V sobotu jsem zašla za svým vjetnamským kamarádem a požádala ho o jídelní hůlky.Byl hodný a dal mi ty lepší,potažené ochranným lakem proti působení kyselinám v jídle.
Věřila jsem,že když budu jíst pomalinku,zasytím se více.
No...věřit je někdy málo.
Moje autovýuka vypadala asi takto:

*podivuji se dokonalému vzhledu hůlek a přemýšlím,jak je správně uchopit
*uchopení mi stále nejde a hůlky kloužou a padají
*jdu si pro ubrousek a lavorek,abych je mohla po každém spadnutí opláchnout a osušit
*tuším,že se drží dvěma prsty a třetí je podpírá,ale moje vidiny z honkgonských hororů  a KillBilla jsou matné
*pouštím si youtube
*snažím se napodobit držení a obepínám první slepenec rýže
*rýže mi vystřelila na stůl
*lžící ji vložím zpět do misky a zkouším to znovu
*teď mi ji shodil vítr zvenčí na zem
*odsunu se od okna ,ale tam na nabírání nevidím
*jdu zpět k oknu ,ale zavřu ho
*chytím hůlky oběma rukama a stlačím rýžový chuchvalec
*venku díky větru prásknou dveře a rýže mi spadne úlekem do misky
*magi mi šplíchlo do oka,pálí mě
*se zavřeným vmytým jedním okem se opět pokouším uchopit kvádr
*pachtím se
*aha!rýže klouže proto,že je mokrá!
*vylívám omáčku a nabírám suchou novou rýži
*už už byl kus u pusy,v poslední chvíli mi selhal stisk a opět spadla
*potím se a otírám si obličej. zapomínám,že mám ruce od toho magi a pálí mě už i druhé oko
*sevřu obě hůlky ležmo k sobě a snažím se to nabrat jako na lžíci
*přepadne mi po druhé straně
*ruce se mi klepou víc a víc,nepomáhá ani držení oběma rukama
...........( po 10 minutách snažení se)
*rezignuju,hůlku do rýže zabodnu,hůlka ujede po keramické misce a vše se převrátí na koberec.

Schytám lepan od přítele a pes mi sežere rýži dřív,než ji stačím posbírat.
Pro dnešek jsem vyřízená,hůlky hážu do koše.

Při tom snažení jsem se nasytila víc,než kdybych to snědla.
Skutečně mě přesla chuť na cokoliv.
Jsem k ničemu.
---------------------------------------------------------------------------------------------
(22:10)
*tajně se kradu vyhrabat hůlky.
*Omývám je a zkouším to znovu u televize.Tentokrát lovím zeleninu
*Zabrala jsem se do DVDčka a nepostřehla jsem, že jsem zeleninu dopravila tam,kde měla být.
(Prošvihla jsem ten perfektní okamžik!!!)

Bolí mě ruce a oči mě pálí ještě teď.
Pes čeká u stolu,kdy mu co spadne a přítel na mě výmluvně pokašlává,když si zase vařím rýži.
V Asii by ze mě měli radost!

(p.s.Pro odpoutání myšlenek od jídla terapii pomocí hůlek vřele doporučuji.)