Ve středu byli propuštěni z nemocnice thajští chlapci a jejich fotbalový trenér, zachránění minulý týden ze zatopeného jeskynního komplexu. Celý svět bez dechu sledoval jejich osud a práci mezinárodního týmu záchranářů. A já jsem přitom vzpomínala na svůj výlet do města z uhlí a oceli před dvěma měsíci, spojený mimo jiné s návštěvou expozice báňské záchranářské služby.

Náš průvodce vyprávěl poutavě a zajímavě a neopomněl zdůraznit, že mezi důlními záchranáři jsou nejen zkušení havíři, ale i speialisté mnoha oborů, které by zde člověk ani nečekal. Speleologové jsou v úzkých a zasypaných štolách vcelku pochopitelní, horolezci, když si uvědomíme, že někdy je potřeba vyprostit několik desítek lidí z klece uvízlé na dně hůluboké těžní jámy, také. Nejpřekvapivější byli potápěči – ano, přesně ti potápěči, kteří v Thajsku odvedli největší kus práce. V dolech totiž poměrně často vytryskne podzemní voda, která bleskově zaplaví níže položené chodby a lidé mohou najít útočiště ve výše umístěných kapsách, stejně jako ti mladí sportovci v Thajsku.

Podmínky v dolech jsou náročné nejen pro oběti neštěstí a záchranáře, ale i pro fotografy. Především je tam tma, však ti kluci také museli několik dnů nosit sluneční brýle a měli zakázanou televizi, aby si jejich oči po těch dvou týdnech postupně zvykly na světlo a nepoškodil se jim zrak. Záchranáři používají nejmodernější techniku, která není zrovna laciná, ale za záchranu lidských životů to jistě stojí. Moje vybavení fotografa není ani moderní ani drahé, a tak fotky z tmavého podzemí za moc nestojí. Přesto jsem jich pár vyhrabala.

Hned na začátku jsme všichni povinně vyfasovali ochrannou pomůcku – pěknou žlutou přilbu.

A tady už na nás čeká těžní klec.

Osoby s klaustrofobií, vstup pouze na vlastní nebezpečí! Ale stejně s námi průvodce po vystoupení na plošince před výtahem chvíli otálel a ujišťoval se, že se nikomu nedělá špatně, aby ho kdyžtak mohl fofrem odlifrovat zpátky na povrch.

Výbuch a požár v dole je kapitola sama pro sebe a noční můra všech záchranářů. Řešení této problematiky byla věnována docela velká část expozice. To před námi naštěstí není oheň, ale světlo na konci tunelu.

Tohle je figurína v záchranářském horolezeckém postroji. Nic pro lidi se závratěmi a strachem z výšek.

Ukázka důlní techniky. Obrovitý kombajn jsme viděli a hlavně slyšeli chvíli v chodu. Randál to byl přenáramný.

A už jsme zase zpátky nahoře – v hornické šatně. Oděv se zavěsil na hák, vytáhl se řetězem nahoru a řetěz se zamkl. Uložení bezpečné a hlavně zabírající málo místa. Snímek dokládá, jak byl fotograf po výstupu z podzemí rozklepaný. Asi zimou – pršelo a bylo nevlídno.

Na zahřátí "hornická vlajka".

Tady jsem si dala kávu. Ne, to není byt mého hostitele, ale stylově zařízená kavárna ve starém činžáku ve městě.

A protože jsem milovnice koček, zamířila jsem později ještě do jedné speciální kavárny. Toto je jedna z jejích obyvatelek.

A tady další.

A ještě jeden snímek.

O moje dobroty naštěstí žádná z chlupatých krasavic zájem neměla.

A ještě jeden obrázek se mi podařilo ukořistit z cizího přístroje. Tradiční záběr na Macatici na Závěr fotoreportáže přece nesmí chybět!

Tak kdopak pozná, v kterém městě to Macatice byla, a jestlipak ji někdo dokáže na posledním snímku identifikovat?