Zdá se, že publikace mého včerejšího románu selhala. Tak teda krátké opáčko, než se vrhnu na dnešní den:

Nejdřív děkuji za vaše komentáře, jsou pro mě inspirací.

1. Srovnat si to v hlavě, bez toho nic nefunguje (stále v procesu).

2. Dostatečně odpočívat. Ne, šest hodin není dostatečně, pokud zaspávám, usínám na hodině a po cvičení (pokud se k němu přemůžu) usnu na karimatce.

3. Můžu jíst cokoli chci. Fakt. Jakože i čokoládu a tak. Ale nemusím. Ale můžu. Není to ideální, následky znám, cílem je zbavit se závisloti na cukru, ale neblíží se apokalypsa, kdy mám "poslední den na to dát si všechny ty věci, co už pak nikdy nebudu moct". Uf, docela se mi ulevilo.

Dnešní téma je trochu otřepané, ale stále pravdivé "Buď lepší, než jsi byla včera". No, včera jsem nebyla nic moc, takže jsem si myslela, jak dneska nezaválím. Hmm...

Naspat se mi podařilo jen sedmičku, ale to kvůli tomu, že jsem nemohla dlouho zabrat (takže jakože splněno, spát jsem šla brzy). Taky jsem si docela klidně dala čokoládu, akorát... jsem to s ní jaksi přehnala. Cíl nepostavit se z toho na hlavu (vlastně postavit - chvíli jsem pak dělala stojky, je to dobrý na ruce a břicho) vyšel, ale na řadě je nejspíš další závazek.

Ale nejdřív tak trochu o sportu. Já mám sport ráda, hodně ráda. Jenže jsou tu dvě jenže. První jenže je, že momentálně žiju v zahraničí (jeďte pořád na východ a až přejedete Sibiř, tak tam) a na své běžné sportovní aktivity tu nemám vybavení, často ani zázemí a vzhledem ke speciálnímu studijnímu programu ani tolik času.

To by zas tak nevadilo, protože taky ráda běhám a cílem je maraton, jenže přichází na řadu druhé jenže, kdy jsem si před dvěma měsíci natrhla svaly v kotníku (vynášela jsem smetí) a od té doby je utrum. Tak za měsíc se k běhu snad už vrátím, ale komu se chce čekat měsíc, když se za tři týdny chystá k moři...

Takže ráno jsem vylezla z postele, zapnula si posilování s Jil a zkusila, co to udělá. No, nebavilo mě to. Slušně jsem se zapotila, neumřela jsem, ale nebavilo mě to. Ale 1. to není náročné na kotníky (cvik, který je nahrazuju klikováním), 2. člověk si to v klidu odcvičí v pokoji a nemusí se starat, jestli u toho funí nebo se potí a 3. věřím tomu, že po šesti (v mém případě po třech) týdnech to bude vidět. Můj další závazek tedy zní: Ráno z té postele prostě vylezu o půl hodiny dřív a odcvičím to. Je to třicet minut. Třicet minut člověk může strávit i na záchodě, když na to přijde...

A abych se vrátila zpátky k jídlu, protože "špatnou stravu nepřecvičíš" (škoda, že znalost mouder automaticky neimplikuje jejich využívání v praxi), omezuji tímto slavnostním výrokem sladkosti na jednu věc denně, pokud ji vážně budu chtít (je fakt blbý jíst sladkosti a pak si uvědomit "ale já jsem na to vlastně neměla chuť", ale známe to, stává se). Takže v souladu s předchozím závazkem - cokoli chci, naprosto v klidu, ale jen když to chci a jen jednu věc za den, pokud vůbec.

To by mělo pro dnešek stačit. Nejradši bych obrátila svůj život naruby teď hned, ale o to už se pokouším docela dlouho a v praxi to nefunguje. Takže buď každý den lepší, než včera, ale dva nebo tři kroky jsou v pohodě, nemusíš hned uběhnout maraton.

Ps: Objevila jsem kouzlo "sebekoučingu". Protože se systém úplně neslučuje s mojí představou ideálního stravování, dřív jsem ho nepoužívala, ale teď když do něj naklofu všechny údaje (od oka, nemám tu váhu), překvapuje mě, kde je kolik sacharidů nebo že té zeleniny jsem snědla pořád dost málo, na to, že mám pocit, že jí jím až, až...