V naší mateřské školce působím málo přez rok ale už vloni jsem zaregistrovala, že si v kuchyni dáváme malé dárky. Je to předposlední pracovní den, protože ten poslední se uklízí a chodí naši maličcí gratulanti. A tak jsem vyrazila do práce vybavena svátečně nazdobenými hyacintami, ke kterým jsem přidala kámen přátelství Růženín a krásně ozdobený čaj, vzala jsem ochutnat své ozdravěné vánoční cukroví a taštičky jsem připravila na místa, kde si dáváme dopolední šálek kávy. Kromě drobnůstek jsem ale dostala ještě pečlivě zabalené a nazdobené balíčky a pokyn: To rozbal až o Štědrém večeru. Někdy koncem listopadu jsem se zmínila, že budu letošní vánoce trávit se svými psími parťačkami a po večeři si rozsvítím svůj maličký stromeček s ozdůbkami z Rautisu, dám si k němu dárky, které dostanu a u kterých mi vychování dovolí je neotevírat i ty, které už jsem na znamení úcty k dárcům rozbalila, budu je brát do ruky a myslet na ty, kteří ačkoliv by se mohli spokojit s podáním ruky a přáním hezkých váncoc vymysleli maličkosti, které potěší lidskou dušičku, A moje kolegyně chtěly být mezi těmi, se kterými budu obrazně stát 24.prosince u vánočního stromečku.

Podle dárečků, milých maličkostí, podle krásných předvánočních setkání vím, že jsem na správné cestě. A je toho tolik, že se v té záplavě asi bude můj malinký stromeček ztrácet.

A odpoledne se objevil ještě jeden ježíšek, který na sebe vzal podobu sousedky a kamarádky. A na stole teď stojí perníková česká krajina se svíčkou.

Moje vánoce začínají vonět čajem, perníkem a hlavně tím nejcennějším, co my, lidé umíme dávat. Přátelstvím.