V půlce června jsem byla s kolegy na tradičním výročním "výjezdu" v pražské zoo. Velitel naší malé výpravy, maje patrně dosud v živé paměti moje loňské skuhrání, že chci ještě určitě vidět lemury, naplánoval jejich výběh jako první zastavení. Určitě chtěl mít ode mě pokoj, aby pak v klidu mohl lovit svoje kešky. Varovala jsem, že lemuři jsou teplomilná stvoření a po ránu s nimi nebude řeč.

A taky že ano. Venku se choulil jeden jediný lemur a vypadal dost letargicky. Krytý pavilon byl nepřístupný, stejně jako loni – letos kvůli párečku lemurů vari a jejich potomkovi. Dozvěděli jsme se, že komentované krmení bude odpoledne, a já pojala pevný úmysl se se v příslušnou hodinu vrátit.  Ale kam teď?

Do ráje ajťáků... Čtyřjádrový procesor s běžícím Linuxem in natura. Vysvětlení pro počítačové neexperty: Procesor je něco jako mozek počítače a čtyři jádra jsou rozhodně víc, než má to zařízení, na němž zrovna píšu. A Linux je operační systém těch, kteří nemají rádi Windows. Jeho symbolem je tučňák Tux – spokojený a s plným bříškem.

U vodních ptáků chvíli zůstaneme. Hejno růžových plameňáků vypadá úchvatně.

Za pletivem se prochází čája obojková.

O kus dál se nám předvádí oslnivě bílý pelikán.

A toto je pták svými choutkami mně velmi blízký. Vzpomínáte na Týden ryb? Kormorán černobílý je ještě větší rybožrout než já. A to je co říct!

Něco pro pejskaře – maličká štěňata psa pralesního, vyhřívající se na sluníčku.  Jejich rodiče se tu a tam mihli za sklem výběhu, ale byli příliš rychlí pro můj objektiv. Tak aspoň obrázek z informačních desek.

Ani milovníci koček nepřijdou zkrátka. Kočka palawanská s odrostlejším mládětem odpočívají po kočičím zvyku na vyvýšeném místě. Kočka palawanská žije na jednom z filipínských ostrovů, patří k nejmenším kočkovitým šelmám a zajímavostí je, že je dobrým plavcem. Protože se nám nepředvedla ve své plné kráse, vyfotila jsem si aspoň její obrázek.

Jiná "divoká kočka", tentokrát ocelot z tropických oblastí amerického kontinentu.

Tohle už je větší kalibr – tygr malajský. Zajímalo by mě, jestli se jmenuje Sandokan.

K dalším stálicím zoo patří sloni, oblíbení zejména u dětí.

Však si také mohou k jejich výběhu zajet vyhlídkovým vláčkem.

Pražská legenda – kůň Převalského, jehož chov zde má bezmála stoletou tradici a od roku 1959 vede Zoo Praha celosvětovou plemennou knihu tohoto druhu. A tak není divu, že kůň Převalského byl dlouhá léta ikonou loga pražské zoo. Ve volné přírodě byl tento kůň vyhuben, ale od konce minulého století probíhá snaha ho z chovů v zoo do jeho přirozeného prostředí vrátit.

Tady je něco pro 'Jitulku a její věrné příznivce. Ta silueta je prosím klokan. Tady byli pro fotografa moc daleko – na intenetu byly k nalezení onačejší obrázky. Klokani, tak ať se vám pod Jitulčiným vedením daří!

Nedaleko klokanů měl výběh i další australský tvor – kasuár přilbový, příbuzný pštrosa.  Takhle se mi podařilo vyfotit ho, než kolem projel náklaďáček, který mu nejspíš vezl nějaké dobroty.  V příští vteřině pták už dělal čest svému systematickému zařazení "běžci" a zmizel v oblaku prachu za ˇvozidlem, aniž jsem měla šanci ho dostihnout.

Našla jsem ho až tady – za sklem v domečku s krmelištěm. Mám podezření, že zoo všude instaluje ochranné skla hlavně kvůli tomu, aby návštěvníci nemohli dělat kvalitní fotky, a tak na ně měla přirozený monopol sama zoo.Nicéně i přes to sklo vyniklo modré zbarvení krku a hlavy a červené laloky.

Jako hroch asi nikdo z nás vypadat nechce, přesto i on je tradiční atrakcí mnoha zoo.

Pro nás, stobáky, tu mám daleko menšího tvorečka. Kolikpak je mezi námi krotitelů želviček? A k jakému druhu asi ta naše ukazatelka váhové změny patří? V teráriu v zoo měla nejvýraznější kresbu želva pardálí, ale tu se mi přes odrazy na skle vyfotit nepodařilo, tak jen na obrázku.

Vedle byl leguánovec obojkový, hrající všemi barvami.

A o kousek dál bazilišek, s příznačným druhovým názvem zelený. Ještěr je naštěstí jen asi půl metru dlouhý.

Dokážete si představit, že by na váz odněkud z hloubi temné sluje vybafla takováto hlava v desetinásobném zvětšení? ''Kdo by pak neobdivoval chrabrost rytířů a princů z pohádek a odvahu, s jakou čelí drakovi.

Čas se nachýlil, čtyřčlenná troska naší skupiny, která odolala nástrahám zmrzliny, piva, kešek, goril, dětského brouzdaliště i jámy lvové, se vydává zpět k lemurům. Cestou ještě jedno ajťácké zastavení. Panda červená, neboli Firefox, můj oblíbený prohlížeč.

A tady už jsou moji oblíbenci. Sluníčko je vytáhlo ven. Škoda, že není slyšet jejich tenké pokníkávání.

Lemuři si, stejně jako malé děti, rádi stláskají žaludek před obědem.  Tento se mlsně natahuje po jednom z posledních žlutých květů mochny křovité, který ve výběhu zbyl. Zřejmě jsou pro lemury obzvláštní pochoutkou.

A už začíná krmení.

V honbě za potravou lemur nezná bratra. Či spíše matka dceru – u lemurů panuje matriarchát a tlupu vede vůdčí samice.

Lemuři kata mají krásně pruhované ocásky.  Ty jim slouží jako kormidlo při  dlouhých skocích ze stromu na strom, a když se spustí na zem do trávy, vytrčí je kolmo nahoru jako fangli, takže z celého lemura je v podrostu vidět právě jen ten ocásek.

Jako na schůzi vedení – taky samej vocas.

Bylo nám nařízeno, že se lemurů nesmíme dotýkat. Ale jak k tomu přijde chudák paparazzi, když ho skákající lemur  v touze ulovit největší a nejšťavnatější kus žvance přetáhne tou svou pruhovanou nádherou? Lemurům nikdo nezakazuje, aby nás plácali – a my jim to nesmíme ani oplatit?!

Kromě lemurů kata má pražská zoo i párek lemurů běločelých. Ti mají hnědé ocásky a jednoho můžete vidět v popředí.

Poslední snímek ukazuje oba druhy lemurů hezky proti sobě. A to s největšíma očima není žádný lenur, ale "kočičí" kabelka.

Tak doufám zase za rok – a třeba uvidíme i lemury vari, kteří letos z ubikace nevysrčili ani špičku ocasu a staral se o mládě.
Ale řekněte sami, nejsou ti lemuři krásní? Například Sifaka...