Nějak jsem ze zdejších povzdechů a článků získala dojem, že po sladkém lidé obvykle sahají, když si chtějí spravit náladu. Asi nejsem normální člověk. Posuďte sami:

Dostala jsem chuť na něco sladkého. I vytáhla jsem ze skříně krabici se zbytkem želé arabesek a položila jsem si ji vedle počítače. K takovému mlsání je nejlepší nějaká relaxační činnost. Co takhle přečíst si noviny? Jo, to bude ono...

Zatím asi nic neobvyklého. Mám podezření, že tohle denně dělá mnoho lidí – možná i někteří z vás. Že já svýma očima z papíru nic nepřečtu a musím všechno mít patřičně velkým fontem na monitoru, na věci mění jen to, že se s novinami nebo knihou nemůžu rozvalit v křesle, ale musím sedět u počítače.

Otevřu tedy svůj oblíbený internetový plátek a začtu se do prvního článku. Po dvou odstavcích se dostavuje stav totálního znechucení. Zatracená politika! Ani titulek dalšího článku neslibuje nic pozitivního. Co teď?

Já si snad něco udělám. Třeba... horkou koupel! To je ono! Opouštím monitor a přemisťuji se do koupelny.

Po půlhodině ji opouštím spokojená a v dobré náladě usedám k počítači. Hele, noviny. Fuj, to teď nechci! Radši se ještě podívám na STOB. Kde mám myš? A hele, arabesky. Vždyť jsem tu krabici kvůli té zatracené politice ani neotevřela, nějak mě na ně přešla chuť. Šup s nimi zpátky do skříně!

Tak řekněte – jsem normální?

No, radši neříkejte nic. Já vím že normální rozhodně nejsem. A kdo z nás je vlastně normální?

Tak dobrou noc – nebo dobré jitro, podle toho, kdy to čtete :-)