Část druhá: Ostrov Bílých skal

První večer

Po dvoudenním putování busem a lodí přes hory, doly i vody jsme v sobotu v podvečer dorazily z pevniny po hrázi a mostu k naší první ostrovní destinaci.

Nejprve nás – lépe řečeno Sifaku na její straně výhledu z okna – uvítaly pozůstatky středověkého benátského hradu a pevnosti Svatá Maura ze 14. století, která chránila ostrov proti pirátům a nájezdníkům. Měla důležitou strategickou polohu, a tak se o ni v průběhu historie rval kdekdo. Vystřídali se tu Benátčané, Turci, Francouzi, Rusové i Britové. Pevnosti samotné takový zájem moc k duhu nešel, po následcích živelních pohrom a jiných ranách osudu v důsledku dramatických dějinných událostí musela být několikrát renovována. Naposledy byla vybombardována za 2. světové války a do dnešní doby se zachovaly jen některé obvodové zdi a několik dalších prvků a zbytky kanonů.

Ze své strany jsem zdokumentovala přesný okamžik, kdy náš autobus minul lagunu a od severu vjel předními koly na ostrovní půdu, do hlavního města, nesoucího stejný název jako celý ostrov.

Náš hotel, opět s příznačným jménem, byl jen pár minut odsud.

U recepce jsme vyfasovaly klíče...

... a spěchaly jsme na pokoj, kde jsem zjistila, že Sifaka mi dle svého slibu daného na STOBu pěkně zatopila. Nevím, jak se jí to povedlo, ale dokázala ledničku proměnit ve výkonné topné těleso, čímž jsem neměla kam uložit zbytek zásob z domova. Kuchtit tavený eidam jsem opravdu v plánu neměla.

Před mým nadáváním se Sifaka schovala do skříně. Ééé, pardon – do koupelny.

Po osvěžení ve sprše a zastávce na recepci, kde mi bylo slíbeno, že hned ráno přijde technik a lednici vymění, jsme vyrazily do města, já především s cílem ulovit po dvou dnech konečně něco pořádného k jídlu.

Sedly jsme si do taverny na nábřeží k lahvi retsiny a já se s apetitem pustila do grilovaných kalamárů. Než jsem je spořádala, venku se úplně setmělo.

Můžete sami porovnat, jak vypadá přístaviště ve dne a v noci.

Když jsem ze stolu shodila skleničku a ta se roztříštila na zemi, usoudila Sifaka, že pro dnešek bylo ostudy dost a že je na čase zaplatit a jít do postele. Náhradu škody při placení po mě naštěstí nikdo nechtěl – i když i pro takový případ jsem byla cestovně pojištěna – a střepy obsluha v klidu zametla.

Do postele jsme sice zalezly brzo, ale na spánek ještě dlouho nedošlo. Nejprve bylo potřeba připojit se na wifi, pročíst maily za poslední dva dny a zprávy ze STOBu...

Den lenošení, ale také nerváků a pohybu

Měl to být ryze odpočinkový den věnovaný plážové relaxaci. Však jsme se na ni se Sifakou už celé třásly. Ale jak se říká, nechval dne před večerem...

Ráno začalo dobře – bohatýrskou hotelovou snídaní. I když jídelna byla plná nějakého odjíždějícího turnusu a doplňování poživatin a zejména čistého nádobí ze strany obsluhy trochu vázlo, neubralo nám to na apetitu a po tom cestovním půstu minulých dnů jsme musely od všeho ochutnat. Protože na programu byl odpočinkový den a odjezd autobusu na objížďku pláží byl naplánován až na dopoledne, měly jsme dost času se nejen pořádně najíst, ale i dojít si nakoupit nějaké zásoby a hlavně pití. Poslední kapku vody jsem totiž vypila dvě hodiny před včerejším příjezdem do hotelu. Po návratu z nákupu už bylo na pořadu jen rychlé sbalení plážových věcí a hurá na autobus... Jenže ouha!

Marně jsem hledala svou lékovnici s prášky nadávkovanými pro celý pobyt... Naposledy jsem ji měla u snídaně. A tak místo poklidné procházky na parkoviště u nábřeží následoval můj kalup do recepce zeptat se, jestli krabičku někdo nenašel, a lemuří veleskoky za roh do prodejničky, kde jsme ráno nakupovaly. V recepci ani v jídelně nikdo moje léky neviděl, tak jsem jim aspoň připomněla slíbenou lednici, po které taky dosud nebylo ani vidu. Před hotelem jsem spatřila sprintující schvácenou poloopici, vítězně svírající v tlapce mou zdravotnickou výbavu. Spolkla jsem impertinence o posilování svalů na nohou a trénování plného jogínského dechu – vždyť ona se přece k tomu fyzickému výkonu vzepjala kvůli mně. Takže konec dobrý, všechno dobré – kolaps z nedostatku farmak byl zažehnán i autobus jsme stihly včas.

Pohled na zelenou a modrou na naší první vyhlídkové zastávce Sifaku nadchl. Ona tyhle barvy prostě miluje.

U nás rostou podél cest jabloně, v Řecku to jsou často smokvoně s dozrávajícími fíky. Tahle byla ale tak maličká, že nevrhala ani pořádný stín.

Kdo se chtěl schovat před sluncem, musel do stínu našeho autobusu. Odtud ale nebyl tak krásný výhled, proto většina účastníků našeho zájezdu postávala na okraji srázu. Najdete na snímku lemura?

Ještě poslední pohled a honem na cestu za vytouženým koupáním.

Když jsme hlavní město nechali asi 15 km za sebou, projeli jsme kolem svatého Nikity, dříve obyčejné rybářské osady, dnes nejoblíbenějšího letoviska na severozápadním pobřeží ostrova, a spěchali jsme ještě o kousek dál na jih k jedné z nejznámějších a nejpopulárnějších zdejších pláží.

Jedná se vlastně o 1,5 kilometru dlouhý a 80 metrů široký pruh bílého písku. Je trochu stranou od velkých letovisek, takže se na ni milovníci moře sjíždějí auty z půjčoven nebo jako my ve velkých autobusech. Parkoviště u pláže je tedy nezbytností, stejně jako taverna hned vedle.

A tady už máme vyhlášenou pláž v plné kráse. I s Macaticí.

O něco později si zase užívala koupání Sifaka - modrá voda, bílá pěna a blažený lemur.

Plavání je vysilující. Teď už víte, proč se žádná pláž neobejde bez přilehlé taverny. Frapé přišlo náramně k chuti.

Doplnění kalorií byl velice prozíravý čin. Další akce se totiž ukázala býti nečekaně náročnou. Sluníčko docela upalovalo a písek byl pěkně rozpálený. Cesta si nezadala s fakírským výkonem, ke konci už se spěšná chůze s co nejopatrnějším našlapováním změnila skoro v úprk po žhavé pláži zakončený pádem do vody jen o něco málo chladnější.

Macatá mořská víla si k plavání a běhu v rámci pohybových aktivit přidala ještě horolezectví.

Pláž je obklopena vysokými kopci se spoustou zeleně. Těsně před odjezdem zpět do hotelu jsme se dočkaly i mráčku, vykouknuvšího zpoza jednoho z nich. Ale dlouho, předlouho na něj musel fotograf čekat.

Po návratu jsme zjistily, že pokoj je pěkně vytopen – naší hřející, stále nevyměněnou lednicí. Seběhla jsem dolů do recepce, a co mi chybělo na jazykových dovednostech, jsem nahradila hlasitostí. Ta přilákala naši průvodkyni, která po zjištění příčiny k mým decibelům přidala svoje, tentokrát v domorodé řečtině, takže už to nešlo spláchnout nějakým jazykovým nedorozuměním. Kromě naší lednice se začaly žhavit i telefonní linky a vzápětí nám bylo slíbeno, že novou lednici hned někdo donese, a já jsem se mohla vrátit na pokoj.

Když se hodinu nic nedělo, vypravila jsem se opět směr recepce. Sotva jsem vyšla ze dveří, uslyšela jsem zpoza rohu podivné zvuky. Takové skřípění robota, kterému v kloubech vyschl olej, doprovázené pravidelnými údery bucharu a funěním, jako když jde prase z bukvic. Zalitovala jsem, že kabelka s mými třemi potřebami správného muže zůstala na pokoji, bleskově jsem si v duchu zopakovala prvky boje beze zbraně ze svých pradávných lekcí ninjutsu a opatrně vykoukla k výtahům. Tam jakási ženička střídavě posouvala po mramorové podlaze, střídavě poponášela s patřičnou úlevnou razancí při pokládání na zem, malou ledničku směrem k našemu pokoji. Vzápětí vystoupila z výtahu další podobná osůbka a šla té první pomoct. Pak už to šlo ráz na ráz.

Pohled na vystrčená pozadí manažerek úklidových služeb Sifaku vůbec nenadchl. Ta se totiž těšila na fešného údržbáře. Yakhle naši poloopici zklamat, to se přece nedělá!

Můj polotavený eidam a dvakrát prouzený poličan skončily v chládku a já jsem byla připravena vyjít do ulic. Ještě se před odchodem učesat... A zase ouha!

Hřeben nikde. Marně jsem ho hledala po taškách, v kabelce, pod postelí, v posteli, na nočním stolku, ve skříni, v koupelně, ba i do té nešťastné ledničky jsem se podívala. Nic. Kdepak asi zůstal? Prohrábla jsem si pačesy prsty, jako to dělají lemuři s kožíškem, čímž jsem i podle Sifaky učinila péči o frizúru zadost, a konečně jsme vyrazily.

Obdivovaly jsme malebný dřevěný most kousek od hotelu.

Odtud jsme dopoledne vyjížděli, ale tehdy na focení nebylo ani pomyšlení. V pozadí je most, po němž včera náš autobus přijel.

Na korzu nejen na nás číhala mnohá lákadla.

Kdyby na ně někdo neměl, tato instituce by mu jistě ráda poskytla úvěr.

Další možností by bylo hned ve vedlejším svatostánku poprosit Všemohoucího o zázrak v podobě oslíčka Otřes se. Naštěstí jsme nepotřebovaly ani jedno, ani druhé, a tak nám stačilo kostel Krista Vševládného okukovat jen zvenčí. Pochází z 18. století z doby benátské nadvlády, i když některé jeho části byly vybudovány až později. Nyní je v soukromých rukou.

Na Megagyros bylo financí dost a nedalekého papouška jsme mohly obdivovat zcela zdarma. Akorát jsme ho musely v záplavě těch barevných doplňků najít.

Jen po vhodném hřebenu jsem se poohlížela marně. Nevadí, pět prstů mi posloužilo dobře, však ono to bude stačit i nadále.

Na závěr jsme si koupily frapé a v parku před hotelem jsme si s ním při setmění přiťukly na úspěšně zakončený den, který jsme konečně mohly beztrestně pochválit, i na zdar dnů příštích.

Po stopách starověkých i novodobých celebrit

Další den ráno nás autobus zavezl do jednoho ze zdejších nejrušnějších letovisek – do přístavu na východním břehu ostrova. Kotvila zde jedna loď vedle druhé, nicméně naše zkušená průvodkyně snadno našla tu pravou, na jejíž palubě jsme se měli vydat na celodenní plavbu mezi ostrovy a plážemi.

Přijeli jsme akorát včas – zanedlouho jsme se odpoutali od břehů našeho dočasného domova a přístav nechali za zádí.

Pobřežní vody kolem ostrova jsou rájem pro jachtaře i jiné vodní sportsmany.

Sifaka nedočkavě vyhlížela, co nás vepředu čeká, a zasněně patrně vzpomínala na své předchozí plavby.

Na levoboku jsme minuli ostrůvek nazvaný podle medvěda. Ne snad, že by tam nějaký žil, ale ten kus země ho prý svým tvarem připomíná. No, mají ti mořeplavci opravdu bujnou fantazii. Ale co čekat od těch, kteří čtyři světýlka na obloze složená do kosočtverce dokážou pojmenovat Delfín?

To nejsou bílé útesy doverské, ale skály, které dokazují, že řecký ostrov Bílých skal, jehož pobřeží jsme stále měli po pravoboku, dostal své jméno plným právem.

Z dálky jsme ve velké zátoce v jižní části ostrova mohli spatřit letovisko, jež je světově proslulým střediskem windsurfingu. Jeho návštěvu zblízka jsme měli slíbenou na další den.

A zanedlouho jsme vzhlíželi k majáku na mysu, odkud podle legendy skokem do hlubiny ukončila svůj život slavná starověká básnířka, jejíž rodiště dalo název jisté menšinové sexuální orientaci. Tím jsme obepluli jihozápadní cíp ostrova a vydali se podél západního pobřeží na sever.

Konečně jsme se dočkali slíbeného koupání. Ani jsme nezajeli přímo k pláži, skrývající ve svém domorodém názvu kozu, ale po schůdcích spuštěných z lodi jsme mohli vklouznout rovnou do průzračné vody. Nádhernou barvu dávají moři okolní pískovcové skály. I když má pláž jen 300 m na délku, údajně je nejkrásnější v Řecku. Což o to, tohle tvrdí každý ostrovan právě o té „své“ pláži, takže těch „nejkrásnějších“ řeckých pláží jsme během našeho zájezdu viděli hned několik – opravdu jednu pěknější než druhou. Tahle je ale i v Top 10 nejhezčích světových pláží.

Ještě o kousek severněji u další proslulé pláže, z břehu mezi skalami špatně přístupné, už jsme zakotvili a i zde jsme měli možnost báječného koupání v úžasně světle tyrkysové vodě. Odtud se naše loď obrátila zase k jihu, přestala tak úzkostlivě sledovat pobřeží a zamířila do vzdálenějších vod.

Přeplavili jsme se na ostrov, který se o dva dny později stal naší další destinací. Teď jsme ovšem zase měli čas na koupání na malé pláži na okraji přístavního městečka.

Vysílená Macatice se nechala vyplavit na mělčinu, kde se rozcapeně vyvalovala jemně kolébána mořem jako bílý vorvaň.

Uondaná z toho horka nebyla jen Macatice, ale i místní domestikované šelmy. Kočky se prý rády vyhřívají na sluníčku, jenže čeho je moc, toho je příliš. Tady raději zalézaly do stínu na chladivou mramorovou podlahu.

Jedna z mála společných fotek poloslepýše a poloopice pořízená u naší lodi těsně před odplutím.

Nakonec jsme dorazili k domovině slavného Homérova reka proslulého svou obmyslností a lstivostí. Sice jsme nepluli z takové dálky jako on při návratu z desetileté války, ale stejně – to, s čím se on mordoval dalších deset let, zabralo nám i se všemi zastávkami ani ne čtyři hodiny. Holt neměl GPS navigaci a takovou techniku jako náš kapitán.

Z novodobých celebrit je možné připomenout britského následníka trůnu, jenž se svou ženou právě na tomto ostrově prožil část svých líbánek. Možná se novomanželé nechali zlákat jednou z hypotéz, podle níž název ostrova pramení z řeckého slova znamenajícího v překladu „veselý“. Strávit čas po veselce na „Veselém ostrově“ by nebylo tak daleko od věci.

Hned nad pláží se tyčily vápencové útesy do nedozírné výše. V popředí je vidět, jaké může mít člověk pozadí, když se správně stravuje.

Proč se tomuto místu říká Velký ostrov, není jasné. Je docela malý. I když pravda, ve srovnání s okolními pidiostrůvky je poněkud rozlehlejší. Tvořily se zde zácpy jako na D1. Každý mířil do jediného místa – jeskyně Táty Mikuláše, kde se za druhé světové války ukrývala známá ponorka.

Naše loď se dovnitř vešla jen z poloviny, a to nebyla nijak velká. Jestli byla tehdejší podmořská plavidla tak mrňavá, není divu, že jejich posádky trpěly ponorkovou nemocí.

Poslední koupání tohoto dne jsme si užili u soukromého ostrova, který před lety patřil známému řeckému magnátovi a rejdaři. Ten na něm postupně vybudoval své letní sídlo, a dokonce se zde oženil s vdovou po slavném americkém prezidentovi.

Po všem tom koupání byli účastníci výletu docela zmoženi. Mnozí proto vzali zavděk pohodlnými sedačkami v prostorách u baru.

Jedno pozadí už jste viděli. Toto patří zmíněnému magnátovi, jehož socha stojí v přístavu, odkud jsme vypluli a kde na nás už čekal autobus na zpáteční cestu.

Tolik plavání, tolik slepýších plazení se po schůdcích nahoru a dolů a lemuřího skákání přes palubu – to je něco spálených kalorií! Ty bylo třeba urychleně doplnit. A tak hned po návratu hupky hupky do taverny na pořádnou večeři. Tohle byl jen předkrm.

Takovou chobotnici, jakou má na obrázku Sifaka na talíři, ještě svět neviděl - a poloopice jakási takovou vzácnost slupla jako malinu...

Mně se zase dělaly boule za ušima z pražených ančoviček.

Bylo těch zážitků a plavání za celý den tolik, že večer už jsme sotva pletly prstama po klávesnici. Lemura zápas s chobotnicí zmohl natolik, že byl vyřízený jako žádost na byt a zařízl to hned po návratu na pokoj. Ančovičky přeci jen byly o třídu slabší soupeř, když je člověk mohl zpracovávat jednu po druhé, a tak jsem ještě pár zápisků na STOB zvládla.

Dokola kolem ostrova

Třetí den pobytu na ostrově Bílých skal byl vyhrazen pro okružní vyhlídkovou jízdu. Začátek jako obvykle – po snídani nástup do autobusu na našem oblíbeném parkovišti na nábřeží.

Po chvilce jízdy nás jen pár kilometrů za hlavním městem přivítal klášter a kostel Panny Marie Zjevené. Jedná se o nejvýznamnější religiózní památku ostrova, těšící se úctě věřících i návštěvníků. K svatému místu se vážou mnohé příběhy a pověsti. Podle nich dnešní stavba byla vybudována na pozůstatcích původního antického chrámu bohyně Héry, dle jiných zdrojů zde byla uctívána Artemis. Údajně na tomto místě kdysi kázal sám apoštol Pavel a vnitřní prostory prý uchovávají relikvie svatých.

Legenda praví, že klášter dostal své jméno podle zjevení ikony Panny Marie, navržené po vroucí modlitbě a půstu mnichovi a malířovi Kallistovi na dřevěnou desku – stačilo jen doplnitt barvy. Ilustrační foto sice nezpodobňuje onu legendární ikonu, zato představuje typickou výzdobu prostor určených pro odpočinek poutníků, hodnou nejdůležitějšího náboženského střediska na tomto řeckém ostrově.

Klášter založený v roce 1634 je tichý svědek dějin uprostřed nádherné přírody a představuje exkurzi do historie ortodoxní církve. Uvnitř jsou k vidění malby a unikátní byzantské ikony.

Budova kláštera i kostel Panny Marie pocházejí z první poloviny 17. století, byly však často poničeny požáry a nájezdníky. Pokaždé je věřící opět obnovili, do dnešní podoby byl klášter zrekonstruován v 19. století. Interiéry jsou pro vzhled řeckých chrámů typické.

Díky své vyvýšené poloze nad mořem umožňuje klášter krásný výhled do okolí. Tohle panorama z terasy by mohl leckterý luxusní hotel na pobřeží jen tiše závidět.

Klášter je obklopen pečlivě udržovanou stinnou zahradou, která je skutečnou oázou pro duševní rozjímání. V zákoutích pod zelenou klenbou se skrývá maličká minizoo poskytující domov hrstce menších víceméně exotických tvorů.

Nejfotogeničtější byli barevní papoušci.

A největším zvířetem byla jedna poloopice, snažící se ulovit jiná zvířata na svůj tablet.

A zde je její úlovek.

Toto je zástupce místní fauny. Ani se nezvedl ze stínu, aby se s námi aspoň symbolickým štěknutím rozloučil.

Další zastávkou byla horská vesnička ve výšce asi 500 m nad mořem, čítající necelou tisícovku obyvatel. Zachovává si starobylý ráz s úzkými uličkami a kamennými domky se střechami krytými šindelem, i když podél hlavní cesty to byla samá taverna a jeden krámek vedle druhého.

Dominantou vesnice je zvonice kostela svatého Spyridona z konce 19. století.

Z malé náhorní plošiny byl nádherný výhled do okolí. Sifaka do tabletu dostala celé panorama, včetně dokumentující Macatice zcela vpravo.

A takto to viděla ze svého místa Macatice.

Prozkoumaly jsme i místní krámky. Vesnice je známá tradičními rukodělnými výrobky.

Pověstné jsou  zejména tkaniny a originální výšivky.

A před odjezdem zbyla chvilka i na jedno frapé u Strakaté kozy.

Po poledni jsme se dočkali i koupání v zálivu windsurfařského střediska, které jsme minulý den jen zdálky okukovali z paluby výletní lodi.

Pláž tedy nic moc. Asi jsme byly zmlsané těmi nádhernými barvami z dosavadního pobytu, takže nás ani moc nemrzelo, když jsme se poměrně brzo museli sebrat k návratu do hotelu, čímž se okruh našeho výletu uzavřel. Cestou Sifačiny bystré oči zaregistrovaly na jednom z pouličních teploměrů 36 stupňů na sluníčku – docela pěkný hic.

Pro večeři jsme si zašly do Megagyrosu, přidaly k němu střik ze zbytku retsiny a se vším jsme si sedly na balkon, odkud jsme měly výhled na zákoutí osvětlené zapadajícím sluncem.

Nutno podotknout, že gyros byl daleko zajímavější, zejména v kombinaci se Sifačinou mimikou, s jakou dávala najevo svou nedočkavost.

Po večeři jsme si začaly balit kufry, protože ráno jsme měly hotel vyklidit a přesunout se o ostrov dále. Při tom šíbování jsem neopatrně vrazila do svého nočního stolku. Ozval se dopad jakéhosi předmětu na zem. Koukla jsem, co to bylo, a ejhle – můj ztracený hřeben byl na světě!  Jak se ukázalo, zachytil se mezi stolkem a stěnou o zásuvku. Pak jsem ho měla najít!

Opouštíme Bílé skály

Ráno bylo krušné. Jak ráda bych si v posteli ještě pohověla! Ale nedalo se nic dělat, alespoň snídaně stála za to. Však jsem si posteskla, proč se snídaňová výzva netrefila do týdnu naší dovolené místo svačinové, to bychom se Sifakou měly splněno na 360 procent!

Naposledy jsme se vydaly na osvědčené nábřeží, kde už na nás čekal autobus.

Opět jsme dojeli do nám již známého přístavu se sochou magnáta. Tentokrát sluníčko nesvítilo ze špatné strany, takže jsem se mu mohla směle postavit tváří v tvář.

Autobus přijel s dostatečnou časovou rezervou, mohly jsme tudíž ještě před naloděním zamířit do nákupní uličky.

Sifaku upoutaly medúzy v jedné z taveren. Naštěstí jen obrazně, protože už byl pomalu čas vrátit se do přístavu a nastoupit na trajekt.

Ten záhy odrazil od břehu a my jsme se rozloučili se čtvrtým největším ostrovem ve zdejším moři.

A vydali jsme se vstříc naší nové destinaci – ale o ní zase až příště.

Otázky na závěr

Nápovědu jsme tentokrát do Osvěžovny psaly 18. 9. večer.

1. Jak se ve skutečnosti jmenuje ostrov Bílých skal?

2. Na kterém ostrově jsme se koupaly pod vysokými útesy, kdo byl podle Homéra jeho starověkým vládcem a která novodobá dvojice královského rodu na něm trávila líbánky?

3. O které známé řecké ponorce jsem se v reportáži zmínila a jak se jmenuje ostrov, u něhož se ukrývala?

4. Která slavná dvojice uzavřela sňatek na jednom z ostrovů, kolem něhož jsme pluli při našem lodním výletu, a co to bylo za ostrov?

5. Která básnířka prý ukončila svůj život skokem do hlubiny a jak se tomu místu dnes říká?

A opět bonus pro hádankářské maniaky:

1. Jak se řecky říká pevnosti u severního vjezdu na ostrov?

2. Které tři známé pláže ostrova Bílých skal jsme navštívili během prvních dvou výletů?

3. První den jsme na koupání jeli kolem oblíbeného letoviska, další středisko, známé především surfařům, jsme navštívili při okružní jízdě a v přístavu se sochou slavného magnáta jsme byli dokonce několikrát. Která tři městečka to jsou?

4 Jak se jmenuje ostrov, co se podobá medvědu?

5 Jak byste se doptali (nebo dogooglili) na klášter a kostel Panny Marie Zjevené a do jaké horské vesnice jsme zamířili po jeho návštěvě?