Okay, takže poprvé se svou kůží na trh. Zatím jsem si hubla a přibírala jen tak soukromě, pro sebe. Pomůže mi, když všechnmo zveřejním? Já jsem člověk, který si potrpí na rituály, veřejná prohlášení a přísliby, tak třeba jo. Taky jsou docela soutěživá a miluju pochvalu /které je celý život TÁK málo/, i to by mohlo motivovat.
Ale od začátku. Byla jse oplácané dítě, ale v pubertě se mi podařilo zhubnout a několik let jsem byla dokonce tak hubená, že mi lidé říkali, ať proboha trochu přiberu!!! Že se na mě nedá koukat! To trvalo do mých cca čtyřiadvaceti, a když se dnes koukán na fotky z té doby, vidím, jak jsem někdy tenkrát začala postupně přibírat. V osmadvaceti jsem -už s několika kily navíc- otěhotněla a v těhotenství propadla pocitu ´kdy, když ne teď, kdo, když ne já´a jedla jsem, jako bych měla porodit čtyři slony, nikoli jedno malé dítě. Přibrala jsem přes třicet kilo a před porodem poprvé prolomila rekordní hranici metrického centu /nikomu to neříkejte. Je to strašně tajné/. Poté, snad běháním kolem dítěte a taky omezením večerního jídla, jsem kupodivu svou nadváhu poměrně pohodlně zredukovala na přijatelných cca 75 kilogramů, což při výšce 175 cm byla naprosto koukatelná a snesitelná váha. To bylo před devíti lety. Nevím, co a proč se stalo v mé hlavě, nevím, kde jsem se ztratila sama sobě, ale...dnes moje váha ukazuje 110 kilogramů, kteroužto váhu jsem neměla ani před porodem. Ráda bych napsala, že je to všechno vina genů, nějaké nemoci, osudu, špatné karmy, nelidského stresu, chudoby a výchovy mých rodičů, ale...obávám se, že to tak není. Je to samozřejmě jen a jen moje vina, vina mé nestřídmosti, neschopnosti konečně se rozhodnout a začít něco dělat, vina mé pohodlnosti a lenosti.
Na druhou stranu...možná je to zároveň i výhoda. Jestliže jsem za svoji váhu zodpovědná jen a jen já, jsem to taky jen a jen já, kdo s ní může něco dělat! Není to skvělé? Moje nadváha není závislá na hlasování parlamentu ani senátu /na rozdíl od výše mých daní!!!/, na počasí nebo čemkoli jiném. Pouze na mně! Kolik věcí mám ve svém životě vlastně v ruce tak mocně, jako svoji váhu? Tak nač se pořád vymlouvat?
Okay...takže zítra začínám. Můj první cíl - do desátého ledna /moje narozeniny...mimochodem, moje a Gustáva Husáka, on se ale narodil o šedesát let dříve a s váhou, pokud vím, problémy nikdy neměl/...takže desátého ledna /tedy za šest týdnů/ bych ráda měla o pět kilogamů méně. To je reálné, ne? V březnu či dubnu už bych mohla mít dole třeba i patnáct kilo, což by už na mně mohlo být trochu vidět. a když se budu opravdu snažit, mohla bych už následující léto nosit konečně některé z mých kousků, které na mě čekají roky ve skříni....ano, je to jasné: příští léto bude patřit mně!! 
Nicméně léto je ještě daleko. Přinese mi moje snaha nějaké výhody hned? Přemýšlím:
1. Téměř okamžitě mi bude lépe. Nebudu přejezená, nebude mi špatně od žaludku. Bude se mi dobře spát a ještě lépe vstávat. Budu mít více energie a nebudu přes den tak ospalá.
2.Konečně bych se mohla připojit k aktivitám mé devítileté dcery. Mohla bych s ní chodit na kluziště a ne se jenom koukat, mohla bych s ní bruslit! V létě platí totéž o kolečkových bruslích! Na ty mám obzvlášť spadeno, dělají krásný zadek. Že to všechno lze provozovat i teď? Jste si tím jistí? Má problémy chodit, natož kroužit po okruhu na kolečkáčích. A mimochodem, už jste někdy viděli slonici na bruslích? Ani za nic!
3. V létě bych mohla mít po mnoha letech fajn postavu. Zase bych vypadala jako žena :-) Cítila bych se lépe v plavkách. A neřešila bych ten šílený problém s odřenými stehny...znáte to taky? Já to neznala do doby, než se moje váha vyšplhala nasd stovku.
4. Měla bych skvělý, skvělý, úžasný pocit. Mohla bych nosit krásné oblečení. Vypadala bych skvěle. Zvýšilo by se mi sebevědomí, a to zcela zásadně. Muži na ulici by mě nepřehlíželi a známí, kteří mě roky neviděli, by se nelekali...

...možná přijdu časem i na další výhody..

Takže úkoly na nejbližší dny:
1.začít plánovat jídlo. Psát si seznam jídla, počítat kilojouly /díky, sebekoučinku, mnohé mi ulehčíš/, dodržovat režim. Zásada číslo jedna: žádný extrém. Konec veškerých pokusů o makrobiotiku, dělenou stravu, vitariánství, vegetariánství, veganství, půstování a další směry. Nějakou dobu teď zkusím jíst normálně. Uvidíme, kam mě to zavede. 
2. pořídit si velké zrcadlo. Nemám! A to je chyba! Několik let jsem se neviděla celá v zrcadle. Těm v obchodem se vyhýbám /není to tak těžké, když téměř nenakupuji oblečení/, velkým plochám výkladů, které by snad moji silueto mohly odrazit, nevěnuji pozornost. Občas se, samozřejmě, v nějakém tom zrcadle nečekaně zahlédnu. To se potom leknu. Opravdu.
3.do zítřka si promyslet - a zítra napsat- odměny. Za každých pět kilo /dole!!/ si věnuji něco malého, hezkého, po čem toužím a co mě bude motivovat ještě víc. Krásnou rtěnku. Návštěvu drahého kadeřníka, kteru jsem si nechtěla dopřát, protože rodina tu tisícovku potřebuje víc než já. Parfém. Ten vysněný. Doufám, že na to moje rodinná kasa bude stačit.
4. obnovit svou permanentku do posilovny. Hm, to zvládnu dvěma kliky na internetu. Pod bodem čtyři se ale ukrývá ještě zákeřný bod čtyři bé: začít do té posilovny taky chodit. A to už se jen tak nějakým kliknutím nevyřeší.....hm.....hm....

Pro začátek by to stačilo....takže do toho. Už žádné výmluvy. Držte mi palce.
B.