Komentovat něčí váhu? To není OK.

Rozhovor s psycholožkou Mgr. Terezou Jirotka Beníčkovou vedla Karolina Ponocná Kamberská. 

Trochu vtipné, trochu smutné - tak by se možná daly charakterizovat postřehy z praxe, o které se s námi podělila psycholožka a lektorka STOBu Tereza Jirotka Beníčková. Naše společnost ve vztahu k lidem s nadváhou tápe mezi dvěma extrémy. Blízcí hubnoucímu rádi nabízejí sklenku a dortík se slovy “neblbni, žiješ jen jednou” - a za hodinku mu vyčtou, ať se svou váhou konečně něco dělá… 

Něco podobného se vám jistě nestane, když 22. října navštívíte Den zdraví se STOBem. Přijďte probrat všechno, co vás zajímá, s lidmi, kteří vám rozumějí… 

Obezita není spravedlivá. V poradně vidím ženy, které na sobě pracují mnohem víc, než je běžné - jenže genetická či zdravotní zátěž stojí proti nim. Nebo prostě nemají čas se věnovat samy sobě, protože mají zodpovědnou práci, velkou rodinu… Přesto na ně často společnost nahlíží jako na líné osoby, které tráví dny na pohovce s pytlíkem chipsů. Jak se dá proti takovým předsudkům bojovat? 

Asi bych odpověděla, že postupně. Stejně jako se postupně do společnosti dostává například to, že „jen tak plácnout ženu přes zadek není OK“, stejně postupně se musí do povědomí dostávat i fakt, že není v pořádku nálepkovat člověka s obezitou. Nebo i komentovat jeho proporce. 

Protože to u sebe v poradně vidím dnes a denně, tak mě samozřejmě mrzí, že zatím nejsme v bodu, kdy by takové nálepkování a zbytečné komentáře na to, co daný člověk dělá či nedělá se svou váhou nebo i komentáře jeho proporcí, nebyly obecně OK, ale asi je to proces.

A jak proti tomu bojovat? Mluvit o tom, že je to problém. Mluvit o důsledcích stigmatizace. Působit preventivními programy už ve školách. Vzdělávat odborníky. Dělat o tom rozhovory ☺ A samozřejmě jako odborníci posilovat ty ženy a muže, které nálepkování zažívají, aby se za sebe dokázali postavit. Aby negativní komentáře a hodnocení nevedly k sebestigmatizaci („Říkají, že jsem líná, protože jsem asi fakt líná.“).

Ponižování a nálepkování lidí, kteří trpí obezitou, bývá kontraproduktivní - často vede k izolaci od zraňujícího světa. Jak tedy může okolí pomoci člověku, který se odhodlává na svém zdraví zapracovat?

Já bych asi na prvním místě řekla, že pokud vůbec, měly bychom s daným člověkem mluvit o negativních důsledcích jeho chování, nikoliv o tom, jak vypadá. Vyjádřit zájem a starost empatickým způsobem. 

Věta: „Hele mám starost o tvoje zdraví, protože se v poslední době v jídle hrozně odbýváš.“ nemusí být pro člověka zraňující. Na druhou stranu věta: „Hele tolik bys jíst fakt neměla, podívej, jak jsi v poslední době přibrala. Jako pořád docela dobrý, ale jestli s tím něco neuděláš, tak už se mi to líbit nebude.“ může být pro ženu opravdu velmi bolestivá. Je to mimochodem věta, kterou jsem si nevymyslela, ale slýchám ji od klientů. 

Druhá velmi důležitá věc je být ochotný nabídnout pomoc a podporu. „Vtipné“ je, že partner/partnerka/příbuzný/kamarád, který má plnou pusu nevyžádaných komentářů, je vám v druhé větě schopný vnucovat panáka, další chlebíček nebo brambůrky u televize. 

Pokud vám tedy na tom druhém záleží, snažte se ho podpořit i svých chováním. V některých případech i tím, že sami změníte stravování nebo pohybové návyky, že některé potraviny přestanete nabízet a kupovat a sami si je dopřejete jen v menším rozumném množství. 

No a v neposlední řadě je potřeba říct, že pokud druhý člověk není vůbec namotivovaný ke změně, není ve fázi, kdy by chtěl nebo byl schopný něco měnit, mnoho toho nezmůžeme. Věřím ale, že ve většině případů chybí opravdu jen málo, možná právě ta podpora, aby se člověk rozhodl. A pak by si měl být jistý, že se mu dostane podpory a přijetí, ať už se mu bude dařit hůře či lépe. 

Často se mluví o stigmatizaci lidí s obezitou u lékaře. Lékař cítí povinnost pacienta upozornit, že tu vidí zdravotní problém. Jenže pravděpodobnost, že by o tom pacient sám nevěděl, je dost mizivá, takže tuto informaci od lékaře nejspíš nepotřebuje…. Co bys doporučila lékaři, který chce pacientovi s obezitou opravdu pomoci? 

Lékař samozřejmě musí ze své pozice upozorňovat na zdravotní rizika obezity, ale stejně jako v předchozím případě velmi záleží na způsobu, jakým to podá. 

Já nejsem lékař ani zdravotník a samozřejmě si neumím plně představit všechny situace, ve kterých by si měl lékař správně a například i přes časovou tíseň či únavu ještě navíc vyhradit čas na empatický rozhovor s pacientem o zdravotních rizicích obezity. Někdy ale skutečně stačí jen věta: „Rád bych si s vámi promluvil o vaší váze, je to za vás v pořádku?“ Zkrátka zeptat se pacienta dříve, než se začnu hrozit a pohoršovat nad číslem na váze. On totiž i takový na první pohled nevinný komentář typu „Teda tak vysoké číslo jsem nečekal.“ může hodně zabolet. Zvláště člověka, který svou váhu skutečně dlouhá léta a opakovaně řeší a nedaří se mu situaci změnit. 

Důležitá věc ve vztahu lékař-pacient s obezitou je i zájem a nepředpojatý pohled odborníka. Klienti mi opakovaně říkají, že už k doktorovi ani nechodí, protože jim stejně (dle jejich slov) řekne „Zhubněte a bude to lepší.“ A u řady věcí je toto prostě fakt. Nicméně se ukazuje i ze zahraničních výzkumů, že lékaři mají skutečně tendenci pacientům s obezitou věnovat menší péči, nabízí jim méně vyšetření než pacientům s normální váhou. 

A jak jsem naznačila, černobílý pohled lékaře může zapříčinit vyhýbání se lékařské péči. A to je samozřejmě špatná zpráva. 

Jak podle tvé zkušenosti nahlížejí ženy s obezitou na trend “body positivity”? Je pro ně příjemné a uklidňující vidět ženy s obezitou v reklamách na spodní prádlo, nebo to v nich vyvolává i jiné pocity? 

Osobně si myslím, že je správné, že i ženy s nadměrnou velikostí mají svůj prostor v módních (a jiných) kampaních a jsou více vidět. Tak si i žena, která se svou konstitucí zkrátka nikdy zdravým způsobem nepropracuje do škatulky „modelkovská postava“, může najít své vlastní vzory, které jsou pro ni daleko reálnější. A je to fajn signál, že i s nadváhou, může člověk vypadat krásně a šik. Ono to takto zní jako klišé, ale právě představa, že žena s nadváhou nebo s obezitou nemůže vypadat hezky, je u mých klientek velmi častá. A nemusím asi říkat, že je to jedna z těch představ, která většinou moc nepomáhá. 

Je vůbec současná posedlost tvarem těla zdravá? Nebo jinak - kde je hranice, kdy začíná být nezdravá?

Otázka je, zda určitá posedlost tvarem těla, ve smyslu ideálů krásy, nebyla vždy. Jen se třeba v posledních desetiletích díky dostupnosti plastických operací a díky ostatně i různým možnostem sociálních sítí a obecně technologií (filtry, úprava fotografií) stává ten ideál méně reálným a dosažitelným, což může být zvláště pro ženy velmi frustrující. Ale je to opravdu jen můj osobní pohled. 

Co se týče hranice zdravého a nezdravého, tak z pohledu psychiky se „nezdravým“ stává to chování a ten způsob uvažování, který má výrazné negativní dopady pro kvalitu mého života a prožívání. 

Zkusím dát příklad. Vezměme si člověka, jehož významnou životní hodnotou je péče o svůj vzhled a fyzickou kondici. Kvůli tomu tento člověk navštěvuje posilovnu pravidelně 6x týdně, protože mu to pomáhá dosahovat jeho cílů a zvyšuje to jeho psychickou pohodu. Za své pokroky se tento člověk dokáže ocenit. Zároveň se v komunitě podobných lidí cítí dobře, a i když někomu zvenčí může taková frekvence chození do posilovny připadat jako neúměrně vysoká a důležitost fyzické kondice také přehnaná, tomuto konkrétnímu člověka nepřináší jeho způsob života negativní dopady, ať už se jedná o vztahy, práci či duševní pohodu. 

A pak máme druhého člověka, který také chodí do posilovny 6x týdně. A to třeba i přesto, že samotné cvičení nemá příliš rád. Posilování je pro něj spíše než cokoliv jiného nutností a takovým trestem za to, že se „zase moc najedl“ a že „pořád vypadá stejně hnusně a tlustě“. Kvůli cvičení začal tento člověk zanedbávat své přátele a možná i práci. Když si nezacvičí nebo když zrovna nepodá ten nejlepší výkon, cítí tento člověk silné výčitky svědomí. I jeho motivace může být trochu jiná – dokážu si představit, že tento člověk má velmi silné (a samozřejmě nesmyslné) přesvědčení, že pokud nebude hubený a vyrýsovaný, nenajde si partnera a lidé ho nebudou mít rádi. 

Asi ani nemusím dodávat, v jakém případě je zvýšená zaměřenost na fyzický vzhled vlastně úplně v pořádku a jakém případě je to spíše symptom nějakého hlubšího problému a trápení. 

Řada lidí argumentuje, že obezita je zdravotní problém, takže normalizovat ji je škodlivé. Zároveň je ale jasné, že ponižování lidem s obezitou nepomáhá. Co radíš lidem, kteří tímto začarovaným kruhem procházejí? Jak se zaměřit na sebe a začít nálepky “zvenčí” vnímat s nadhledem? 

Je potřeba říct, že řada obav a negativních přesvědčení (např. „Lidé si o mně budou myslet, že jsem líný/neúspěšný/nemožný.“) je spíše důsledkem sebestigmatizace než odrazem skutečnosti. Stigmatizace existuje, ale v hlavách mých klientů často narůstá do naprosto obřích rozměrů. Pravdou totiž je, že lidé věnují svému okolí daleko méně pozornosti, než my sami si myslíme. Dělám s klienty takový test. Pokud přijdou s tím, že už nechtějí chodit na koupaliště, protože na ně všichni koukají a myslí si hrozné věci, zeptám se jich: „Aha, a můžete mi povědět, s jakými přesně lidmi jste tehdy na tom koupališti byl/a? Popište mi, prosím, jak vypadali, co měli na sobě, kolik jich třeba mělo nadváhu atd.“ A člověk často neví, nevzpomíná si, zajímal se v tu chvíli sám o sebe (podobně jako ostatní lidé).

Zároveň je potřeba si říct, že člověk, který řeší intenzivně svou váhu, bude na tuto charakteristiku zcitlivělý i u ostatních. Takže i kdyby mi na předchozí otázku odpověděl, že přesně ví, kolik tam ostatní vážili a jak byli hubení, je to velmi subjektivní. Protože ne každý řeší váhu. Někdo řeší své vlasy, někdo zuby, někdo značky oblečení. A podle toho zaměřuje svou pozornost. A zatímco my z pohledu neznámé paní na koupališti čteme „Ježiš, ta má ale celulitidu.“ (protože MY si o sobě myslíme, že máme celulitidu), ve skutečnosti může tato paní zkoumat značku našich plavek, protože je zrovna shání a je to pro ni téma. Tomuto se říká „čtení myšlenek“ a je vždycky zatížené naším velmi subjektivním pohledem. 

Když bychom pak šli do důsledků a byli trochu radikální, tak je vlastně úplně jedno, co si kdo při pohledu na mě pomyslí. Dokud to nějakým způsobem neovlivňuje negativně můj život, nemá to ve skutečnosti žádnou relevanci. To jediné, co mi ubližuje, jsou v tom případě mé myšlenky a představy o tom, co si ostatní špatného myslí. Zabývat se jimi označujeme s klienty jako neužitečné a snažíme se od těchto myšlenek aktivně vytvářet emoční odstup. 

Hubne se lidem lépe v prostředí, které obezitu bere jako běžnou věc, anebo tam, kde se cítí pod neustálým tlakem “ať s tím něco dělají”?

Na tuto otázku mohu odpovědět jedině tím, že člověku se nejlépe hubne v prostředí podpůrném. To není ani takové, které obezitu nutně normalizuje, ani takové, které obezitu trestá a kritizuje. Je to prostředí, ve kterém se člověku dostane kvalitní pomoci a podpory, která je v případě obezity často potřeba. S respektem a lidskostí. 

Proto mám tak ráda kurzy zdravého hubnutí od STOBu. Člověk tam získá podporu lidí, kteří zažívají mnohdy to samé, co on, a to je hrozně hezké a rozhodně pomáhající. 

Terezo, díky za rozhovor i za tuto krásnou tečku.

Hubněte s podporou odborníka a skupiny

Naše dlouholeté zkušenosti a tisíce úspěšných absolventů kurzů zdravého hubnutí říkají jediné – s podporou se zkrátka hubne lépe. Přihlaste se do kurzu a buďte při hubnutí úspěšní.

>> Kurzy zdravého hubnutí - naživo i online <<