Prolog

"Co jste to prováděla na té křižovatce, ženská?"
"Zahlédla jsem vás, a tak jsem se s vámi chtěla seznámit."
Přibližně takový rozhovor se odehrál mezi naší řidičkou Jiřinkou a vrátným pokuřujícím před jakýmsi logistickým centrem na okraji Pardubic.
Z Prahy jsme vyrazily ve třech, já, Jiřinka a Stáňa, a s Dášou jsme měly sraz na železniční zastávce v Semtíně. Do Semtína jsme sice dorazily, ale se železnicí jsme se nějak míjely. Nedělní ráno bylo na pardubickém předměstí pusto a prázdno, nikde ani živáčka, takže když Jiřinka zmerčila onoho chlápka, pohotově zabočila na vedlejší silničku, která se jí zrovna nabízela po pravici, aby se v ní mohla plynule otočit a vrátit se těch deset metrů k protějšímu vjezdu do bludiště parkovacích ploch a cestiček "pouze pro návštěvníky" před budovou podniku.
Z vrátného se vyklubal úslužný chlapík, co nám dobře poradil. Ostatně, bylo to jen kousíček a jednoduché vysvětlování - jednou doleva, jednou doprava a pak pořád rovně, a to už Stáňa hlásila: "Vidím červenou větrovku." A v ní Dáša.
Ve čtyřech jsme si to namířily nejkratší cestou na místo srazu v Křižánkách.

Setkání v Křižánkách

V Križánkách u parkoviště už nás vítala početná pestrobarevná skupina.

Rozdávaly se dobroty, například Murieliny známé makové buchty a Jiřinčin chleba.

A i když ke Stániným mrkvovým šátečkům jsme se kvůli technické závadě na zipu batohu nedostali, nikdo s prázdným žaludkem nezůstal.

A jak vidno, chutnalo všem.

O Mambu, ulovenou v pátek v Praze, zatím nebyl zájem.

O chvíli později naše řady rozšířila Sanyz s manželem, Ajankou a vlkem. I Sanyz dostala něco na zub, což ji zaměstnalo natolik, že mi na rozdíl od Diga neutekla ze záběru.

Fotohon na vlka byl nakonec korunován úspěchem, když ho přemohla zvědavost a šel prozkoumat věci odložené na lavičkách.

Skála, samá skála

Konečně jsme vyrazili na cestu podzimně zbarvenou přírodou.

Jiřinka v sobě zkušenou pejskařku nezapřela. Byla jednou z prvních, ke komu si Digo přišel pro pohlazení.

Záhy nás do své náruče pojal les, ...

... který pro stromy ani nebyl vidět.

Na cestě bylo mnoho příležitostí a záminek k zastávkám s kusem řeči.

A také možností vyfotit Diga, tentokrát i s paničkou.

Podzim se zlatavou barvou listí nezapřel, i když počasí bylo téměř letní.

Po zlaté nas čekala bílá – a s ní první skála.

Macatice si samozřejmě nezapomněla vyblejsknout oblíbenou sovu.

Všichni koukali a fotili jako diví.

A tady konečně je objekt celého toho povyku ve své kráse – Bílá skála, první výtvor mrazivé minulosti, který jsme při našem putování obdivovali.

Dlouhá zastávka poskytla Stáně dostatek času, aby vypárala šev u zipu batohu, a tak konečně mohla i ona nabídnout svůj příspěvek k pohoštění.

Její mrkvové šátečky byly proklatě dobré a šly silně na odbyt, a to i mezi místními horolezci.

Posilněni jsme se vydali směrem do kopce, kde se rýsovaly...

Jak jinak – další skály.

Po nějaké době se všechny naše roztroušené skupinky zase sešly...

... na rozcestí pod odbočkou na vrchol Devíti skal.

A tak jsme se pustili zase nahoru.

Tam nás čekala tradiční informační cedule. Tentokrát o nejvyšším bodu Žďárských vrchů.

Až do výšky 836 metrů jsem si netroufla. Což o to, nahoru bych to ještě zvládla, ale sestup dolů by byl pro poloslepýše dost náročný. O vrcholovou fotku a vyhlídku nicméně nepřijdete, stačí podívat se na fotogalerii Sanyz.

Po vrcholové túře jsme se shromáždili zase dole u rozcestníku a pak vyrazili na další cestu.

Digo potkal chlupatého kamaráda. Všechno bylo v poklidu, dokud se nepřiblížila psíkova panička. V tu chvíli se její miláček rozhodl, že ji musí před tím obrovským vlkem ochránit, a začal zběsile štěkat, až ho páníček musel vzít do náruče, aby ho uklidnil.

Dorazili jsme k dalšímu rozcestí.

A nás čekalo něco, co už tu dlouho nebylo – cesta lesem do kopce.

A na něm další skála, tentokrát Lisovská ve výšce 801 metrů nad mořem.

I tento skalní hřib vznikl mrazivou erozí původního rulového skalního bloku.

Ani Digo se nenechal zahanbit a došel až nahoru.

Po obhlídce Lisovské skály jsme sešli zase dolů a Eva nás po lesní silničce nasměrovala na poslední etapu našeho výletu.

Houby, houby, houbičky

Brzy jsme se roztáhli do dlouhého štrůdlu. Předvoj tvořila čtveřice STOBích šlápotek.

A takhle vypadal závoj.

Les okolo byl přenádherný

Houby na sebe nenechaly dlouho čekat. Prvním úlovkem byl hříbek.

Muchomůrky nikdo nesbíral, a tak jejich krása zůstala nepoškozená i pro budoucí výletníky.

Zastávka byla využita k přípitku, ...

... vlčímu polaskání...

... i k družnému hovoru.

U cesty jsme našli další muchomůrku...

... a další hříbek.

A tohle je nejhezčí úlovek. Všechny tři jedlé houby nakonec zůstaly jako dar u mě a já jsem si z nich hned následující den udělala smaženici, jídlo přesně zapadající do aktuální výzvy o pestrém jídelníčku. Holky, díky!

Jenže pak jsme došli k východu z lesa a se sbíráním hub byl konec.

Počkali jsme na opozdilce a vyrazili k civilizaci.

Zpátky v Křižánkách

Brzy nás přivítaly první domky.

Prošli jsme kolem zrekonstruovaného statku...

... a zajímavého vozítka...

... až k cíli naší cesty – kavárně...

... s venkovní zahrádkou. Ke slovu přišlo pivo, káva, zbytky zásob...

... i moje rozčtvrcená mamba.

A také Digo, ...

... který konečně ulehl, takže jsem ho při focení nemusela nahánět po celém parku.

Epilog

Náš podzimní výlet skončil. Přestože sledoval stopy mrazivé minulosti, jeho atmosféra byla veskrze hřejivá, a to nejen díky krásnému počasí, které nám objednala Sanyz, ale především díky lidské pospolitosti.

Kdyby Jiřinka a Zlatka už ve svých reportážích neprozradily, kolik nás bylo, měla bych pro vás připravenou hádanku. Ani na jedné z fotek totiž nejsou všichni – celkem nás bylo úctyhodných 17 dvojnožců a jeden čtyřnožec.

A protože ani na jedné z fotek nejsem já, dovoluji si připojit celkem zdařilý autoportrét z jedněch z předchozích STOBích šlápot. V hlavní roli okénko Jiřinčina autíčka.

Tak zase někdy na viděnou!