Na STOBu už jsem asi rok a půl. Svůj hubnoucí cíl se mi podařilo s pomocí Sebekoučinku splnit už loni, celkem jsem shodila asi 15 kg. Pak jsem ještě nějakou dobu jela "udržovací" cykly a nakonec jsem to zkusila bez něj. A zatím se mi daří váhu si jakž takž udržovat.
Vážím se pravidelně, drobnými denními odchylkami ve váze se nestresuju, ale vypozorovala jsem určité zákonitosti, co napomáhá hubnutí a co naopak "leze do tloušťky". Nechci v žádném případě tvrdit, že to, co je obvyklé u mě, musí platit i pro ostatní, nicméně snad to nebudou postřehy úplně nezajímavé.

Kdy hubnu

• Když mám dost vlákniny. Zjistila jsem, že když mám dostatek vlákny, udržuje se mi váha snadněji. Pokud usoudím, že vlákniny nemám dost, přidávám si do jídla lžičku psyllia. Jestli kýženého efektu je dosaženo tím, že vláknina vlastně zvyšuje objemnost stravy a mně se zdá, že jsem sytá a ve skutečnosti sním méně kalorií, nebo je to jinými projevy vlákniny, netuším. Ale fakt je, že s vlákninou se mi hubne líp.
• Když mám víc pohybu. Teda pohyb a já, to nějak k sobě nepasuje. Cvičit nechodím, sport neprovozuju, na procházky nechodím... Ale fakt je, že když mám víc fyzické námahy (třeba sekání přerostlé trávy na zahrádce) bez zvýšeného příjmu, jde váha obvykle taky trošku dolů.
• Když nemám čas se najíst. Jsem, co se jídla týče, celkem flexibilní. Pokud se nenasnídám, hlad nemám. Oběd mi moje biologické hodiny nahlásí asi ve dvě – když se do tří nenajím, hlad přejde. A pak po celém di na nohou přijdu domů a v šest mám hlad jako vlk. Pokud se ovládnu a nesním trojnásobnou večeři, ale jen normální porci, projeví se to úbytkem váhy. Ovšem – a to tady teď zdůrazním – jen dočasným. Brzo se váha zase vrátí na původní hladinu. Prostě hladovka je opak "žranice" o níž se zmíním v části o tloustnutí..
• Nemoc. Ano, při nemoci hubnu, i když nechci. Když jsem nachcípaná, organismus zřejmě na vlastní léčení a rekonvalescenci potřebuje energii, kterou bere ze zásob, a není to tím, že bych při nemoci méně jedla. Loni na jaře jsem měla dlouhodobě kašel, bolesti zad, střídavě přicházela a odcházela zvýšená teplota, potýkala jsem se s tím víc než měsíc. A hubla jsem. Tehdy jsem byla na Sebekoučinku, takže jsem si vše pečlivě zapisovala. Zvýšila jsem si dávky, abych nehubla tolik. Pak jsem si je zvedla ještě jednou, úbytek váhy se moc nezastavil. Konečně jsem se uzdravila – a jejda! Váha během týdne vylétla dost razantně nahoru. Příjem jsem okamžitě srazila dolů na původní hodnotu, tělo si to srovnalo a vše bylo zase v pohodě.

Kdy tloustnu

• Žranice. Někdo tomu říká zhřešení. Znáte to, prostě ta situace, kdy toho člověk sní o dost víc, než by podle Sebekoučinku měl. Vypozorovala jsem, že váha se nezvýší hned bezprostředně následující den, ale až ten další, nebo dokonce ještě další. Když po žranici zase dodržuju správný vyvážený jídelníček, váha během následujících dvou třech dnů zase samovolně klesne na původní hodnotu. Zřejmě má můj organismus pro daný příjem nějakou "rovnovážnou" hodnotu, kterou si drží, i když se nárazově příjem vychýlí jedním či druhým směrem (viz jednorázová hladovka při hubnutí – taky má jen dočasný efekt). Tenhle rovnovážný mechanismus funguje, jen když se jedná o mimořádný výstřelek, lépe řečeno, když má tělo čas udržovat rovnovážný stav a bere ho jako normu. U sebe jsem vypozorovala, že musím minimálně týden, spíš 10 dní v kuse mít setrvalou váhu, abych si mohla "beztrestně" dopřát nějakou tu žranici. I když k tomu připočtete i dny kolísavé váhy po žranici, vyjde vám, že něco takového si mohu dopřít tak nejvýš dvakrát do měsíce. Přičemž tou žranicí rozumím například nějakou rodinnou oslavu, pořádnou večeři v restauraci, prostě jako kdyby si ten den dal o jedno hlavní jídlo víc. Pokud ty výstřelky nastanou častěji, třeba dvakrát rychle za sebou, než se tělo stačí srovnat, pokles váhy pak trvá delší dobu a musím se o něj trošku snažit.

Někde jsem četla, že i při hubnutí by se měl člověk jednou za čas (tak jednou za měsíc) normálně (rozuměj dostatečně) najíst, protože když je organismus pořád ve stavu polohladovění, nastartuje režim "hladomor", tedy ukládání každičkého ždibce do zásob na horší časy. Když ale dostane pořádným jídlem signál, že hladomor nehrozí, uklidní se a ten "nouzový" režim nenastartuje. Co je na tom pravdy, nevím, ale mně to takto při hubnutí fungovalo celkem dobře – hubla jsem pravidelně a setrvale bez většího stresu a úsilí.

• Mastné sacharidy. Já nemám obvykle choutky a chutě na sladké, jako mívají někteří z vás tady na STOBu. Tak koláčům a koblihám odolám celkem snadno. Jejich ekvivalentem je pro mě slané tučné pečivo – všeliké to listové plněné pečivo, ať už párkem, nebo masovo-sýrovou či zelenino-sýrovou náplní, anglický nebo pizza rohlík... Takže když si koupím dva takovéhle kousky a sním je dva dny po sobě (nebo dokonce snad oba v jeden den), váha to pozná, podobně jako po žranici. Tyhle mňamky jsou fakt kalorická bomba, no a kdyby navíc ještě měly být sladké... Myslím, že jde hlavně o ten tuk. Když si třeba dám kus domácího ovocného koláče, který je sice sladký (ale nikoli přeslazený), ale rozhodně není tak tučný jako kupované pečivo, takové následky to nemívá.

A mastné sacharidy jsou i smažené nudle v čínské restauraci. Ale když já je tak ráda – s kuřecím masem nebo s krevetami! Jo, ale pak musím počítat s tím, že po nich rozhodně nezhubnu.

• Sladkosti. I když jsem napsala, že sladké choutky mě nesužují, neznamená to, že sladkosti nemám ráda. A tak se klidně může stát, že si otevřu pytlík medvídků nebo tabulku mléčné čokolády a během několika dnů tuhle sladkost pravidelným ujídáním stláskám. Váha nemusí nutně vylézt nahoru, ale rozhodně nemá tendenci klesající. Ovšem pravda je, že tu čokoládu nebo pytlík medvídků nikdy nesním na posezení, aspoň 4 dny mi to trvá.

A co vy – máte nějké podobné zkušenosti?