Přestala jsem zaznamenávat den po dni. Nebyl na to moc čas. Rozhodně si to nevyčítám, místo blogů na STOBu píšu diplomku, za což se tedy musím pochválit, protože nikdo jiný to neudělá tak hezky a tak často, že? :-) A kromě toho nebylo moc co ke chlubení, semaforky zářily všemi barvami jako vánoční stromeček. A co? Já se z toho věšet nepůjdu.

Vlastně jsem tak přišla na docela zajímavou věc. Na těchhle stránkách se cítím dobře a myslím, že se tu cítí dobře většina lidí, mimo jiné i proto, že jsme všichni na stejné lodi a navzájem se chceme podpořit, ne si ubližovat. Co si budeme nalhávat, nenávisti mezi lidmi je strašně moc a pod rouškou anonymity všemocného internetu se projevuje velmi snadno. Diskuze pod články ve zprávách není možné číst, aniž by člověk neměl pocit, že se pak musí jít osprchovat. Sama jsem udělala zlou zkušenost, když jsem měla vlastní webové stránky o svém koníčku. Chodily mi nenávistné maily, v jednom mimo jiné stálo, že jsem tlustá p**a. Tohle někdo napsal mně, když jsem na střední škole měla devětačtyřicet kilo a všichni spíš přemýšleli, jak bych měla přibrat! Tady mi zatím nikdo pod blog nic ošklivého nenapsal a já doufám, že to tak i po dnešku zůstane.

Domnívala jsem se, že tady si lidé vůbec neubližují, ale když člověk pročítá diskuze, občas přece jenom trochu ano. "Pokud tohle nevíte, vraťte se na základní školu." No, na základní škole jsme se učili také vzorec pro výpočet kvadratické rovnice, jak krystalizuje který nerost a kdy byl postaven Karlův most. Ruku na srdce, kdo tohle všechno vysype z rukávu? Kdybych se nevěnovala matematice, i s tou kvadratickou rovnicí budu mít problém, Karlův most bych možná přibližně odhadla, ale kameny jsem úspěšně zapomněla okamžitě po skončiní školního roku. (To byla taky moje jediná trojka z přírodopisu...) :-)

Proto to ale neříkám, v diskuzích mě zaujala jiná poznámka týkající se sebekoučinku. "Všichni, co jste se rozhodli to ignorovat, se na to rovnou vykašlete." A proč? Copak je tady místo jen pro dokonalé? Něco vám řeknu: Ignoruju všechny údaje v sebekoučinku. Body za pravidelné snídání jsem snad ještě ani jednou neviděla, přestože snídám každý den stejně a procenta příjmu se povedou podle toho, jak holt jím během zbytku dne. Když jsem na oslavě padesátin jedné kolegyně neodolala posvícenským koláčům, skočily mi do červených čísel všechny semaforky. No a? Tak jsem šla večer na aerobic, aby byl zelený aspoň fitkoučink. Sebekoučing je zpětná vazba, jistě, řeknu si, holka, tohle bylo blbě, ale tak to zítra zkusím líp. Nebo bych si měla říct, že pokud nezvládám udržet všechny zelené, že tu nemám co pohledávát a měla bych to vzdát? Proč by? V loňském cyklu jsem měla týden dovolené, kdy jsem se úplně pustila z řetězu a jen zaznamenávala, co jím. A i v tomhle byly semaforky, třebaže všechny červené, nesmírně prospěšné, alespoň jsem si uvědomila, že mezi přáteli člověk skutečně sní bez nejmenších problémů i dvojnásobek toho, co za běžného dne. Pro mě jsou semaforky zábava, a když nejsou zrovna zelené - no tak nejsou. :-)

Omílá se to tady a nejen tady pořád dokola, že hubnutí, dieta nebo vznosněji řečeno přechod na nový životní styl nesmí být stres. Toho mám dost z okolí, proč bych si měla vytvářet další ještě sama? Ještě se mi to nestalo a doufám, že ani nestane, ale můj osobní pocit je ten, že jedna třeba jen maličko negativní poznámka pod blogem nebo v diskuzi by mě od jakékoliv snahy se sebou pracovat odradila daleko snadněji než sem tam nějaký ten červený semaforek. Ovlivnit semaforek je totiž v mé moci, když budu chtít. Ovlivnit zlobu v ostatních lidech... není.

Ale abych nekončila tak negativně... Přivedla jsem k semaforkům i svého přítele. "Na zkoušku", jak řekl. Když byl v sobotu u mě, sestavila jsem mu profil, aby mu sebekoučink spočítal doporučený příjem. Další věc, ke které jsou semaforky skvělé. Nedonutím ho, aby si vedl sebekoučink sám, ale takhle aspoň uviděl, co všechno sní, což si asi doteď neuvědomil. Ráno voněl v kuchyni čerstvý chleba, tak si pořádně zakrojil. Krajíc jsem zvážila a zase mu ho vrátila, jinak nic. Když jsem mu pak v sebekoučinku ukázala, kolik denního přijmů si právě spocíval jenom snídaní, nechtěl věřit. "Vždyť jsem snídal suchej chleba a čaj!" No jo, jenže chleba asi půl tuny a ten čaj byl sladkej. Takže co bylo platný, že jsem o víkendech vyvařovala dietně, jakmile jsem ho pustila z dohledu, jedl stejně všechno, co sám považoval za správné. Semaforky mu ukázaly, že úplně všechno správně není. I když si nebude jídlo sám nikdy zapisovat, přece jen nad ním bude víc přemýšlet. Už to stačí. A jsem tam, kde jsem začala. Nemusím mít všechny semaforky zelené, i bez nich je začít o jídle trochu přemýšlet krokem správným směrem.

Všem spolubojovníkům přeji hlavně žádný stres. A že všechny semaforky nejsou zelené? Jednomu uvěřte: Můžou být. O tom si rozhodujeme jenom my sami. Všechny můžou být zelené, kdykoliv budeme chtít!