První česko-moravské STOBí šlápoty nás druhou červencovou sobotu zavedly do Posázaví. Naše dvoučlenná česká výprava vyrazila z Prahy Jiřinčiným autem. Dálnice byla celkem v pohodě, čáru přes časový rozpočet nám málem udělala nedobře značená velká objížďka v závěru cesty. Nakonec to Jiřinka bravurně zvládla a včas jsme zaparkovaly u nádraží ve Světlé nad Sázavou, kde už nás očekávala trojice děvčat dorazivší z Havlíčkova Brodu.

Úspěšně jsme si koupily lístky a za chvilku jsme v družné zábavě seděly v lokálce, která nás vezla do Stvořidel, výchozího místa našeho výšlapu.

Cesta netrvala dlouho – však je to taky jen pár stanic. Po vystoupení z vláčku se mi podařilo přimět účastnice naší ryze dámské jízdy, aby se hned nerozprchly a zapózovaly pro dokumentární účely. Zleva Jiřinka, Ivanka, Terezka a Eva.

Krátký sešup lesem z nádražíčka a už nás čekal první pohled na Sázavu. Jindy ráj vodáků tentokrát kvůli nízkému stavu vody zel, až na pár koupajících se lidiček, prázdnotou.

Čekal nás první úkol – dostat se na druhý břeh. Řeklo by se, že když je tu most, bude to náramně jednoduché. Nejsme ovšem žádné lehké děvy, a tak naše váha most pořádně rozhoupala. Co to udělá fotografovi, vidíte sami.

Protože Eva se nám i na těch pár desítkách metrů od nádraží dokázala ztratit při pátrání po keškách, měly jsme dost času počkat, až se most uklidní.

A mezitím jsme se mohly kochat výhledem na řeku.

Po Evě se snad slehla zem nebo se za ní zavřela hladina Sázavy, a tak jsme si čekání krátily čtením různých informačních cedulí,...

... studiem rozcestníku...

... a fotografováním blízkého okolí s poklidnou prázdninovou atmosférou.

Skoro jsme začaly uvažovat, že vyzkoušíme místní občerstvovací stanici. Ale jednak byla hodně plná...

... a jednak se naše keškařka objevila na mostě – zrovna ve chvíli, kdy jsem vypnula foťáček. Do hledáčku se mi ji podařilo dostat, až když byla uprostřed.

Za chvilku už s pomocí nezbytné GPS navigace dorazila na naši stranu.

A tak jsme svorně přidaly do kroku, míjejíce trochu pozdní Snídani v trávě, jejíž okraj lze zahlédnout vlevo od cesty. Hledáte-li Ivanku, skrývá se za Jiřinkou.

Sluníčko docela hřálo, takže jsme uvítaly vstup do stinného lesa, kde nás čekalo první zastavení u Rodrigovy skály. Snad bude text dostatečně čitelný, aby bylo zřejmé, že i v krušných dobách roku 1942 se hrály zajímavé táborové hry.

Možná na této skalní plotně coby ochozu stál chytač míčku, představujícího klíč od pevnosti, který mu házel jeho kamarád z vrcholku nedaleké skály. Vzpomeňme spolu na Jaroslava Foglara, v jehož knize Devadesátka pokračuje si můžete celý příběh přečíst.

Nejkrásnější scenérií zdejší přírodní rezervace jsou sázavské peřeje...

... s kamenitými ostrůvky uprostřed řeky.

Cesta vedla každou chvíli nahoru a pak jsme koukaly na řeku shora.

Vzápětí klesala krpálem dolů zpátky až na břeh.

Někdy byla pohodlná jako v parku...

... a obklopená prosluněným lesem, hodným štětce impresionistů,...

... kteří umějí na plátno zachytit hru světel a stínů.

Většinou však byla plná kořenů, na nichž jsem vděčně přijala pomocnou ruku.

A taky balvanů, mezi nimiž jsme musely procházet, až jsem si říkala, jaké štěstí, že jsem zhubla.

A stružek, které bylo nutno překračovat, přičemž jsem si v duchu stylově spolu s Greenhorny prozpěvovala: "Z potoků vodou já smejvám stopu svou..."

Počasí bylo na výlet jako stvořené, a tak není divu, že jsme potkávaly jiné skupinky. Někdy se čtyřnohým přítelem,...

... jiné na kolech. Není mi ovšem vůbec jasné, jak to ti kolaři se svým dopravním prostředkem na těch necestách zvládli.

Sešly jsme poslední kopec ze stínu až na louku.

A po pěšince jsme záhy dorazily do Smrčné.

Posledním pozdravem v podobě skal u cesty se s námi přírodní rezervace rozloučila.

Bohudík jsme nepotřebovaly tyhle balvany překračovat ani se mezi nimi protahovat.

Opět jsme musely přejít přes most. Tenhle byl naštěstí daleko bytelnější než ten první.

Za mostem jsme si daly malou svačinku.

Jen naše keškařka nám ukázala záda a vydala se na lov.

Zatímco pořizovala fotku Čertova kamene, my jsme si o něm přečetli pověst.

Na zastávku ve Smrčné jsme dorazily současně s vláčkem Šmoulinkou.

Cesta nás vedla dál podél trati po lukách, kde všechno kvetlo. Tohle je sněhově bílý žebříček.

Škoda, že s námi nebyla Stáňa. Svízel syřišťový by se jí svou barvou určitě zamlouval.

Třezalka nesmí chybět na žádném železničním náspu.

Jakýsi vyšší příbuzný rmenu.

A tomuhle jsme jako děti říkaly mrkvous.

Další žlutý kvítek, kterého mám jako plevele na zahrádce plno.

Nechyběla ani kopřiva dvoudomá.

A znovu něco žlutého pro Stáňu, tentokrát cosi kulturního. Rostlo to na předzahrádce u jedné z chat a vypadalo to jako stříbřitý vratič.

Bez stínu bylo docela vedro. O rose jsme si mohly jen nechat zdát, tak aspoň koleje bez rosy.

Sázava vypadala místy překrásně modře. Za to ovšem mohla vymetená obloha.

Že zdání klame, dokládá pohled z jiného úhlu.

Závěrečnou etapu naší trasy jsme se rozhodly dát po rovné cyklostezce.

Zajímavé byly nejen krásy přírody, ale i technické výtvory člověka.

Stinné odpočívadlo jsme uvítaly a využily k malé zastávce a občerstvení.

Domky za řekou nám naznačily, že se blížíme k cíli svého putování.

Na okraji Světlé jsme obdivovaly jednu překrásnou zahradu.

A za zatáčkou nás už přivítala Světlá nad Sázavou v celé své kráse.

Do třetice všeho dobrého jsme přešly Sázavu po mostě...

... k zámku na druhém břehu. Čas další prohlídky byl ale až ve tři hodiny.

Zamířily jsme proto do kavárny hned u mostu.

Usedly jsme k malému zákusku...

... a hlavně neskutečně lahodné ledové kávě, která v tom vedru po túře byla dozajista zaslouženou odměnou.

I pohled z okna kavárny stál za stisknutí spouště. A protože na prohlídku zámku bylo s ohledem na včasný návrat do Prahy už dost pozdě, dohodly jsme se, že se do Světlé určitě ještě někdy vrátíme a zaměříme svůj výlet více na poznávání památek.

Děvčata, díky za další perfektní výlet a těším se zase někdy příště – a třeba se k nám přidá i někdo další.

Že vám něco chybí? Aha - málem bych zapomněla! Nějaký záběr na Macatici přece! Tak tady je – kousek levé ruky, stínící objektiv proti slunci. Možná by z něj zkušený odborník dokázal získat i kompromitující otisky prstů. :-)