Tak takhle žije můj sedmnáctiletý synáček s mými zdravými pokusy :-D - sepsal své zážitky o novém členu rodiny - Smoothie maker

Byl to jeden z těch večerů, kdy jsem se vrátil domů po celodenní námaze, vyčerpaný a zbitý od krutého světa za dveřmi našeho domova. Slunce už dávno zašlo a můj mozek se už předchozích několik hodin dohadoval s žaludkem, co dobrého si dnes večer nachystají. Tušil jsem, že v lednici je ještě někde schovaný domácí sulc a i kdyby ne, byla tu spousta jiných věcí, které se hodily na chleba. Rodiče nebyli stále ještě doma a já jsem se chystal popustit uzdu své představivosti a nechat žaludek dělat si, co chce. Jen co jsem dorazil domů, vyrazil jsem do kuchyně. Ještě předtím jsem si samozřejmě ověřil, že nikdo není doma. Nechtěl jsem, aby mě někdo přistihl, jak si popouštím uzdu, což mohlo skončit i velmi nepěkně a to i tak, že bych si mohl na chleba namazat hořčici. Nicméně na nic z toho nedošlo. Ve chvíli, kdy jsem přišel do kuchyně, mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Byl to jakýsi úbytek prostoru v mém zorném poli, který mi naznačil, že je důvod se něčeho obávat. Můj mozek, který zrovna přemýšlel, kde je hořčice se zarazil a zaměřil svojí pozornost na onu část zorného pole. Zděsil se a běžel to říct žaludku. Tak se společně krčili a svíjeli v křečích hrůzy. Na lince stál nový mixér. Vedle něj sklenice s lístečkem. Stálo na ní: „Dej si Smoothie. Asi už pak nebudeš mít na nic dalšího místo.“. Upřel jsem svůj pohled na sklenici onoho něčeho, co hrozilo každou chvíli vyskočit ze sklenice a začít pojídat obsah naší kuchyně samo. Mozek několik vteřin uvažoval, jestli by nebylo možné předstírat, že jsem lísteček a mixér přehlédl, ale pak usoudil, že něco podobného by mu neprošlo, už jen proto, že abych si udělal cokoliv jiného, musel bych nejdřív mixér někam posunout a sklenici také. Když zavrhl i všechny ostatní možnosti, bylo jasné, co se musí stát. Musel jsem se poprat sám se sebou, vyhrát a ještě to vypít. Kromě sklenice onoho něčeho se navíc nabízela piksla plná červené papriky, kdyby mi náhodou ještě zbylo místo v žaludku a já se chtěl zdravě dorazit. Pohlédl jsem na sklenici. Jistě byla to jen sklenice plná rozmixovaných kusů ovoce zeleniny a všeho možného, ale já jsem si už jako malý vypěstoval averzi k tekuté stravě a rozhodně jsem se jí nehodlal zbavovat. Nejen to. Už od mala, jsem bojoval za teplé večeře. Tento nápoj ztělesňoval mojí prohru. V té chvíli mi došlo, že budu muset bojovat za právo mít alespoň večeři v pevném skupenství natož teplou. Naštěstí jsem byl už zvyklý na leccos a tak jsem postupoval podle osvědčeného postupu, který nás učili ve škole na hodinách chemie. První jsem ověřil barvu a tvar. Ve světle lamp jsem ji odhadl na oranžovou až červenou. Tvar měla podle obrovské sklenice, do které se toho vešlo alespoň půl kýble. Další na řadě byl test hustoty, chuti a vůně. Lehce jsem si přivanul pach rukou, abych v případě, že to bude jedovaté, nebyl okamžitě přiotráven a odsouzen k potupné smrti, otráven zeleninou. Další na radě byl test chuti a konzistence. Chystal jsem se zkusit obojí najednou, ale nepodařilo se mi to. Jen co jsem zvedl sklenici, abych onen „smoothie“ vypil, jak jsem to viděl v mnoha vábivých reklamách, nic se nestalo. Test konzistence nicméně vyšel perfektně. Byly pouze dvě možnosti. Buď hmota ve sklenici nabyla vědomí a odmítala se dobrovolně nechat sníst, anebo byl doma připravený smoothie tak hustý, že se ani nehnul. Dosud nevím, která odpověď byla správná. Obě byly nanejvýš zneklidňující. Když tedy test chuti selhal, rozhodl jsem se povolat na pomoc lžičku. Bylo však třeba dát si pozor a nesáhnout pro kovovou, která ničila všechny pro tělo prospěšné vitamíny. Už jsem s tím měl své zkušenosti, a proto jsem automaticky sáhnul po lžičce plastové. Ponořil jsem jí do sklenice a tak nějak jsem instinktivně očekával, že zasyčí a zmizí pod hladinou beze stopy. Bohužel se nic nestalo a tak jsem mohl dál pokračovat v útoku na obludnou kaši. Test chuti dopadl nad očekávání dobře. I přesto jsem však nemohl přiznat, že mi to chutná, i když vzhled nebyl zrovna nejvábnější. Někdo se může divit, proč nemůžu prostě říct, že mi to chutná, ale v té chvíli jde hlavně o princip. Dobře, možná je ta hmota lepší než kus chleba se sýrem, ale co až jednou dojde třeba na buřty nebo salám? To všechno by bylo také ztraceno, kdybych to přiznal. Naštěstí jsem nic z toho nemusel řešit. Během výroby našeho nového a zázračného mixéru se totiž přihodila jedna či více konstrukčních chyb, které vedly k tomu, že některé části odmítly zůstat připojené k těm ostatním částem a vydaly se vlastní cestou zpátky na reklamační oddělení. Zkrátka upadl displej, pomocí kterého se mixér ovládal, a my jsme hned další den ráno jeli mixér reklamovat. Rodiče to považovali za konspiraci vedoucích korporací, nicméně já v tom vidím vyslyšení mých úpěnlivých proseb, které jsem celou noc vysílal komukoliv, kdo tam nahoře byl ochoten poslouchat.