Březen je sice jarní měsíc, ale jeho první sobotu letos hodně lidí vlezlo za pěkně vyhřátá kamna. Ne ovšem STOBačky. Ty vyrazily na další Šlápoty, tentokrát za stříbrem do Kutné Hory.

Vyjela jsem jako obvykle z Prahy v Jiřinčině autíčku. „Pojízdná psí bouda“, jak Jiřinka svůj dopravní prostředek někdy nazývá, je vhodná nejen pro její fenky, ale i pro zvědavou poloopici, která neváhala přijet den předem až z Ostravy, aby se k nám mohla připojit.
Jen jsme se za Hankou vysoukaly z auta, hned se k nám hrnula řidička toho červeného, vedle něhož jsme zaparkovaly: „Vy jste určitě STOBí šlápoty!“ Iva Nádvorníková se s námi radostně vítala a hned Jiřince nabízela své služby coby místní GPS navigace, což bylo s povděkem přijato.

Vyrazily jsme směrem k nádražnímu východu, kam měl zanedlouho přijet zbytek účastníků. Hanka chvilku čekání využila k posilnění před túrou a zdravé svačince podle STOBích zásad i kyselin – zakysanému mléčnému výrobku Skyr, bohatému na bílkoviny. Bystré oko odhalí i červenou nálepku na 30% slevu pro výrobek zakoupený v akci.

Hanka si musela pospíšit, vláček dorazil na čas a z něj se vyhrnula početná skupina. Některé tváře nám byly důvěrně známé, jiné nám byly představeny jako další STOBačky, kamarádka, dcera s přítelem... Shromáždilo se nás tam celkem čtrnáct. Jiřinka rozdávala dřevěné odznaky STOBích šlápot pro letošní rok, já plánovací záznamník s fotkami z loňských výletů.

Sotva jsme se spočítali, zatáhla nás Iva do nějaké uličky a my jsme se za ni vydali nejkratší cestou do historického centra města.

První zastávkou byl gotický kostel Matky Boží Na Náměti.

Jiřinka se hned ujala své průvocovské role. Podivné jméno kostela prý vzniklo podle nametené stříbrné rudy, která při obchodování na tržišti popadala na zem a byla později použita na financování stavby svatostánku.

Kostel jsme obešli.

A Tylovou ulicí jsme se pustili nahoru na Palackého náměstí.

Cestou jsme zastavili před domem slavného kutnohorského rodáka, po němž je ulice pojmenována. Dnes je zde museum Tylův památník a dům je kulturní památkou.

Půl desáté je zřejmě nejlepší čas vzít pejska na procházku. Vyrazila s ním i mamina zachumlaná v šále a třásních a přibrala kočárek s rovněž zachumlaným mrnětem. Pejskovi musel stačit jeho vlastní kožich a očividně si nestěžoval.

Hned naproti se venčili další dva krasavci.

Tenhle hlídač za plotem, kterého jsme potkali později, se zlobil a dával to najevo hlasitým štěkotem. Jeho na procházku nevzali, a tak nám tu naši určitě záviděl.

My jsme zatím došli až na Palackého náměstí. Na snímku je úplně vpravo největší kutnohorský hotel Mědínek.

Vyfotila jsem ještě rohový dům vedle parku U Tří pávů a otočila jsem se, že se zase připojím k naší výpravě – leč za mnou pusto a prázdno. Z horní půlky náměstí jsem zaslechla nějaký hlahol, rozeběhla jsem se za zvukem. Ne, to není naše skupina, tak co teď? Naštěstí žijeme ve světě moderních technologií, a tak vytahuju mobil. Podle pozdějšího sdělení jsem zavolala přesně ve chvíli, kdy mě kamarádky začaly postrádat. Rychlý posel se vynořil zdánlivě ze zdi v dolním rohu náměstí. Pak jsem měla své parťačky najít, když pod Iviným vedením zmizely v takové myší díře!

Za chviličku už jsme byli zase všichni spolu a sestupovali po schodech do Pacákových sadů, pojmenovaných podle významného mladočeského politika, Dr. Bedřicha Pacáka, který koncem 19. století v Kutné Hoře působil jako advokát.

Naskytl se nám odsud krásný výhled na panorama se siluetou gotické katedrály sv. Barbory a barokní Jezuitské koleje. Vpravo od Jezuitské koleje je Hrádek, jedna z nejstarších budov města. Na všechna uvedená místa jsme měli v plánu podívat se zblízka.

Ještě více vpravo a blíž k nám  se tyčila věž kostela sv. Jakuba, nejstaršího kamenného chrámu v Kutné Hoře. Jako centrální dominanta středověkého města je svatojakubská věž viditelná z velké dálky a slouží tak jako důležitý orientační bod pro široké okolí.

Vrátili jsme se po svých stopách zpátky ke gotickému vchodu do Vlašského dvora, hradu založeného koncem 13. století. Mimo jiné sloužil jako sídlo panovníka při jeho pobytu v Kutné Hoře.

Vešli jsme na nevelké nádvoří, odkud vedou vstupy do jednotlivých dílen, v nichž se razily mince z kutnohorského stříbra. Podle vlašských mistrů, kteří zde pracovali, dostal objekt své jméno.

Venku nás opatrně obcházel velký černý kocour a ostražitě nás pozoroval svým jediným okem.

Živoucí GPS navigace Iva s námi v patách kličkovala uličkami starobylého města.

Dovedla nás k další kulturní památce, pozdně gotickékamenné kašně na Rejskově náměstí. Právě Matěj rejsek byl dříve považován za stavitele tohoto bohatě zdobeného skvostu ve tvvaru dvanáctibokého hranolu.

Kašna sloužila jako rezervoár pitné vody až do roku 1890. Na snímku je detail jednoho z chrličů.

A pak jsme procházeli kolem staveb, které jsme před nedávnem viděli na obzoru městského panoramatu. Minuli jsme roh Jezuitské koleje, v níž dnes sídlí GASK – Galerie Středočeského kraje.

Hrádku  jsme se nyní mohli přímo dotknout.

Zajímavý prostorový poutač v podobě důlního vozíku upozorňuje na expozici Českého muzea stříbra, které se v Hrádku nachází.

Hrádek původně plnil strážní funkci. Je od něj překrásný výhled na údolí říčky Vrchlice. Tato scenérie v období jarního květu učarovala Emilu Fridovi natolik, že podle říčky si dal pseudonym Jaroslav Vrchlický, a také inspirovala Josefa Kajetána Tyla ke slovům naší hymny Kde domov můj. Zde se tedy každoročně skví opěvovaný jara květ.

Jak již bylo řečeno, dominantou města je kostel sv. Jakuba, viditelný ze všech stran. Tento snímek jeho roli dokazuje. Vpravo od chrámu je Vlašský dvůr a také sady, odkud jsme se sem na Hrádek dívali zdola.

Podél vinice u východního křídla přes terasu s galerií soch světců jsme se vydali k nejznámější dominantě Kutné Hory.

Gotický pětilodní chrám svaté Barbory, který architektonicky směle konkuroval pražské katedrále svatého Víta, byl vybudován za městskými hradbami, na pozemku pražské kapituly. V době největšího rozmachu těžby stříbra v Kutné Hoře bylo město jedním z nejdůležitějších hospodářských center království, a dokonce se o něm uvažovalo jako o možném hlavním městě.
Počátky stavby sv. Barbory sahají do druhé poloviny 14. století a jsou spojeny se jménem Petra Parléře a jeho syna Jana. Neogotické průčelí na obrázku však pochází až z 19. století.

Ve stavbě později pokračoval Matěj Rejsek, autor velmi bohatého pozdně gotického dekoru, a po něm Benedikt Rejt z Pístova, který vytvořil vrchní část chrámu.
Od roku 1995 je katedrála zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Z ostrohu nad říčkou Vrchlicí, kde chrám stojí, je krásný výhled do údolí...

... a také na městské panorama, jemuž jako obvykle vévodí Svatý Jakub. V dálce na obzoru vykukuje věž kostela Panny Marie Na Náměti a vlevo je známá nárožní věž Jezuitské koleje.

Nastal čas na malé občerstvení. Ořechové sušenky byly vynikající.

A po sezamových kuličkách ze sušeného ovoce se jen zaprášilo.

Obešli jsme roh Jezuitské koleje.

Rozloučili jsme se s ní posledním pohledem od amfiteátru na její severní křídlo a vydali jsme se zpět do vnitřního města.

Součástí městské památkové rezervace je i tento barokní kostel svatého Jana Nepomuckého, který byl v období vzmáhajícího se kultu tohoto světce vybudován na pozemcích po třech vyhořelých měšťanských domech podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky.
Zdrželi jsme se zde poměrně dlouho, protože cestou se nám ztratily keškařky v čele s Evou, a tak vzduchem zase létaly mobilní signály, dokud jsme se znovu nesešli v plném počtu.

Zastavili jsme se i před kamenným gotickým měšťanským domem, patřícím mezi nejvýznamnější památky pozdně gotické architektury v Evropě.

Další památkou, kterou jsme neminuli bez povšimnutí, je barokní morový sloup Panny Marie Neposkvrněné. Vznikl jako připomínka morové epidemie, během níž začátkem 18. století zahynulo více než tisíc lidí. Za morovým sloupem vykukuje známá věž sv. Jakuba.

Nahlíželi jsme do krásných uzounkých uliček s arkádami.

Do jedné takové nás Iva zavedla.

Prošli jsme jí k malému soukromému muzeu čokolády, založenému v roce 2016.

Před vstupem se k nám lísala malá mňoukající kočička.

Expozice je věnována dějinám kutnohorské čokoládovny značky Lidka, která patřila před druhou světovou válkou k nejlepším na světě.

Dnes má malá manufakturní dílnička dva zaměstnance a jejich produkty lze v prodejničce přidružené k muzeu zakoupit. Vzaly jsme s Jiřinkou na ochutnání pár kousků Stáně, kterou tolik mrzelo, že nemohla na výlet s námi. Jiřinka je pak doma naaranžovala a vyfotila.

Zamířili jsme k poslední štaci našeho putování po stříbrné kutnohorské stezce – Dačického domu. Rodný dům Mikuláše Dačického z Heslova je pozdně gotická kamenná rohová stavba, jež nás lákala hlavně tím, že v ní měla být kavárna.

Cedule před domnělým vchodem nás posílala kamsi za roh.

Za rohem zase byl poutač na kavárnu, ukazující zpátky doleva. Po chvilce zmatení jsme si uvědomili, že Restaurant a Cafe jsou dva různé podniky, každý z jiné strany domu.

Nakonec jsme tedy zamířili správně do kavárny.

Po občerstvení teplým nápojem, jenž při té zimě opravdu přišel k chuti, jsme opustili středověké jádro města a vydali jsme se směr nádraží. Cestou nás Iva upozornila na celkem zajímavou budovu elektrotechnické průmyslovky.

A také na Tylovo divadlo, pojmenované na počest slavného rodáka.

Náš výlet už je skoro u konce. Holky se ještě radí, jakým vlakem a odkud kdo vyrazí domů.

Ale pozor! Sifaka ještě určitě něco chystá!

Vytahuje ze svého batohu tablet.

Všechny komanduje, co mají dělat, jak a kam se postavit. Nakonec nastavuje samospoušť...

... a ozvalo se závěrečné „cvak“.

A tady je výsledek jejího snažení. Kolik kroků jsme ušli, to už si zjistěte sami.

A pokud jste s námi nebyli a reportáž vás zaujala, můžete příště klidně vyrazit s námi!