K pravidelnému cvičení mě přivedla jedna velmi banální záležitost a to i typicky ženská – můj pas(nejen) začínal mít větší rozměry, než vyžadovaly mé oblíbené džíny, a váha to nekompromisně potvrdila. To jsem zjistila loni na konci léta, kdy jsem  probírala svůj šatník ve snaze jej trošku vytřídit, protože praskal ve švech. Za posledních 14 let se šatník hodně rozrostl  a ne vše v něm bylo nositelné. Zvolila jsem kriteria výběru – „do čeho se vejdu“ a je k mému věku únosné,  věci obnošené a vzhledu již ne zcela vábného bez rozdílu velikosti, věci, které  k mému věku už tak nějak nejsou to pravé ořechové a věci z doby, kdy po těžké nemoci jsem vypadala jako anorektička, a na tuhle velikost již nikdy více. Při malé soukromé módní přehlídce jsem dospěla ke katastrofickému zjištění,  že do první kategorie „do čeho se vejdu“ téměř nic není a to co zbylo, tak žádný zázrak. Pěkné svršky všeho druhu na mě smutně „koukaly“ a já na ně taky. Na pořad přišla hamletovská otázka být či nebýt, což v mém podání znamenalo zůstat se současnými rozměry a změnit šatník nebo se zbavit nabytých kil a rozměry zmenšit na požadovanou velikost. To první jsem zavrhla z důvodů finančních ( z malého důchodu šatník nepořídím, i když budu nakupovat v akcích, slevách a sekáči), ale i z důvodů zdravotních a pocitových. Bývala jsem unavenější, bez nálady, do schodů jsem supěla jako lokomotiva a mé stafordce Pepině, která je hodně hyperaktivní pes, jsem tak nějak přestala stačit na velkých procházkách. Navíc k tomu přibyly bolesti zad a hrozba návratu do stavu před dvaceti lety, kdy mi hrozila operace páteře a další ochabování a úbytek svalů, kdy celá kostra bude v ohrožení. Tak nastala varianta dvě, zbavit se nadbytečných kil, kterých naštěstí nebylo ještě hodně, tak by to neměl být až tak velký problém i vzhledem k věku. Nejsem přívržencem  tzv. hubnoucích a zdravých jídelníčků, doporučovaných různými  výživovými poradci, s kterými se v poslední době snad roztrhl pytel, natož jednostranných „zaručených“ diet. Ke zbavení se přebytečných kil, je jediná cesta, přiměřeně jíst a zvýšit pohybovou aktivitu. Pohyb je součástí celého mého života, i když všechny sporty nebo pohybové aktivity byly na bázi rekreační. Poslední léta pak občasná cvičení jako pilates, zumba, posilování pro ženy, návštěva posiloven, ale to vždy jen tak nárazově, nepravidelně. Jediným pravidelným pohybem byly dlouhé procházky s pejskem, ale to v tuto chvíli bylo málo. Nejvíce z různých pohybových aktivit se mi líbilo cvičení v posilovně a navíc rozhodnutí pro konání této aktivity umocnil fakt, že nedaleko od domu, kde bydlím, loni na jaře otevřeli novou posilovnu. Pár cviků jsem již měla z dřívějších návštěv posiloven tak nějak zvládnuté, navíc jsem zabrousila na internet, jak je to s posilováním u seniorů a s posilováním všeobecně. Šla jsem na to  přímo „vědecky“. Načetla jsem spoustu informací, jaké jsou druhy cvičení a jaký mají účel, kde je jaký sval, čeho se vyvarovat a v neposlední řadě i  jak se stravovat, aby cvičení bylo umocněno ve svém výsledku. Nejvíce mě však povzbudilo doporučení, že i senioři by měli posilovat, aby nedocházelo k ochabnutí svalů a jejich nežádoucímu úbytku. Cesta byla zvolena, dala jsem dohromady oblečení na cvičení ( dcera, která sportuje, mě obdarovala sportovními podprsenkami, legíny a trička, nebyl problém, jen jsem dokoupila botasky) a 14. září loňského roku jsem vyrazila to zkusit. Při vstupu do posilovny jsem se setkala s údivnými pohledy, včetně „vrať se do hrobu“, ale to mě nezviklalo a šla jsem si vyzkoušet, co ještě zvládnu. Cvičební stroje mi nebyly neznámé a můj první pobyt byl takový testovací a zjišťovací, co ještě moje tělo zvládne. Nedopadlo to špatně, v posilovně jsem byla skoro dvě hodiny, kdy jsem si pěkně zacvičila, endorfiny se uvolnily a já jsem se cítila tak skvěle, jako bych vyhrála na olympiádě. Bylo mi zcela jasné, že tato návštěva byla první, ale zdaleka ne poslední. „Vlezné“ je také velmi slušné, jeden vstup je za 60 Kč na dobu neomezenou, nebo permice na měsíc za šest set.  První měsíc, pamětliva jedné zásady, „nepřepálit“ a nezničit se hned na začátku, jsem chodila tak dvakrát, třikrát týdně, získávala jsem na jistotě, začal vznikat můj první tréninkový plán, kdy jsem začala zařazovat i náročnější cviky a počet cviků se i nadále rozšiřoval, postupně jsem přidávala i zátěž. Po měsíci jsem se začala cítit tak nějak lehčeji, do schodů jsem přestala supět, bolesti zad začaly ustupovat a po dlouhé době jsem otočila hlavu bez problémů, protože jsem byla na tom tak nějak podobně jako hostinský ve filmu Vesničko  má středisková, kdy mu doktor, kterého úžasným způsobem zahrál pan Hrušínský, radil, aby se otáčel celým tělem. Z říjnového důchodu jsem zakoupila svoji první permici, pohledy cvičících svalovců už začaly být obdivné, ostatní  návštěvníci  posilovny, kteří by mohli být nejen mými dětmi, ale i vnuky, mne začali zdravit s úsměvem. A moje intenzita a frekvence cvičení  se zvedla na obden. Po dvou měsících jsem našla odvahu vyzkoušet ony džíny. Moji radost, že se do nich pohodlně naskládám a bez problému je zapnu, nelze ani popsat a bylo zcela jasné, že šatník je zachráněn. I váha si mě začala zase vážit, kdy ukazovala téměř o šest kilo méně, počínající tuková pneumatika kolem pasu „splaskla“ o 8 cm, na zadku a stehnech ubyla neforemná rosolovitá hmota. I můj jídelníček prošel malou úpravou.  Jeho skladba v základu zůstala zachována, přibylo více zeleniny, snížila jsem asi o třetinu příkrmy všeho druhu, živočišné tuky jsem v některých jídlech nahradila rostlinnými. Pravidelně a v malých dávkách jsem jedla vždy, ale teď  jsem jen skladbu jídelníčku upravila podle cvičení, tj. správné dávkování sacharidů, tuků a bílkovin před a po cvičení. Dodržování pitného režimu bylo vždy samozřejmostí. Na cvičení si nosím ovocné šťávy ředěné vodou a výrazně jsem omezila konzumaci vína, které jsem sice v malých dávkách ale pravidelně popíjela. Můj šestý měsíc cvičení už vzal pěkné obrátky, chodím do posilovny denně a střídám pravidelně dva druhy cvičení. Jeden den je to indiánský běh na běžícím  páse po dobu minimálně 60 minut a pak lehké protažení svalů a pozdrav slunci. Druhé cvičení je zaměřeno na posilování na cvičících strojích proložené aerobními nebo strečinkovými cviky po dobu 60 minut, kdy začínám zahřátím svalů na běžícím pásu a po ukončení cvičení nastupuje ještě rychlá chůze na páse alespoň po dobu 20 minut. No dalším pohybem jsou procházky s Pepinou, které už opět „stačím“ a snažíme se i spolu běhat. Jednoduše a stručně řečeno, díky džínám jsem se dala  na cvičení, které se stalo součástí mého seniorského života a je pro mě ten nejlepší dopink a  ta nejzdravější droga, která  mě udržuje ve skvělé kondici a dobře a pozitivně naladěnou. Vše ostatní co dělám,  dělám s lehkostí a nadhledem a i ty činnosti, které zrovna nejsou u mě v oblibě zvládám s pozitivnějším přístupem. Na závěr mi moje ješitnost nedovolí se pochlubit se související aktivitou, kterou je účast v soutěži Proměna, kterou vyhlásila posilovna do níž docházím cvičit. Bude hodnocena změna postavy dosažená především cvičením za dobu šesti měsíců ve dvou kategoriích muži a ženy.  Soutěž začíná právě v těchto dnech. Jdu do ní plnou parou, mám sestavený tréninkový plán a jídelníček. Chuť a odhodlání mi v žádném případě nechybí, těším se na to, jak si to „rozdám“  o s hodně mladšími ročníky, pro které, jak si myslím, jsem docela slušná konkurence. Jsem však nohama na zemi, je mi jasné, že budu muset „máknout“, být disciplinovaná a sama k sobě přísná.  Nedělám to pro výhru v soutěži, ale pro výhru nad svoji pohodlností a leností a v prvé řadě pro své zdraví a pro dobrý pocit, že ještě nejsem na cestě do starého železa, vždyť  mi bude teprve 63 let a kus aktivního života je ještě přede mnou a  já ho  chci prožít v pohodě a v dobré psychické a i fyzické kondici. Naplno se věnovat  i nadále svým  koníčkům a zálibám, ke kterým patří pečení, fotografování, grafika na PC a úprava fotek, krásné a dlouhé  procházky s pejskem, poradenství v životním prostředí, luštění sudoku, zajít si do divadla, koncert , výstavu nebo si i jít zatančit, a v neposlední řadě být dobrým společníkem mých bábrlinek. Mým ještě jedním takovým  tak možná trošku odvážným a troufalým přáním je, absolvovat kurz pro osobní trenéry fitness se zaměřením na seniory a ženy 50+ a získat certifikát.  Tím pak rozšířit své činnosti o další aktivitu – pomáhat  naučit cvičit i „starší“ ročníky, protože začít se dá vždy a v každém věku, přiměřeně zdravotnímu stavu, chce to jen se rozhodnout a dát se do toho, nezůstat sedět s výmluvou, to už nejde, jsem starý(á). Když se chce, jde všechno, pravda někdy ztuha  a pomalými krůčky, ale stojí to zato.