysl, sedět u cukrového stolu s cukrovou tužkou? Nesmysl? Fikce? Výplod choré fantazie? Ale kdež! Živý svět je z velké části složený z cukru! Ty nejmenší molekuly (třeba zmíněný krevní cukr, glukóza) mohou existovat samotné nebo se mohou spojovat. Spojte dvě molekuly cukrů (třeba glukózu a fruktózu) a máte kuchyňský cukr, ty bílé krystalky, co si sypeme do kafe nebo do čaje. Ty mají výbornou sladkou chuť. Molekuly cukrů se ale mohou spojovat i ve větší celky. A takové spojení tisíců a tisíců molekul cukru dá vzniknout …třeba dřevu, celulóze. Váš dřevěný stůl – to je stůl z cukru. Tedy – nemá tak dobrou chuť jako glukóza, ale je to opravdu cukr. Nebo jiný příklad: Škrob. I škrob je cukr, je to taky obrovská molekula složená z jednotlivých maličkých částeček, z glukózy. A další látka je glykogen, látka, tvořící zásobu energie v našich játrech. To jsou taky složité řetězce, které po naštípání dodají glukózu, krevní cukr do naší krve.

Cukry, které mají malou molekulu (glukóza nebo sacharóza) jsou příjemné na chuť. Jsou sladké a lahodné. Rychle se vstřebají a rychle zvýší hladinu krevního cukru (tedy glukózy) věčně hladového zvířete, věčně hladového člověka. Hladovějící pračlověk, poté co našel a snědl něco k jídlu, a byl tedy zachráněný před smrtí hlady, byl šťastný. Stejně tak jeho pra-pra-pra-pravnuk, člověk domácí. Ale pozor. Dnešní človíček nehladověl. Naopak, dlouhodobě jedl příliš mnoho. Už mu začalo růst bříško! Cítí však stejné štěstí jako jeho předek, když se nají a hladina cukru v jeho krvi stoupá. A ona stoupá prudce! Ve slinivce břišní se uvolní velké množství inzulinu a ten uklidí cukr do buněk. Poté hladina cukru v krvi prudce klesá. Inzulinu bylo obvykle uvolněno příliš mnoho. Vzniká hlad. Hlad způsobí obrovské utrpení. Tak obrovské, že se člověk domácí zvedne z křesla před televizí, dojde až do kuchyně a tam vybílí lednici. A nahoru a dolu! Cukr! Inzulin! Cukr! Inzulin! Cukr! Dostatek inzulinu způsobí, že se cukr uklidí z krve do buněk. Nepoškozuje cévy. Ale problém, který by přebytek cukru způsobil v krvi a cévách, ten problém nezmizí. Problém z přebytku se pouze přesunul z krve do buněk a výsledek je bohužel stejný. Přebytek energie v buňkách buňky těžce poškozuje. Člověk je ohrožen smrtí o deset let dříve než jeho soused, který si příliš nesladil. Sacharóza je ve velkém množství nebezpečná. Co škroby? Lepší?

Cukry s dlouhou molekulou, tedy různé škroby, nebo – abychom to nedělali příliš složité – mluvme třeba o pečivu, o chlebu, houskách, tak třeba takové pečivo, to neudělá tak velkou paseku s hladinou cukru. Nerozkolísá příliš hladiny glukózy a hormonů v krvi. Ale opět: závisí na množství. Dva chleby? Proč ne! Ale čtyři? Nebo dokonce sníst pecen chleba či tašku rohlíků? To už by zdravé nebylo. Přesto to řada z nás dělá. Během dne náš prázdný žaludek opakovaně volá, stejně jako u našeho prapředka z Neandrtálu: „Naplň mně! Naplň mně!“ No a co na to člověk? Místo toho, co by se napil čerstvé vody a roztáhl volající žaludek k jeho spokojenosti, cpe do sebe housky. A nacpe jich do sebe tolik, že se přejí. A zase… obrovské množství energie se dostává do krve a z ní do buněk. A hrozí obezita. Cukr je přeměněn v tuk. Hrozí ztučnění jater, hrozí ztučnění srdečního svalu.

Skoro všichni jsme závislí. Stejně jako heroinista touží po další dávce heroinu, i my toužíme po požitku z dobrého jídla, po požitku ze sladkého.

Kéž by to alespoň bylo tmavé pečivo obsahující dostatek vlákniny! To jistě není tak jedovaté jako cukrovinky. Chuťově nebudeme tak nadšeni – škroby nemají onu kýženou sladkou chuť. Pro život ale není důležitý pocit sladkého v puse. Důležitá je energie. Nám by přece mělo záležet na tom, abychom jen doplnili chybějící energii. Nechceme si přece dělat jídlem dobře, „sjet se“ jídlem tak, jako by se heroinista sjížděl svou drogou.

Bez energie bychom zemřeli. Z tohoto hlediska musíme říci: Cukr je zdravý. Je zdravý, stejně tak jako bílkoviny nebo vitaminy. Jen jej musíme jíst v přiměřeném (a pro většinu z nás zdánlivě „velmi omezeném“!) množství a ve správné podobě. Obsahují kedlubny cukr, po kterém toužíme? Ale ano! Sníme potřebný cukr v podobě salátu s balkánským sýrem? Proč ne! Dobrou chuť!

Buďme upřímní. Skoro všichni jsme závislí. Stejně jako heroinista touží po další dávce heroinu, i my toužíme po požitku z dobrého jídla, po požitku ze sladkého. Kyselý čaj nám prostě nechutná. Sneseme samotný čaj nebo kávu bez cukru, to ano. Ale jakmile si do čaje dáme citron, hned bychom chtěli přisladit. V případě cukru se však jedná především o závislost psychickou a s pevným rozhodnutím, odhodláním a vůlí se vám časem podaří bažení po sladké droze zdolat. Jak tomu u závislostí bývá, nezřídka kdy může dojít k jednorázovému “uklouznutí” nebo recidivě. Jedna ztracená bitva však neznamená prohranou válku. Snižujte postupně dávku a naučte své chuťové buňky vnímat mnohem jemnější, o to více propracovanou symfonii chutí. Že je to pro vás příliš velké (a trpké) sousto? Nezoufejte! Pocit sladkého můžeme navodit nejen cukrem, ale čas od času i umělými sladidly. Není nutné se jich příliš bát, nejsou příliš nebezpečná -  ve srovnání s běžným cukrem jsou téměř neškodná. Požitek z „dobrého“ nám zajistit mohou – pokud tedy toužíme po sladkém. Existují jistě výjimky. Moje vlastní babička pracovala ve výrobě umělého sladidla – sacharinu (Spolarinu), u ní bylo sladké všechno. Bylo toho moc, a tak jsme po sladkém netoužili. A asi to nebylo příliš jedovaté – babička žila přes devadesát let.

Štěstí. To je to, oč tu běží! Pocit štěstí máme, pokud získáme něco důležitého pro svůj život. A ti moudřejší z nás jsou šťastní i tehdy, když o něco důležitého nepřijdou. Dostatek pohybu a střídmost v jídle jsou bezpečným zdrojem zdraví a štěstí. Udrží nás zdravé až… prostě pořád. Cukr si jezme – raději ty pomalé cukry než rychlé, v přiměřeném množství. Radost si dělejme z něčeho jiného než ze sladkého. A toť vše.

Na konec krátká reklama. Je upřímná, je neplacená, mohu si ji tedy snad dovolit:

Je ještě jedna věc, která je pro zdraví člověka důležitá. Humor. Jak se k němu dostat? Já to štěstí měl. Cestáři mi postavili dálnici a tuneláři mi prokopali tunel až přímo k divadlu, kde jsem se smál z celého srdce. Už víte? Jistě! Divadlo Semafor! Objevil jsem, že je možné zpestřit si žití šedivé humorem tak milým a jemným, že jej doporučuji i vám. 

Přeji vám krásný den!