Včera jsem byla odpoledne U krtka. Mají tam skvělou zmrzku a pokud jsem v Praze, stává se páteční zmrzka pomalu ale jistě mým rituálem. Ke stolku si se mnou přisedly dvě maminky s malými dětmi a i ony si chtěly vychutnat svoji zmrzlinku. Asi čtyřletý chlapeček se nudil a maminka se asi pomalu ale jistě loučila s vidinou klidné chvilky. Začala jsem si s mrňousem povídat. Jen tak. O pávech, které tam mají, o zvědavých kozičkách, o bioparku Štít Klamoš, krerý mají za rohem - Byli z Nymburka - o naučné stezce v Jesenici, o jahůdkách ve Vraňanech, o zmrzlině v Ralsku a prckové moje povídání hltali jako pohádku. (ale maminky psaly něco do mobilů), v klidu si lízaly svoji zmrzku a pak byl čas se rozloučit. Ten rošťák mi gestem dospělého chlapa podal na rozloučenou ruku a maminky poděkovaly a se slovy : ta místa, o kterých jste vyprávěla dětem jsme si zapsaly a určitě se tam s dětmi vypravíme. A děkujeme za tu zmrzlinu. 

Dnes rábno jsem se vypavila do obchodu pro pečivo. Zastavila jsem se u masa, kde uštvaná prodavačka doplňovala zboží a já jsem si všimla, že jí padá přepravka s masem. Přepravku jsem "zastavila" držela jsem jí, dokud prodavačka zboží nevyndala do chladícího pultu. Teprve pak si všimla, že jí někdo pomáhá. Lidičky. Té paní se úplně rozsvítil obličej a už to nebyla uštvaná holka ale člověk.

Odpoledne jedu, kam jinam, na cvičák a tak jsem pekla něco ke kafi - piškotovou roládu s mascarpone šlehačkou. Dva kousky jsem odkrojila i pro sousedku. je sama a určitě pro sebe nepeče (taky bych nepekla) A řekla bych, že jsme dnes pily svou ranní kávu sice každá ve svém bytě ale i tak spolu.

Jsou to sice maličkosti ale znamenají hodně. A myslím, že bychom měli čas od času nevidět jen sami sebe ale i své okolí. Tak, jak je to i tady