Týden mezi jarmarkem a Bioakademií jsme přežila vcelku dobře, až na středeční přesun Kryštůfka do Prahy a na ten drobný fakt, že nám nestihli opravit ložiska u Nissana a my museli jet starou Felicií, která nemá dálniční známku a kterou normálně jezdíme jen na pole a po okolí. Naštěstí je Felda ověřený držák a jako obvykle všechno zvládla. Jen jsme vyvezli na výlet nůžky na stromy, náhradní hlavu do křovinořezu, nějaké dýně a kukuřice co byly v kufru. Snad se jim na Moravě líbilo - nestěžovaly si.

Ve čtvrtek jsme vyjížděli něco po šesté hodině raní z Prahy do Lednice (s velkým L:-)). Standa si naštěstí vzpoměl, že nemáme dálniční známku až u Brna, takže jsme se chytli kamionu a okolo pomníku s tankem na cca 27 km D2 jsme jeho stín neopustili - a dobře jsme udělali. Byli tam a kontrolovali známky. A proč to zmiňuju? Protože jen díky tomu, že jsme jeli po dálnici, jsme stihli registraci a úvodní raut. Na cestu jsme měli super vzorné žitné obložené chlebíčky (máslo nahrazuji jogurtem a je to jedlé) a chleba jsme měli i nakrájený sebou. První průser nastal hned po registraci - doslova a do písmene žranice - a před námi skoro hodina do odjezdu autobusu. A samozřejmě všichni kamarádi-farmáři, se kterými jsme se celý týden neviděli:-)) (Na to že se normálně vidíme jednou ročně jsme zvyklí, takže tohle tohle byl po jarmarku docela šok). A bylo potřeba jim to tam ochutnat. Dlouhlo jsme se držela s talířkem libového rostbífu, bylinkovým čajem a kouskem papriky a rajčete. Byla doba svačiny, takže to bylo zcela v pořádku. Ale pak se ostatní vrhli na sasovskou paštiku a začali jí řešit a kritizovat a chválit. No a samozřejmě padla výzva, že to musím taky zkusit, abych se jako (nejen) paštikový odborník vyjádřila (tady bych asi měla podotknout, že moji přátelé mě mají rádi a mají velmi vysoké mínění o mých degustačních schopnostech, většinou se to tedy týká vína a destilátů, ale mnozí už to přenáší i na poživatiny). Tak jsem vzala půlku pěkného celozrného chlebíku a nanesla jsem ten nejlibovější kousek paštiky, co jsem našla. Byla dobrá, ale trochu nevýrazná - tak jsme se shodli, že trocha bylinek by jí velmi prospěla a šli jsme si stěhovat věci do autobusu. (Pointa žádná:-))

Tohle všechno byl jen slabý odvar a dieta. Peklo nastalo až v autobusu. Při nástupu nám rozdávali PETky s vodou, což bylo chválihodné, ale také 2 bagety - výběr byl: prý se salámem, šunkou, sýrem a ještě nějaké. Koukla jsem na ně a vybrala nějaké co vypadaly, že v nich je jen zelenina.

Navíc nám sdělili, že vynecháváme tu nejzajímavější farmu, která v Rakousku je a to je Adamah a jejich bedýnkový systém. Češi to svádí na rakouskou stranu, Rakušáci později to svádí na českou stranu, takže klasika.

Asi za hodinu a půl, kdy autobus ještě bloudil někde 10 km za českými (pardon maravskými) hranicemi a vypadalo to, že se nikam nedostaneme, jsme z nudy začali rozbalovat bagety - čas oběda byl, takže OK. Moje se opravdu ukázala, že je s rajčaty a paprikou (v jídlokoučinku jsem pak při rekonstrukci zvolila sýrového mlsouna, abych se dostala aspoň na nějakou představu o svém dni), ale mazal jí někdo, kdo měl panickou hrůzu ze suchého pečiva - již částečně vytrénovaný odhad mi napověděl, že je tam minimálně 50 gr nějaké směsi - margarín s něčím. Standa svou se salámem identifikoval po prvním kousnutí - v nechutném margarínu snad byly ančovičky nebo něco s podobným obsahem soli. Akce vyvolává reakci, takže se mu po takové bagetě (na to není zvyklý, ani od své matky natož ode mně) udělalo blbě - což s jízdou v bloudícím autobusu není dobrá kombinace. Ale protože je to zkušený muž, tak vytáhl z příručního zavazadla domácí hruškovici a jal se svůj žaludek léčit. Za chvíli se léčil celý zadek autobusu... včetně mne.

Exkurzi na první farmě jsem zahájila nekompromisním požadavkem civilizovaného záchoda, což vyústilo v odvedení do domu (naštěstí se ukázalo, že nejsem sama) a pak jsme se přidali k ostatním, kteří už stihli pokročit od sušičky sóji na dřevní štěpku, přes termickou plečku a kombajn na mrkev velikosti našeho domu až k několika dalším plečkám a rotavátorům a hrůbkovačům. Komplexy méněcennosti se ozvaly za chvilku, až po přejetí na pole.

Objížďka polí jen prohloubila pocity všech zúčastněných - takhle exkluzivní biomrkev by mi v Čechách ani nikdo nevěřil. Tlumočník se začal ztrácet už u těch strojů a můj dotaz na pochmurnatku mrkvovou ho zanechal zcela beze slov, tak jsme přešli do angličtiny a vyřešili jsme všechny technologické záležitosti a ochranu (neprovádí žádnou) s Rakušákem sami. U dýní mi odmítli zastavit, tak jsem se k nim pak běžmo vracela asi 500 metrů od další zastávky, abych jim skoukla spon a vzala si vzorek na osivo:-)) (Aspoň něco jsem mohla napsat do fitkoučinku, za sezení v autobusu mi žádné kJ neubyly). Pak zase do autobusu a další sušička a čistička sóji a semen (pěkná), drobná svačinka - vynikající celozrnný chléb, domácí směsi bylinek a soli a máslo. Do toho něco hroznového džusu a bezová šťáva.

S další bagetou v autobusu - nevím jestli to taky máte, ale lidi hodně (včetně mně samozřejmě) často jedí z nudy - jsem myslím doplnila svůj dietní příjem kJ a to mě ještě čekal večer na vinařství. Po ubytování v hotelu jsme měli chvíli volno, tak jsme se šli projít. paní z recepce nám popsala cestu na místo určení a tak jsme se tam ještě s dalšími účastníky zájezdu, které jsme potkali cestou u dýní, odebrali. Než jsme si všimli, že mají ostatní zpoždění a zavolali jim, že jsme už na místě (samozřejmě na nás čekali u hotelu), tak jsme stihli lahvinku velmi solidního vlašáku. Bohužel jak já jsem držka drzá a když jde o víno neznám bratra, tak jsem se hned začala družit s vinařem a jeho paní (moc milá:-)) a tak u našeho stolu těch lahví pak bylo víc i u večeře, pak ještě byla degustace a i když jsem se docela držela, tak po vyplnění do sebekoučinku se tento raději zhroutil.

Kalné ráno v pátek ráno nevěstilo nic dobrého - hotelová snídaně by se ještě do limitu vešla, ale v autobuse čekaly včerejší bagety - naštěstí před námi byla už jen jedna farma - kde byla degustace fazolí a ukázka pěstování. A bohužel i další degustace vína. Autobus opět bloudil a nám se dělalo špatně všem a hruškovice i s jablkovicí byly zapomenuty v hotelové lednici (co nás štve asi nejvíc, je, že vzhledem k metanolovým problémům u nás - a dovedete si asi představit jak to líčí v Rakousku - jí pravděpodobně uklízečka našla a vyhodila) a ranní pivo nepomohlo. Dorazila to zastávka na Pálavě u Abrlů, kde na nás čekal burčák a mladého Jožku, co jel s námi spousta práce:-( Nevím co kdo řidiči řekl, ale dojel z Pavlova do Lednice za 10 minut a my už mysleli, že budeme potřebovat v těch zatáčkách igelitky.

A to nás čekal ještě večer - naštěstí odpolední panelové diskuze náš ušetřili, ta byla jen pro ministerské. Na penzionu jsme okamžitě usnuli a probrali jsme se akorát před večerním zahájením. Přesun na zámek byl dlouhý celých 200 metrů, takže opět nic do fitkoučinku (ano, ano, vyčítavě na mně svítí červeně a to se mi často nestává) a opět následovala žranice - jen s tím rozdílem, že někdo měl ten geniální nápad, že bude na nádvoří. Nezahřálo ani vynikající hovězí na mrkvi a víně (super libové a úplně exkluzivní) se šťouchaným bramborem (jen trochu), ani carpaccio ze svíčkové, po kterém se mi udělalo špatně, ani svařák (bez cukru samozřejmě), ani spousta vína. Nakonec cimbálistovi přimrzly prsty k paličkám a klarinetista odmítl strčit nástroj do úst a my se propili do střízlivosti. Lokše měly podivnou příchuť a chladly tak rychle, že nemělo cenu je jíst. Všem ostatním nástrahám jsem také odolala - žádné grilované maso, tentokrát žádná paštika apod. Samozřejmě jsme na místě setrvali až do konce a když začala obsluha k našemu velkému zděšení "balit" zbylé jídlo do odpadkových pytlů, tak jsme si nabrali dva vrchovaté talíře (poslední kousek paštiky dojídal Standa včera) a odešli jsme v pár lidech na penzion. (zvlášť špatně to snášela Jitka, která dodávala na raut zeleninu). Tak jsme dopili odnesené lahve a odešli jsme spát.

Ráno bylo ještě kalnější...

To be continued...

Poznámka pod čarou:
Snaha vyplnit pátek do jídlokoučinku mě přešla, když jsem dosáhla na nějakých 13 tis kJ a ještě jsem nebyla u konce. Což ale bylo hlavně zásluhou velmi realistického odhadu množství vypitého alkoholu. Ani mně samozřejmě nenapadlo se vážit v neděli, ale udělala jsem to až v pondělí. A k mému velkému překvapení je nějaké to kilo dole.