Před pěti měsíci jsem si vzala svého prvního a snad i posledního muže. Jsem s ním celkem spokojená, jinak bych si ho asi nebrala :) a on se se mnou má taky docela dobře. Tolik na úvod.
  Není to ale parťák na hubnutí! Kromě toho, že jeho BMI se drží kousek nad hranicí podvýživy a má těžkou práci v autoservisu, rád jí večer u televize a dokonce i v posteli. Ale nedává se večeři, tu sní způsobně u stolu a pak hledá. Hledá až najde křupky, čokoládu, sušenku...když nic z toho nenajde, sežere aspoň salám z lednice - bez chleba. A není to lakomec, klidně se se mnou rozdělí. Vedle takového člověka se s hubnutím začíná těžko.
Po prvním týdnu sebekoučinku jsem shodila hned 2kila, tak jsem se samozřejmě chtěla pochlubit. Šla jsem za svým mužem, který, nutno přiznat, přestal v mé přítomnosti požírat čokoládu a křupky, (možná proto, že jsem žádné dlouho nekoupila...) a protože jsem se už naučila říkat mu většinu věcí na rovinu, šla jsem na to přímo a sdělila mu tu úžasnou věc o svém váhovém úbytku. Zkoumavě se na mě zadíval a zeptal se kde... Moje myšlenky se stočily k rozvodu, ale už jsem mu to odpustila, opravdu to není vidět a kromě toho, je velice těžké naučit muže lhát, když mají.

Dneska ráno jsem si pustila minutové cvičení (BeBe výzva, možná to znáte) a jasně jsem svému muži řekla, že bych byla velmi ráda, kdyby opustil pokoj, protože se chystám cvičit a rozhodně nestojím o jeho pobavený dohled. Neodešel.... Celou minutu (byla vážně dlouhá) na mě pobaveně a trochu nevěřícně zíral, odpustil si všechny komentáře, protože jsem mu pohrozila smrtí a na závěr zamumlal něco v tom smyslu, že by mohl příště cvičit se mnou. Jsem na to zvědavá a až se to stane, určitě o tom napíšu.

15.11.2012 nechci zakládat milion nových článků na téma muži, takže pokračuju.

Včera večer jsem po dlouhém nahřívání ve vaně konfrontovala své tělo se zrcadlem. Měla jsem takové visící poporodní břicho, které večer viselo přes kahotky trochu víc než ráno (zatracená gravitace), ale včera večer už neviselo. Dobře, ještě tam jsou nějaké záhyby po stranách, ale rozdíl je vidět na první pohled. Přiběhla jsem do pokoje, kde seděl můj muž před puštěnou televizí s nosem zabodnutým do počítače. Takže jsem přihopkala před něj s prstem zabodnutým do toho místa, kde býval velký tukový převis, a pokřikováním koukej koukej koukej! (je opravdu těžké, upoutat pozornost muže zabraného do virtuálního světa i když jste úplně nahá) a čekala jsem reakci. Reakce se dostavila. Na co? Pronesl můj vyrušený mžourající muž. Nevisí, upozornila jsem ho radostně s prstem stále ukazujícím na to místo. Co, pupek? pronesl můj bystrý muž. Ano, začínala jsem být lehce zklamaná z naprostého nedostatku jakéhokoli nadšení, když to můj muž konečně rozsekl svou nejoblíbenější otázkou: A co to znamená? Že jsi zhubla? Jo! krev se ve mně začíná vařit, nikdo se mnou nesdílí moje nadšení. Hmmm, zamručel můj muž a píchnul zpátky do monitoru.
Je opravdu těžší, než jsem myslela, vzbudit v mém muži zájem o moje nové tělo. Možná, kdybych někam zalezla a vylezla až za 30 kilo, že by si všimnul :)
A to nejsem ani protivná z hladu, ani mu pořád nepředhazuju, že tohle a tohle jíst prostě nemůžu, v podstatě ho svým hubnutím nijak neobtěžuju (kromě toho, že nechci, aby žral čokoládu v posteli), chci jen, aby si občas všiml.
Musím se toho o mužích asi ještě hodně naučit.

A jak vaši muži podporují vás?