Část první: Přes hory, doly a vody

Jak to všechno začalo

Když jsem trávila předloni dovolenou s manželem na Krétě, bylo mi jasné, že jsem ho k něčemu takovému přemluvila naposled. On vedro špatně snáší, na slunění ho neužije, na courání po promenádě a nakukování do obchůdků se stále stejnými nesmysly taky ne a ajťák bez svých počítačů, to je – no, to je skoro jako lemur bez ocásku, zejména když hotelové wifi v Řecku většinou nestojí za nic. A tak jsem se s mořem loučila jen velmi nerada, protože jsem nedoufala, že bych já, poloviční slepýš, v cizím prostředí odkázaný na pomoc jiné osoby, našla někoho, kdo by byl ochoten vzít si mě na starost. Pochopitelně se mi nikoho najít nepodařilo, i když jsem se poptávala.

O pár měsíců později, po Sifačině velkolepém karibském dobrodružství, jsem tak napůl v žertu prohodila, že by mě lákalo se na nějakou podobnou výpravu pustit s ní. Ona to vzala z té druhé strany, z té napůl vážné, čímž mě donutila zamyslet se vůbec nad tím, co bych vlastně chtěla a co bych byla schopna zvládnout, a pak věci dostaly rychlý spád.

Po krátké, nicméně intenzivní výměně mailů Sifaka navrhla z nabídky cestovních kanceláří zájezd do Řecka, na který nesehnala parťačku loni, jakýsi kříženec mezi poznávačkou, plážovým povalováním a lodním putováním. Slovo dalo slovo, zájezd jsme bezodkladně objednaly a zaplatily zálohu, a to ještě dřív, než jsme se osobně setkaly. Já jsem neotálela, aby si to snad nakonec ještě nerozmyslela, ona pospíchala nejspíš v obavě, aby nám ho nevyprodali před nosem.

A pak už jsme se jen těšily... Sešly jsme se třikrát – jednou přijela ona za mnou do Prahy, jednou já za ní do Ostravy a potřetí jsme se potkaly na společných pražských STOBích šlápotách.

Den D

Den D nastal 13. září, naštěstí to nebyl pátek, ale čtvrtek. V práci od pondělka blázinec, protože totálně lehnul jeden důležitý server, pro mě to ale znamenalo úbytek práce na polovinu – nebylo na čem dělat. A tak jsem ještě před večerním odjezdem měla čas na setkání čtvrté, krátkou procházku mezi Františkánskou zahradou a Můstkem pod vedením naší hlavní STOBí šlápotky Jiřinky s jejím zasvěceným výkladem.

Pak už jsem se Sifakou v doprovodu svého muže vyrazila na Florenc na autobusové nádraží.

Na místo srazu jsme přijeli právě tak akorát – autobus už byl přistaven, ale do odjezdu zbývalo ještě dost času, takže jsem manžela donutila, aby vzal do ruky foťák a zdokumentoval náš odjezd. Jak to dopadne, když něco svěříte mužskému, vidíte sami. On to svádí na špatné osvětlení a kdesi cosi, ale ve skutečnosti se celý třásl nedočkavostí, až uvidí zadní světla našeho autobusu a bude mít jistotu, že si to ještě nerozmyslím a nevyskočím ze zavírajících se dveří, a on se konečně bude moct vrátit domů a položit na stůl svoje milenky jednu vedle druhé a ony na něj budou svůdně mrkat svými monitory.

Nemusel čekat dlouho – všichni už byli na místě, zavazadla naložena, nebylo tedy proč otálet. S časovým předstihem oproti plánu jsme odstartovali směr České Budějovice, Dolní Dvořiště a dál a dál na jih, přes evropské velehory.

Sotva se účastníci zájezdu uvelebili na svých místech, rozšířila se od předních sedadel poplašná zpráva. Na jedné známé pláži, kam máme též namířeno, došlo k sesuvu kamení, snad čtyři naši spoluobčané se k tomu nachomýtli příliš blízko, než aby se to obešlo bez následků, a pláž je uzavřená.

V horách prší a venku se setmělo a tuším, že tahle noc v buse nebude krátká – no to nám ta dovolená pěkně začíná. Lemurovi to zjevně nevadí, vedle na sedačce spokojeně pochrupuje. K zábavě mám akorát počítač a STOB. Ještě že aspoň ten modem s euroroamingem funguje, jak má. Jenže baterka notebooku nevydrží věčně a navíc i na mě doléhá únava, a tak v obvyklou dobu dvě hodiny po půlnoci vypínám výpočetní techniku a zavírám oči.

Od A až do Z

Ráno to vypadalo příjemněji. V noci jsme přejeli hranici do další země a zamířili po dálnici vedoucí úrodnou nížinou do výchozího místa naší plavby. Projížděli jsme kolem plantáží a sadů, míjeli citrusy, broskve, kiwi, olivovníky a pochopitelně i vinice. Míhaly se za oknem autobusu tak rychle, že ani nemělo cenu brát do ruky foťák.

Vyhnuli jsme se městu, jehož jméno určitě znají všichni milovníci špaget, postrachu řidičů pověstnému zácpami na dálnici. I když provoz zhoustl, kolony jako na D1 se naštěstí nevytvořily.

Zanedlouho už nás přivítalo Jaderské moře... Konečně moře! To jsem přece vyfotit musela, i kdyby to s kvalitou snímku mělo dopadnout jakkoli.

Sifaka samozřejmě taky.

Dostáváme se k prvnímu písmenu abecedy naší cestovatelské hádanky. Na pobřeží Jadranu se brzy vynořil i jeden z jeho největších přístavů, jemuž dali řečtí osadníci jméno „Loket“.

Na cestě do přístavu i v přístavu samotném byl pěkný mumraj, jenže naše loď nikde. Prý má asi dvě hodiny zpoždění. Jako odškodné jsme dostali konzervu zeleninovo-rybího salátu a malou lahvičku vody. Při rozdávání přídělů se prý dvě porce záhadně ztratily (A přísahám, že ani moje, ani lemuří pracičky a mlsné jazýčky v tom nejely!), proto jsem tu svoji raději bezodkladně ukryla na bezpečné místo – do svého žaludku.

Podle pokynů jsme popadli zavazadla a šli na odbavení.

„Vy máte nůž,“ prohlásil bezpečák poté, co moje tašky projely rámem. Nebyla to otázka, ale konstatování nevyvratitelného faktu, který jsem rozhodně nemínila rozporovat, nicméně on zjevně očekával nějakou reakci.

V hlavě mi to zašrotovalo. Použil jednotné číslo – který z mých tří ostrých předmětů, co s sebou běžně nosím, ho asi znepokojil? Nakonec jsem hrábla do kabelky a vylovila z jejích útrob zavírák, co byl největší, tím pádem i nejlépe nahmatatelný, a podala mu ho. Otázku „Myslíte, že s tím můžu někoho zapíchnout?“, kterou jsem v podobné situaci pronesla před čtyřiceti lety na pražském letišti, jsem si tentokrát nechala od cesty. Jednak bych ji musela v angličtině pracně smolit a jednak je dnes jiná doba.

Strážce bezpečnosti lodního provozu převracel ten kus mého majetku v rukou a mlčky a se zájmem ho zkoumal ze všech stran.

„Na chleba, na máslo, a tak...,“ dodala jsem, když se ticho prodlužovalo.

Pohlédl na mě, asi usoudil, že nebudu hlavou šílených vražedkyň, nůž ani neotevřel a se souhlasným přikývnutím, jako že vše v pořádku, mi ho vrátil.

„BUM!“ ozvala se neslyšná rána, když Siface, která v duchu už už viděla, jak mě coby nebezpečného teroristu odvádějí v klepetech, spadl ze srdce asi metrákový balvan.

Do předpokládaného odplutí zbývalo dost času, který jsme se rozhodly využít k výšlapu historickým jádrem na kopec nad přístavem ke Katedrále svatého Cyriaka, patrona města.

Mimochodem, tu kabelku i se všemi třemi potřebami správného muže jsem si vzala s sebou a zpátky do přístavu jsme se vracely už bez kontrolních procedur, jen skrz vstupní turniket s lodním lístkem v ruce. Kdybych si někde cestou nabrala tři námořní miny, klidně bych je pronesla skrz. I když... S minami bych nejspíš měla fyzické problémy je unést. Ale tři granáty, kdybych vyházela pouzdra s brýlemi a bílou hůl, by se mi do kabelky vešly v pohodě.

Celá země i město samotné mají bohatou katolickou minulost, takže není divu, že na každém rohu stojí nějaký kostel, někdy mi připadalo, že dokonce ne jeden. Na snímku je románská bazilika Svatá Marie na Náměstí. Tenhle kostel mi opravdu utkvěl v paměti. Když jsme poodešly asi padesát metrů, zjistila jsem, že mi chybí pelerínka, kterou jsem si přehodila přes kabelku. A tak jsem se poklusem vracela po svých stopách. Našla jsem ji nedaleko od místa, kde vznikl tento záběr.

Kostel nesoucí Ježíšovo jméno.

A o kousek dál se nad střechy zvedá barokní kopule Kostela Svatého Poutníka a Terezy.

I mezi historickými stavbami se našel kousek zeleně. Když už nic jiného, tak aspoň Sifačiny skoro reflexní kompresní návleky.

Ke známým dominantám města patří i Kostel Nejsvětější Svátosti. I když v protisvětle je vidět jen silueta věže, je patrný její zajímavý šroubovicový tvar.

Kde je něco k vidění, tam je atrakcí turistický okružní vláček. Nechyběl ani zde.

Z vyhlídkové terasy bystré oči mé zcestovalé parťačky zahlédly u vjezdu do přístavu jí dobře známé barvy trajektu společnosti Minoan Lines, podle ní neklamné to znamení, že je čas na návrat.

„Kde, kde...?“ mohla jsem si oči vykoukat a namířila objektiv zadaným směrem. Teprve monitor notebooku mi dokázal, že nekecala.

Poslední ohlédnutí na Katedrálu sv. Cyriaka, k níž jsme tedy nedošly. Základ hlavního městského chrámu je románský, portál a další prvky, pocházející z pozdější dostavby, jsou gotické.

Potom hupky z kopce a po schodech dolů. Cestou jsem ještě stihla udělat snímek Kostela sv. Františka...

... a sv. Dominika.

A pak se nám otevřel výhled na zakotvenou 225 metrů dlouhou a 30 metrů širokou Europu, na níž jsme se měly vydat vstříc dalším zážitkům.

Propletly jsme se zátarasy, průchody v plotě a turniketem v terminálu až do přístavu. Poslední pohled z pevniny patřil městskému panoramatu nad námi.

A pak už jsme spěchaly rovnou k naší tankující lodi.

O něco málo později už jsme shlížely od palubního zábradlí dolů. Tohle všechno a ještě celá kolona táhnoucí se za roh, kam není vidět, se má nacpat do útrob lodi? Šmarjá, oni nás snad chtějí potopit! No, to ještě potrvá, než se všechny ty kamiony a autobusy nalodí!

Nakládání takového kolosu se neobešlo bez jisté dávky chaosu. Vzduchem létala hlášení v mnoha jazycích, co kdo má, nebo naopak nemá dělat, jaký podnik se zrovna otevřel a nabízí pasažérům své služby, která paluba se uzavírá a řidiči tam zaparkovaných vozidel ji mají opustit, a jací cestující jsou zdvořile žádáni, aby se dostavili na recepci. Mohla jsem se pocvičit v angličtině, němčině, řečtině, italštině i francouzštině. Zajímavé bylo, že pana Nikopopulose volali pouze řecky, manžele Blackberryovy anglicky, paní Zweiblumensteinovou německy a jakousi dámu s jihoslovanským jménem v její mateřštině, silně mi to připomínalo bulharštinu, ale mohla to být i srbochorvatština, zatímco pan Kowalski byl hledán anglicky, německy, italsky a francouzsky. Polsky asi nikdo z personálu neuměl.

Naše jména se z reproduktorů naštěstí neozývala, tak jsme mezitím mohly okukovat, kam až jsme se vyšplhaly, a Sifaka mi ukazovala, co je kde k vidění a focení.

V popředí Sifaka (kmen strunatci, podkmen obratlovci, třída savci, řád primáti, podřád poloopice, nadčeleď lemurové, čeleď indriovití). Pokud někdo před zoologií dává přednost architektuře a historii: Vlevo Kostel sv. Františka ze 14. století, vpravo od navijáku hranatá věž radnice ze 14. až 15. století a ještě více vpravo za zábradlím vykukuje věž barokního Kostela sv. Dominika z druhé poloviny 18. století.

Asi o hodinu později se ozvala několikajazyčná zdvořile formulovaná výzva, kterou bych do srozumitelné češtiny přeložila jako „Kdo nemáte na lodi co pohledávat, koukejte okamžitě vypadnout!“ a za půl hodiny už Europa s téměř tříhodinovým zpožděním oproti jízdnímu řádu opouštěla přístav. Mimo soutěž – poznáte, co je na snímku?

Západ slunce nad mořem byl nádherný.

A pak mě Sifaka protáhla všemi přístupnými prostorami naší jedenáctipalubní lodi. Všechen ten chrom, lesk a modř mě doslova oslnily, takže jsem jen zírala a na nějaké fotografování jsem ani nepomyslela. Interiérové i palubní snímky jsou tedy z dílny mé průvodkyně.

Nejprve důkladná instruktáž o orientaci v podpalubí pro poloslepýše. Jak zjistit, na které palubě zrovna jsem, na kterou palubu chci jít a kudy se tam dostat? Jo – ono to vypadá jednoduše a vy se teď určitě chechtáte, ale představte si, že stojíte před takovouhle cedulí a nepřečtete z ní skoro ani písmenko... Přece s sebou všude nemůžu tahat foťák a notebook a každou podezřelou tabuli vyfotit, obrázek natáhnout do počítače, zvětšit a zkoumat, jestli na něm není něco užitečného!

A schodiště a zrcadla vypadají všechna skoro stejně – jenže je třeba rozlišovat pravobok a levobok, příď a záď... Naštěstí některé detaily se na každé palubě trochu lišily – například modrý vzor na mramorové podlaze.

A taky některé interiéry byly specifické. Minotaurus přece nemůže být nikde jinde než v Knóssu.

Do téhle místnosti mě Sifaka zavedla hned po příchodu na loď. Ale teď už sem budu trefit i sama.

Bazén mě lákal hned, ale večer jsem na něj jen smutně koukala, protože byl vypuštěný.

Sem vedly kroky pana Nikopopulose, manželů Blackberryových, paní Zweiblumensteinové i pana Kowalského. Recepce byla velmi důležitým orientačním bodem, protože hned vedle ní byl vchod...

... do naší spací kabiny. Udělala jsem si pelech na zemi v rohu pod zásuvkou – pochopitelně kvůli počítači. Ovšem bez wifiny a bez roamingu, taxy na lodní síti by lezly hodně do peněz. Po nočním trmácení se autobusem i výšlapu na kopec nad přístavem, při němž mi sluníčko trochu připeklo záda, na mě padla únava, a tak jsem brzo zalehla.

Nezvyklé vrnění a otřesy mě často probouzely. Zvědavost mě vyštvala ven, podívat se na noční moře a oblohu. Pochopitelně jsem zabloudila, nicméně důkladná Sifačina úvodní nalejvárna splnila svůj účel. Nakonec jsem se zorientovala, jen jsem si prošla loď kolem dokola. Ráno jsem pak poznala, v čem byl zakopaný pes – ony dveře otevřené dokořán na palubu zrůžovělou večerními červánky vypadají docela jinak, když jsou zavřené a za kulatými okénky naprostá tma, jako by vedly do nějaké vnitřní neosvětlené chodby.

Jenže noční výhled z lodi mě trochu zklamal – paluba byla osvětlená reflektory, i bar hýřil barevnými odlesky, a všechen ten světelný smog oslňoval a mimo loď bylo vše černočerné a neproniknutelné jako vzdálený vesmír. A tak jsem se vrátila do podpalubí a šla zase spát. Protože druhá hodina po půlnoci se kryje s mým přirozeným spánkovým biorytmem, už mě až do rána nic nerušilo.

Východ slunce jsem pochopitelně prošvihla. Když jsem vylezla z kajuty bez oken, byl už venku bílý den. Připojila jsem se se svými zásobami z domova k Siface snídající v závětří na zadní palubě. Pěkně jsme si to uháněli, jak dokazuje brázda za lodí.

Po snídani jsme se vydaly na procházku po lodi. K mé neskonalé radosti byl bazén plný vody a nikde žádná cedule se zákazem koupání. Hned jsem běžela převlíknout se do plavek. Sifaka asi v tuto chvíli zalitovala, jak precizně mě naučila se po lodi pohybovat samostatně bez průvodce, snažila se mě odradit s tím, že ona nemá záchranářský kurz a do mokré a studené vody pro mě rozhodně skákat nebude, a zoufale se rozhlížela, kde je místní plavčík. Jenže zkuste odradit Macatici od něčeho, co rozhodně musí udělat, když k tomu má příležitost – poprvé v životě se vykoupat v bazénu na lodi! To si přece nesmí nechat uniknout!

Přeplavala jsem bazén dvakrát tam a zpátky, byl docela maličký. A jak dokazuje Sifačin snímek, nikdo mi z vody pomáhat nemusel.

Na moři bylo rušno. Zleva se do záběru natlačilo rodiště manžela nejdéle vládnoucí britské panovnice. V jeho hlavním městě je letiště i velký přístav, nejspíš proto ten hustý provoz okolo nás.

A zde už je ostrov, o němž psal mimo jiné zakladatel Jerseyské zoo, v plné kráse. Je velký, a tak není divu, že se na snímek nevešel celý. Jeden z těch pixelů na pobřeží je mávající Sifačina kamarádka. Marně se naše poloopice snažila přesvědčit kapitána Europy, aby zakormidloval blíž. Od zkázy výletní lodi Costa Concordia odchylky od kurzu jaksi nejsou v kurzu, a tak jsme podle naplánovaného itineráře zatočili k řecké pevnině...

... a zamířili k cíli naší plavby, známému trajektovému přístavu. Každý, kdo cestoval do Řecka lodí, se tu určitě zastavil – i když stejně jako my jen u lodního zábradlí nebo na molu. Není to žádné turistické letovisko, jen přestupní stanice na cestě odněkud někam, kde se cestující zdržují jen na nezbytně nutnou dobu.

Při pohledu z lodi vypadaly dvě dodávky vedle obřího náklaďáku jako kuřátka pod ochranou kvočny.

Já ty lidi nechápu. To bylo hartusení a lamentování ve výchozím místě, že musejí čekat a nemohou se hned nalodit – a teď? Během přistávacího manévru se nedočkavě tísní u zábradlí, aby po posledním otřesu, provázejícím dopad výjezdových ramp na molo, už už mohli vyběhnout ven – a tam zůstat stát na rozpálené betonové ploše a zírat, kdy se ze tmy vynoří jejich dopravní prostředek.

Čekání na autobus si poloopice krátila pózováním s jednou z mých sov.

Konečně – jako poslední – vyjel z otevřené tlamy i náš autobus. Ono technicky a anatomicky vzato to bylo přesně z opačného konce, ale řekněte sami – jak má chudák reportér tu zadní díru nevulgárně nazvat?

Máme zpoždění, nestavíme! Krajem, kterému kdysi vládl Ali paša, jsme projeli po nové silnici bez dlouhého zdržování a vyhnuli jsme se pobřeží, čehož litovala Sifaka, protože tak nezahlédla své oblíbené letovisko, jež zdokumentovala v jedné ze svých starších fotoreportáží.

Úvodní  zastávkou bylo malebné městečko, které mi při první návštěvě učarovalo natolik, že příště jsem si ho zvolila pro dovolenkový pobyt.

Sifaka se hned zdekovala, a jak se později ukázalo, debužírovala s partou přátel, kteří zde shodou okolností byli na dovolené a s kterými si samozřejmě dala sraz.

Já jsem se vydala na kopec na benátský hrad původně z 11. století, který střídavě ovládali, ničili, znovuvybudovávali, obléhali či vypalovali Benátčané a Turci. Byl odtud nádherný výhled na záliv s přístavem a městskou pláží.

Vstup do pevnosti vedl úzkým tunelem.

Z hradu zbyly většinou jen ruiny.

Několik budov však bylo zrekonstruovaných.

Zrovna v této byla malá kavárnička.

Některé pohledy z hradeb na moře vypadaly až kýčovitě.

Štíhlé cypřiše jsou pro Řecko typickou siluetou a zde působily vskutku majestátně.

Uličky staré turecké čtvrti byly doslova obložené krámky s lákadly pro turisty.

Název „Studená voda“ pro pláž nezní moc přívětivě. Naštěstí pro většinu turistů je řecký název jen shluk slabik bez zvláštního významu. Voda zde byla nádherně teplá. Na ostrůvek s kostelíčkem Panny Matky, poutním místem se vzácnou ikonou, jsem doplavala – ale ne tentokrát, to byl čas jen na první krátké osvěžení v moři. Prolézala jsem ho při svém pobytu zde před hezkou řádkou let.

Na pobřežní promenádě mě podle dohody vyzvedla naše průvodkyně a dovedla mě k autobusu. Na rozdíl od Sifaky jsem se k žádnému jídlu nedostala, takže po nasednutí jsem se hladově vrhla na zbytek svých zásob.

Netrvalo dlouho a mohla jsem se zase věnovat výhledu z okna. Nedávno zde zřejmě pršelo, což dokazovala blátivá jezírka, která prý v létě jsou většinou vyschlá.

Na řadu přichází písmeno Z. Na dohled se přiblížila naše poslední zastávka na řecké pevnině, připomínající období boje proti Turkům. Náš cíl je na snímku vidět jako bílá stavba na obzoru zcela vlevo.

Než jsme stanuly nahoře na útesu, musely jsme vyšlapat 401 schodů. Docela jsem se přitom zapotila, lemur vážící i s kožichem o polovinu víc než já to měl ještě těžší. Ale bál se spustit mě z očí, aby v případě nutnosti aspoň mohl určit místo, z jaké průrvy mají vylovit moje kosti pro repatriaci. Teď už chápu, proč mě nutil před cestou uzavřít pojištění i pro tuto událost.

Na vrcholu nás čekal monumentální památník z roku 1961. Byl postaven k uctění sebeobětování žen, které v roce 1803 daly přednost smrti své i svých dětí před tureckým otroctvím. Vojáci již zmíněného Aliho paši pozabíjeli všechny muže bránící nedalekou vesnici a pak se pustili do pronásledování žen, které se s dětmi chtěly ukrýt v horách. Ty, zahnány do bezvýchodné situace, nejprve shodily ze skály děti a poté se samy jedna po druhé s písní na rtech a tančíce vrhly do propasti.

Hlubina je to náramná a skok do ní jistě vyžadoval nemalou dávku odvahy. Není divu, že „Tanec ze Z***“ je velmi populární řecká lidová píseň, která se zpívá a tančí v Řecku dodnes. Klášter svatého Dimitrije z té výšky vypadá jako domečky pro panenky.

My jsme si se Sifakou mohly na rozdíl od řeckých hrdinek nerušeně užívat nádherný výhled na impozantní okolí.

Byl nejvyšší čas na návrat. Cesta dolů byla pro mě daleko složitější než vzhůru, pokud jsem tedy nechtěla volit stejný způsob jako řecké ženy. Sifaka splnila praktické zkoušky na slepeckého psa na výbornou, i když se obávám, že během sestupu proklínala svůj bláznivý nápad vzít mě na dovolenou s sebou a děsila se dnů příštích.

Schody dolů jsme zdárně zvládly. Cestou jsem ještě vyfotila siluetu soch při pohledu zdola.

A Sifaka zachytila útes z boku s pohledem na naši první ostrovní destinaci v pozadí. Ale o ní až v dalším pokračování.

Otázky na závěr

Aby to měli hadači trochu jednodušší, jsou otázky tohoto dílu řazeny abecedně podle odpovědi (v češtině). Až na jednu malou výjimku to odpovídá i chronologickému pořadí viděných míst.

Drobnou nápovědu k prvnímu bodu najdete v Osvěžovně z 16. 9. O ostatních jsme psaly o dva dny později, 18. 9.

1. Z jakého přístavního města s námi vyplula Europa?

2. V jakém přístavu jsme se z Europy vylodili?

3. Chvíli před přistáním Europa míjela velký ostrov. Jak se jmenuje?

4. Ve kterém letovisku se Macatice loni poprvé vykoupala v moři?

5. Jak se jmenuje útes, na němž stojí monumentální sochy tančících žen?

A bonusový level otázek pro hádankářské maniaky:

1. Jaké evropské velehory jsme v noci přejížděli a kterou písničku si Macatice přitom v duchu prozpěvovala?

2. Které město milovníků špaget je v reportáži okrajově zmíněno? Dlužno podotknout, že to spojení se špagetami vzniklo čistě z marketingových důvodů a nemá reálné opodstatnění.

3. Zkuste převést moje počeštěná jména církevních staveb v přístavním městě do originální domorodé řeči, jak jsou i v cizojazyčných průvodcích běžně uváděna. Ti méně zdatní by mohli aspoň odhadnout, jakým jazykem tamější domorodci mluví.

4. Co je předmětem otázky mimo soutěž, tedy co naše loď míjela cestou z přístavu?

5. Jak se jmenuje pláž, kde se Macatice prvně během zájezdu vykoupala v moři?