Psycholožka Tereza Jirotka Beníčková: „Kritizovat a hodnotit proporce druhých, to není řešení. Hlava je při hubnutí potřeba u každého, aby se z pozitivních změn staly trvale udržitelné návyky.“

Mluvme o obezitě! Změňme úhel vnímání, rozšiřme si obzory a hledejme nová řešení.

To je výzva Světového dne obezity (WOD – World Obesity Day) pro rok 2023.

Letošní ročník WOD si klade za cíl otevřít oči široké veřejnosti i odborníkům a napravit někdy zjednodušené představy o obezitě a uvědomit si její komplexnost.

Ve STOBu jsme ku příležitosti Světového dne obezity připravili online cvičení, analýzy složení těla u našich odborníků a otevřeme citlivé téma váhové diskriminace s odborníky z různých oborů v diskuzi „Necpi se a cvič!“ Řešení, nebo škodlivá nálepka?

Mezi diskutujícími odborníky bude lektorka STOBu, psycholožka a psychoterapeutka v posledním ročníku výcviku kognitivně-behaviorální terapie s vlastní praxí Hubnu hlavou, členka v Psychologické sekci České obezitologické společnosti, Tereza Jirotka Beníčková.

Terezo, jak vnímáš problematiku obezity jako psycholožka, je více nemocí těla, nebo duše?

Asi na to nemohu odpovědět jinak, než že je to velmi individuální. Já se v poradně díky svému zaměření setkávám především s lidmi, u kterých je nadváha z velké části způsobena psychickými faktory, jako je např. dlouhodobý stres, únava, psychické onemocnění (deprese, úzkosti), problémy v mezilidských vztazích nebo traumatické zkušenosti. Na druhou stranu víme, že existuje nemalá část lidí, u kterých je na vině nedostatek informací, nevhodné prostředí nebo socioekonomické zázemí, které podporuje vznik nadváhy a obezity. Takže jsou na vině i externí faktory. A u části lidí může být vyšší váha způsobena i zdravotními obtížemi. Proto je (nebo by měla být) terapie obezity multidisciplinárním oborem.

Nicméně “hlava” je potřeba při hubnutí u každého. A to k tomu, aby byly pozitivní změny trvale udržitelné a staly se z nich návyky.

Do jaké míry může pomoci, nebo naopak uškodit dnešní trend body positivity?

I to nejlépe myšlené sdělení může být škodlivé, pokud zajde do extrému a nedovoluje výjimky. Stejně je tomu u body positivity. Obecně vnímám jako velmi pomáhající, když se ve veřejném prostoru sebevědoměji prezentují lidé s různými těly, křivkami i váhou, která neodpovídá tzv. ideálu krásy. Dává to důležitou zprávu všem, kdo tomuto ideálu nevyhovují (což je upřímně asi tak 99 % populace) a třeba ani nemohou zdravým způsobem dosáhnout “normální” váhy, že se mohou cítit dobře ve svém těle a že je pro ně místo v reklamách, na billboardech, na sociálních sítích.

Na druhou stranu by toto hnutí mělo více normalizovat i negativní emoce, které můžeme vůči našemu tělu cítit. Někdo zkrátka nebude upřímně milovat to, jak jeho tělo vypadá. To ale neznamená, že “to” dělá špatně. Naopak pocity viny za to, že se nedokážu mít dost ráda, jsou úplně zbytečnou druhotnou emocí, která nám na kvalitě života nepřidá. Je proto důležité říkat, že je normální být někdy se svým tělem nespokojený.

Komu a jak pomáhají, nebo naopak škodí komentáře a rady typu – „Necpi se a cvič!“, „Něco se sebou konečně dělej!“, „Podívej se na sebe, jak vypadáš? To chceš mít zadek jako máma?“ apod.

Já jsem upřímně přesvědčená, že takové komentáře nepomáhají nikomu. Setkávám se paradoxně s tím, že když jsou lidé těmto komentářům vystaveni, zhoršuje to jejich sebedůvěru a prožívání, více se izolují a v konečném důsledky mohou naopak ještě více používat jídlo jako prostředek pro zvládání všech těchto negativních emocí.

Je mi jasné, že někteří lidé mohou mít zkušenost s tím, že jim nějaký takový komentář otevřel oči a oni se konečně pustili do pozitivní změny. Na druhou stranu… stejně tak by přece mohlo zafungovat vlídné slovo, podpora, společné úsilí. Kritizovat postavu a proporce druhého člověka není podle mého názoru cestou.

Jaká je nejjednodušší rada pro toho, kdo si komentář vyslechne a je pro něho zraňující? Co má udělat, aby mu to neublížilo a nezavíral se více a více do své pomyslné skořápky?

Uf, jednoduchá rada? Takové nemám moc ráda. :-)

Ale pokud bych měla říct jednu věc, myslím, že může v takové situaci velmi pomoci sebrat odvahu a proti komentáři se ohradit. Bez ohledu na to, jak “trefný” se může zdát, je neslušné a bolestivé komentovat tělo druhého člověka. To je zkrátka fakt.

Terezo, můžu Tě poprosit o konkrétní příklad takové odpovědi?

Asertivně se proti komentáři ohradit neznamená, že druhého člověka osočíte, že je necita a hulvát. Můžete zůstat u sebe, buďte upřímní, neironičtí a zkuste odpovědět důrazně ale klidně, například větou: „Není mi příjemné, když mluvíš o tom, že bych měl/a zhubnout. Cítím se pak zle a moc mi to nepomáhá věci měnit. Mohl/a bys takové poznámky příště prosím vynechat. Moc bych si toho vážil/a.“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na Tebe i další odborníky 1.3. na diskuzi s tématem: