Průchod myšlenek, dneska to veselé nebude…

píšu blogy ze života, co se mi stalo, blogy k zamyšlení, blogy popisující samu sebe a hlavně veselé, ale i blogy životní a nic nepředstírající…Miluju smích, dobrou náladu, jsem optimista tělem i duší. Dokážu si hravě udělat srandu i sama ze sebe…

Ale dnes né, dnes na mě vlezly chmury a přemýšlení…

Blíží se devátý březen. No jasně, máma má narozeniny. Přemýšlím, co koupím. Přemýšlela jsem takhle odjakživa, posledních pár let čím dál tím víc, čím bych jí udělala radost. Nejlepší bude květina, její zamilované karafiáty. Jo, to bude ono…

Narozeniny mám ráda. Vždycky se sejdeme, celá rodina, jsme spolu, povídáme si. Po tom, co jsem se odstěhovala na druhý konec republiky, jsou mi ty chvilky ještě vzácnější a neskutečně si jich užívám. Chvilek, kdy můžu být se svými blízkými.

Na Moravu se vracím ráda. Miluju ten kraj. Jako správný patriot, nedám na Moravu dopustit, i kdybych se měla rvát do krve, jako lvice o svá mláďata. Je to můj domov a moje vzpomínky.

Přemýšlím o svém dětství, prohlížím fotografie, staré pěknou řádku let. Koukám na svatbu svých rodičů, na sebe, jak jsem, jako pěkně vypasený mimčo, seděla jako pecka v kočárku…

Koukám na fotky svých sourozenců, na babi s dědou, na náš statek…

Na Stobu soutěžím se S7. Už druhý týden podporuju paní Martinu Utíkalovou a podporovat jí budu, až do konce. Né, že bych neobdivovala ostatní účastníky soutěže a ostatní silné, co v životě zvládli, zkusili a do čeho se pustili, ale takhle paní je mi nejvíce blízká, i když jí osobně neznám. Ale její nemoc je mi blízká. Velmi blízká a moc paní Utíkalovou obdivuji, že vše zvládla, že se nemoci dokázala postavit čelem, že svůj boj nevzdala a bojovala...

Nesmírně si vážím lidí, kteří pomáhají nemocným. Lekářů, sester, zdravotních pracovníků. Pro mě, je paní Utíkalová už vítězem teď a nemusí ani vyhrát v této výše zmíněné soutěži… je vítězem sama pro sebe a hlavně pro svou rodinu, která ji určitě potřebuje.

Pojedu na Moravu. Musím. I když na tyhle „výročí narození“se mi každý rok nechce. Pojedu tam, kde jsem se narodila i vyrůstala. Pojedu, zní mi v hlavě. Musím.

Ale dřív než moje kroky povedou domů, do toho známého domečku s oranžovou fasádou a živým plotem, musím ještě na hřbitov.

Ruku mámě už nepodám, dlaň jí už nikdy nestisknu, abych jí popřála k narozeninám.

Každý rok, už osm let, sice přemýšlím co koupit, ale vždy to karafiáty vyhrají. Měla je nejraději.

Opráším náhrobek s jejím jménem, prsty i pohledem pohladím fotografii a do vázičky, hned vedle bílé lucerničky, naaranžuji úhledně pestrobarevné květiny.

Chvíli stojím a mlčím. Kdysi dávno, když jsem byla malá a babička takhle stávala u hrobu dědy, říkala jsem si…o čem asi přemýšlí…co se jí honí hlavou.

Teď už to vím. Koukám na vyrytou fotku své mámy a vzpomínám na ní. Sama se pro druhé rozdala, pomáhala všem a všude. Jako zdravotní sestra na LDN rozdávala starým lidem opravdu hodně radosti. Smích a dobrou náladu milovala jako já. Pomáhala stařečkům vyhrávat boj, nad sebe samými. Pomáhala lidem po těžkých operacích…ale sama sobě pomoct nedokázala a svůj boj prohrála…

Tak mami, vše nejlepší k narozeninám. Bylo by ti krásných 55 let.

Proto apeluji na všechny, ať nepodceňují pravidelné kontroly u lékařů. Holky, choďte na mamografy, choďte na preventivky, dožeňte tam i své mamky, babičky, tety, kamarádky… nemyslete si to samé, jako moje máma, že Ona je přeci zdravá jako rybička… nepodceňujte zdraví, to je jen jedno. Kilo sem, kilo tam. Nepodceňujte něco tak křehkého, co se může kdykoliv podlomit. Zkuste si vždy, když opomenete jednu z lékařských prohlídek, vzpomenout na Vaše blízké…Zkuste se vžít do jejich situace…Zkuste si představit, že ztratíte někoho hodně blízkého…

Dnes to nebyl veselý blog… Prostě na mě přišla chmurná nálada a když to na někoho přijde, i když je rozený optimista a smíšek, nejde jinak a to zlý, musí ven…