Když jakémukoli člověku položíte otázku: "Co vám škodí?", stoprocentně dostanete odpověď. Ne univerzální, ale různou: Kouření. Málo spánku. Stres. Příliš cukru. Málo pohybu. Moc masa....

Já jsem obvykle říkala: moc smaženého, moc sladkého. V tom jsem viděla hlavní kámen úrazu toho, proč se mi nedaří shodit nadbytečná kila. A proč, přestože jsem jich pak horkotěžko pár shodila, mi zůstává tuk v některých tělesných partiích - hlavně na pupku. A protože jsem tak trochu postižená profesí (dělám časopis o detoxikaci a zdravém životním stylu), začala jsem bádat nad tím, v čem by mohl být zakopaný pes.

Do naší odborné poradny den co den přicházejí lidé s různými problémy - třeba s chronickou únavou, nevolností, Crohnovou chorobou, ekzémem... Tito lidé jsou na první pohled zdraví, žjí zdravě a snaží se, aby byli zdraví. Jedno však mají společné: milují pšenici. Mají rádi pečivo - nejen to bílé, ale i to celozrnné, "zdravé"... Někteří z nich, zejména pak ti šťouralové, kteří detailně zkoumají svůj jídelníček a už neví, co by z něj vyloučili, se rozhodnou vyloučit právě pšenici. Alespoň na čas. A světe div se - většina z nich po pár týdnech přichází s úžasnými výsledky! Bez únavy, bez ekzémů, bez nervozity, bez návalů hladu a nutkání se přejídat...

A tak jsem se rozhodla zkusit to taky. Podrobnějším bádáním - a zejména díky dostupným lékařským vyšetřením a detoxikační terapeii - jsem zjitila, že mi gluten neboli látka obsažená v pšenici, vážně vadí. Nejsem celiak - prostě jen trpím nesnášenlivostí lepku (glutenu), tak jako spouta lidí, kteří o tom ale ani neví.

Když jsem v kruhu rodinném vypustila z úst své rozhodnutí, koukali na mě jako na Marťana. Ti taktnější se usmáli, ti netaktní mi vynadali. "Ty nejsi normální. Pšenici jsme jedli odjakživa a nikdy nikomu nevadila. To je zas jen nějakej výmysl", protestovala mamka, když jsem jí naznačila, že omáčky může zahušťovat i jinou než pšeničnou moukou :).

No jo, jenže mamka je klasický spotřebitel, který se o historii potravin příliš nezajímá. Jinak by prostě musela vědět, že pšenice se jakožto obilnina od svého vzniku razantně změnila, zejména pak zásahem genetického inženrýství. Současná pšenice s tou původní má společného asi jako sněhulák s tropy.

Odolala jsem tedy všem rozmluvám i nadávákám a nenechala se zviklat. Vysadila jsem pšenici a je mi fajn. Je mi vážně moc fajn. Po jídle se necítím unavená, ale plná energie. Ráno posnídám jogurt, horu ovoce nebo zeleniny, rýžové chlebíčky, koláčky z žitné mouky... A v poledne můj pupek nepřipomíná pupek ženy ve druhém trimestru.

Možná jsem si to jen vsugerovala, ale co na tom - hlavní je, jak se cítím. Takže až se pro něco rozhodnete, ať je to sebebláznivější, nehleďte doleva ani dorpava, ale jen poslouchejte svou intuici. Tělo si řekne, co se mu líbí a co ne. Co je pro něj dobré a co ne. Přeci se nebudu cpát sojou nebo červenou čočkou jen proto, že je to zdravé, když je mi po tom špatně? A přeci se nebudu cpát pšenicí, když mi sice chutná, ale jsem po ní jako balvan....
 
P.S.: A s tím nafouknutým pupkem po pšenici je to pravda... Před pěti lety jsem šla do lékárny pro těhotenský test. Stála jsem u nich a vybírala, když v tom se ke mně přitočila paní středního věku, usmála se a mateřsky pronesla s pohledem na mé břicho: "No to už asi potřebovat nebudete" :-)))) To potěší, že?
;)